Dirigent musí mít dobrou fyzickou kondici. Když koncert skončí, má problém zvednout ruce nad hlavu
Karel Procházka se stal dirigentem náhodou. Dnes řídí v Kladně hned dvě hudební tělesa. Učí, vede pěvecký sbor, diriguje, probírá se hudebními archivy a píše symfonie. Dvakrát v týdnu zkouší s hudebníky v budově kladenského Sportovního gymnázia.
V budově gymnázia se pomalu scházejí hudebníci. Jejich kroky míří nejprve do hudebního archivu Kladenského symfonického orchestru, kde si vyzvednou noty na večerní zkoušku. Partitury jsou v archivu vyrovnané od podlahy až ke stropu. „ To je pozůstalost a dědictví prvního orchestru, který v Kladně vznikl někdy v roce 1902. Opravdu používáme stále stejné materiály, na kterých je ještě secesní razítko Kladenská filharmonie,“ rozhlíží se po archivu dirigent Karel Procházka.
Karel Procházka je 21 let uměleckým šéfem souboru Chorus Carolinus Kladno a 13 let diriguje Kladenský symfonický orchestr, který sdružuje amatérské i profesionální hudebníky. Jako hlava orchestru má obrovskou zodpovědnost za řádné nazkoušení skladby. Koncert je vyvrcholením práce, která zabere 3 až 4 měsíce.
Profese dirigenta je fyzicky náročnější, než se může na první pohled zdát. Člověk prý diriguje celým tělem. „Já chodím pravidelně posilovat do posilovny a teď už si nemůžu stěžovat,“ směje se Karel Procházka. „Nejde jenom o koncert. Koncertu ještě předchází dvouhodinová generálka a to pak dirigent diriguje čtyři hodiny v kuse.“ Druhý den po výkonu má problém zvednout ruce a navléknout si tričko.
Karel Procházka začínal v Kladenském symfonickém orchestru jako hráč na violoncello. Dirigentem se stal náhodou, když zaskočil za řádného dirigenta Vlastimila Mareše, který se zasekl na letišti. V současné době v Kladenském symfonickém orchestru hrají hudebníci nejen z Kladna, ale i ze Slaného, z Rakovnicka nebo z Prahy. Případní zájemci o hraní jsou prý vítáni.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.