Rok od výbuchu v Lenoře. Tragédie, kterou místní nikdy nevymažou z paměti

Danuše Kubešová sedí ve svém obýváku a popíjí kávu. Pokoj vypadá hezky, třeba nábytek, na kterém má knihy či keramiku, je nový. Stejně jako okna. Ještě jí chybí záclony, potřebuje sehnat někoho, aby jí navrtal garnýže.

26 fotografií

„Víte, já se v noci skoro nebudím. Ale tehdy jsem se kolem té čtvrté ráno vzbudila a měla hroznou žízeň. Tak jsem si v kuchyni nalila minerálku a šla si stoupnout tady mezi dveře a koukala na měsíc. Najednou se ozvala neskutečná rána. Okna vyletěla a viděla jsem, jak se kolem nich prohnala ohnivá koule,“ vypráví.

I po roce má v živé paměti neštěstí, které se loňského 3. října stalo v Lenoře na Prachaticku. Paní Kubešová měla byt poničený, ale nepřišla o něj. Přesto ji od pachatele, který vyhodil vedlejší bytovku do vzduchu, dělila jen stěna. Zatímco si ona nalévala pití, o několik metrů vedle chystal muž propanbutanové lahve a rozléval benzín.

Vidí jen zbytky bytovky

Pětasedmdesátileté ženě incident připomíná ještě poškozený balkon. Když z něj shlédne, vidí základy zdemolovaných zbytků bytovky. „V tu ránu nevíte, co si myslet. Jestli je válka, nebo co se děje. Běžela jsem na chodbu a z nejvyššího patra poslouchala, co dělají ostatní. Museli jsme si vzít jen to nejdůležitější a rychle utéct ven. Hasiči mi pak vylomili dveře,“ vrací se k onomu dnu.

Vzpomíná na to, jak si její sousedé na muže stěžovali. Prý jim vyhrožoval, dělal problémy. Ani policie s ním nic nezmohla, přestože o něm věděla. On při výbuchu zemřel, jak policisté oficiálně potvrdili letos v květnu. Místní hned tušili, co se stalo a kdo za to může. 

Takový pohled má ze svého bytu Danuše Kubešová, která zavzpomínala na tragickou událost.

Ve zprávě policie pak stojí, že v noci nachystal viník lahve, nechal z nich unikat plyn a z koupelny řídil výbuch. Jeho stíhání nezahájila, protože nepřežil.

Obyvatele museli ze zdevastovaného hořícího domu dostávat hasiči. „Chvíli jsme stáli venku a sledovali tu hrůzu. Pak nás odvedli do sokolovny, kde bylo naštěstí teplo. Dali nám kávu a nějaké jídlo. Pak mi starosta sehnal bydlení v nedalekém penzionku. Skoro každý den jsem se chodila dívat, jak pokračují práce na domě,“ líčí Kubešová, která v bytě bydlí sama. Před 40 lety se do něj přistěhovala s manželem.

Nakonec strávila v náhradním bydlení měsíc. Stěny svého bytu měla načichlé kouřem, čekala, až ho vymalují. Déle se čekalo i na nová plastová okna. Původní byla atypická, a tak se protáhla výroba. Když se do příbytku vrátila, ještě z balkonu viděla na trosky. Firma je demolovala až v prosinci. Některé kusy nábytku si postupně koupila nové. 

Základy jsou jako pomník

„Tehdy ty první týdny po neštěstí jsme to tady se sousedy řešili často. Hodně se toho namluvilo. Bavili jsme se o tom, zda se tomu dalo předejít,“ povídá Kubešová.

Podle starosty Antonína Chrapana už lidé v Lenoře zase žijí své životy a mají jiná témata hovoru. „Teď, když bylo to smutné výročí, místní si na to určitě vzpomněli. Pro ty, kterých se to přímo týkalo a přišli o domov, je to stále čerstvé. Základy zdemolovaného domu jsou jakýmsi pomníkem toho, co se stalo. Když jdou třeba lidé k vedlejší obecní peci na veřejné pečení chleba, mají to před očima,“ vnímá. Chodník k peci je nový, ten původní zasypaly a poničily trosky.

Základy se musely nechat, aby zůstal stabilní svah. Majitelé již neexistujících bytů se dále rozhodnou, co s místem bude. Dvě rodiny ze zasaženého třípatrového domu se z Lenory úplně odstěhovaly. Další bydlí jinde v obci. Ta nechala vybudovat dva byty v bývalém zdravotnickém středisku. Jeden je obydlený. Další na obyvatele čeká.

„Bohužel, tento muž zůstává i po roce v nemocnici. Čekají ho ještě rehabilitace, snad se co nevidět vrátí do Lenory, do nového domova,“ přeje si starosta.

I pro něj to byly loni v říjnu vypjaté chvilky. Věděl, že se musí o zasažené obyvatele postarat. „Pamatuji si ten velký stres. Ale nejen já, i všichni kolem se snažili, aby měli všichni kde být. Buď pomohli příbuzní, nebo jsme sháněli dočasné ubytování v penzionu. Hlavně mě ale těší ta nezištná pomoc. Počítal jsem to, ve všech třech sbírkách se na oběti výbuchu vybralo 4,8 milionu korun,“ říká Chrapan. 

I on pamatuje, jak se velká část místních v dalších dnech po explozi sešla, aby uklidila okolí od střepů a suti.

Na místo ráno po explozi dorazila i hejtmanka Ivana Stráská. Společně s řešením letošní pandemie to podle ní byly nejkrizovější chvíle v jejím úřadě. Dodnes si vybavuje zápach spáleniny, který se táhl celou Lenorou. 

„To byla situace, kterou si člověk neumí představit. Že člověk během jedné vteřiny stojí jen v pyžamu, bojí se o život a neví nic, jen sleduje, jak o všechno přišel. Z této představy jsem několik nocí nemohla spát,“ přiznává Stráská.