Každé století má svého mladého světce

Blahořečený Carlo Acustis
Autor: wikipedia.org / Creative Commons

Dáme-li promluvit strohým datům o „světci v džínách“, jako to někdy dělávají kazatelé ve všední den, když neměli čas připravit si homilii, Carlo Acutis byl mladý počítačový programátor. Narozený v r. 1991 jako syn bohatých italských rodičů, známý veselou povahou, počítačovými dovednostmi a niterným vztahem k eucharistii. Eucharistie pro něj byla „dálnicí do nebe“. Tento vztah se promítl do jeho činnosti, kdy od svých 11 let pracoval na soupisu veškerých známých eucharistických zázraků. Z jeho práce vznikla výstava zpracovaná na 146 výstavních panelech a rozšířená i na internetu a knižně. Pro vrstevníky byl Carlo počítačový šílenec a zbožný génius. Jako desetiletý pracoval s algoritmy a vytvářel webové stránky internetových periodik. Když onemocněl leukémií, nabídl svůj život Bohu jako oběť za církev a papeže Benedikta. Jeho vztah k eucharistickému Kristu ho uchránil rezignace a mobilizoval v něm síly pro poslední dny života. Těžká nemoc ukončila jeho život 12. října 2006. Na vlastní přání byl pohřben v Assissi, kam jezdil s kamarádem na prázdniny. Na světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro v r. 2013 se o něm začalo mluvit jako o možném patronu internetu.

Úcta k světcům je starobylou tradicí církve. Její počátky sahají k úctě ke křesťanským mučedníkům, kteří předešli živé do nebeské slávy. Později se připojila úcta ke svatým vyznavačům, kteří sice nepotvrdili víru mučednickou smrtí, ale jejich život dával tušit, že jsou součástí církve vítězné. V pozdním středověku tato úcta rozbujela natolik, že vyvolala negativní tendence a začala být pokládaná za nepotřebný balast. Reformace se ke kultu svatých postavila odmítavě a také v katolické církvi můžeme zaznamenat rezervovaný postoj.

Důvodů pro tuto zdrženlivost je celá řada: Projevy úcty, jež středověké či barokní mentalitě nečinily problém, ale pro člověka katolické postmoderny těžko stravitelné. Snaha vykreslit obraz světce odpovídající mainstreamovým představám o svatosti dob dávno minulých. Nikoli náhodný výběr adeptů svatosti preferující biskupy, kněze a řeholníky (a když už není zbytí, tak aspoň korunované laické hlavy). Téměř inflace nových světců za pontifikátu posledních papežů, z nichž někteří prošli procesem svatořečení díky „zrychlenému řízení“, nemyslitelnému v minulých desetiletích. Hypotéza, že úctu některých papežů 20. století podepřely církevně-politické důvody sledující shodný programový kurs. Zbožná přání některých společenství dosáhnout beatifikace vlastního zakladatele, za nimiž se skrývá víc osobní prestiže než realistického úsudku. A mohli bychom pokračovat. Katolická církev je zatížena a přetížena hagiografií.

Většinu z nás významné osobnosti nenechají chladnými – bez ohledu na příslušnost ke katolické církvi nebo jejím sestrám vzešlým z reformace a bez ohledu na to, zda má daná osobnost oficiálně přiznaný status světce. Vzory jako inspiraci prostě potřebujeme. Náš jmenovaný patnáctiletý světec řekl: „Přicházíme na svět jako originály, ale mnozí z nás umírají jako fotokopie.“ Svatí nám jsou stavěni před oči ne jako vzory ke kopírování, ale jako inspirace k vlastnoručnímu originálu. Byť jsme tuto inspiraci možná nepochopili a neobratně se pokoušíme o tu kopii. Křesťanství potřebuje inspirativní vzory pro každý věk a každé století má svého mladého světce. Šestnácté století má svého Aloise Gonzagu, devatenácté Terezii Martinovou a Dominika Savia a dvacáté třeba Piergiorgia Frassatiho. Carlo Acutis byl beatifikován jako vzor, který má přitáhnout ke svatosti internetovou mládež 21. století.

Frankfurtský pastorální teolog Wolfgang Beck vyslovil několik kritických poznámek k dění, které provázelo Carlův proces beatifikace.[1] Podle Becka některé procesy mají v církvi sice dlouhou tradici, neodpovídají však evropským formám zbožnosti 21. století, takže na vnější svět působí mírně řečeno podivně. Podle něj by katolická církev mohla přehodnotit způsob, jak zacházet s tělesnými ostatky světce. Tento způsob totiž, před staletími zcela běžný, může být dnes vnímán jako problematický až odpudivý. Oproštěním se od některých forem v Carlově procesu by bylo možné vyhnout se nebezpečí instrumentalizace. Instrumentalizace v našem případě znamená použití osobnosti jako nástroje k podpoře vlastní interpretace a spirituality bez ohledu na to, že možností takové interpretace a spiritualit je víc.

Carlo Acutis je jako vzor k napodobování přitažlivý pro lidi ve velmi konzervativní části církve. Jeho život je realizací tradičního křesťanství v moderním počítačovém modu. Zabýval se činností, o kterou jeví zájem jen malé procento mladých. Bylo by omezením použít jeho osobnost jako nástroj ve prospěch tradicionalistických církevních kruhů a ochudit o ni ty, kterým v úctě ke světcům brání právě tradicionalistické přístupy. Pod střechu katolické církve se vejde množství spiritualit a přístupů. Na Carlovi je inspirativní především to, že dokázal spojit zájem o digitální svět s aktivně prožívanou vírou. Pokud na problematické formy rezignujeme, úctě ke světci to nic neubere. Více by to odpovídalo „kyber-apoštolovi“ digitálního světa.

Křesťanství za prahem postmoderny se nevzdává svatých vzorů. Je však čas vzdát se jejich napodobování. V případě Carla je např. nanejvýš problematické ilustrovat jeho vztah k eucharistii poukazem na denní sv. přijímání a dokládat jím jeho svatost. Jako vzor ke kopírování spirituality nám tak zafunguje možná v Itálii nebo v Polsku, ale v Amazonii sotva. Mají-li pro nás být světci skutečně inspirativní, musíme v přátelství s nimi jít více do hloubky. Pro Carla je charakteristický niterný vztah k eucharistii, která je pro katolického věřícího vrcholem slavení. Inspirativní pro nás je tento vztah, nikoliv četnost přístupů. Na četnosti přístupů možná stojí digitální svět, ne ten transcendentní.

Přátelství ke světci spočívá ve vnitřní inspiraci. Napodobování nás může odradit dřív, než se světcem přijdeme do bližšího kontaktu. První informace o tom, že světec pocházel z bohaté rodiny, nemusí být vůbec zajímavá pro ty, kteří se domnívají, že z bohatých rodin nejsou. Jak můžeme takového světce napodobit? Může se stát, že i přes náš nezájem si nás onen světec „podá“ a setká se s námi proti naší vůli, čemuž se pak můžeme zasmát. Na jedné ze svých podvečerních procházek během služební cesty jsem našla v malé vesničce uprostřed silnice pohozenou knížku dominikánské edice Krystal z roku 1947. Snad někomu vypadla, když likvidoval nepotřebnou veteš po babičce. Byl to životopis Piergiorgia Frassatiho - také synka z bohaté rodiny (+1925). U tohoto mladého světce mi napadá jedna zajímavost. Při beatifikaci v r. 1990 byl použit jeho portrét z vrcholu vysoké hory, již právě zdolal. Na původním snímku má Piergiorgio v ústech nerozlučnou dýmku, která ovšem na obraze při beatifikaci chybí. Pro dnešní představu o svatosti je nemyslitelné, aby světec kouřil. Retušování pravdy se ovšem nevyplácí ani v kosmetické rovině - dnes se tomu pobaveně smějeme.

Na úctu ke svatým můžeme hledět a hledíme různě podle příslušnosti k domovské církvi i napříč spektrem. Můžeme ji odmítat, nebo být jejich vášnivými ctiteli. Může nám být i lhostejná, to nás nemůže poškodit. Na svatosti samotné, totiž na směřování ke konečnému cíli, se ale dost pravděpodobně shodneme. Buď budeme skutečně usilovat o svatost, moderními slovy o autentický život křesťana, který je sám sebou a na nic si nehraje, nebo máme beznadějně smůlu.