RECENZE: Malovat a umřít aneb Šíma žije! Kniha řekne o geniálním umělci dost podstatného

Navenek to vypadá jako popularizační příručka pro odrostlejší děti, uvnitř je ale daleko víc: portrét jednoho výjimečného života a díla. Života žitého na pozadí nejdramatičtějších úseků moderních dějin a díla realizovaného v imaginativní, tedy nestárnoucí, vlastně věčně divácky vděčné lince výtvarného projevu.

Hra s bleskem

Šíma (1891–1971) je prostě pojem. Jak v Česku, tak ve Francii, kde prožil půlstoletí svého života. A kde se proslavil, kde nabral popularitu, která je dneska globálního formátu; jeho práce visí v renomovaných galeriích, a pokud jsou k mání v aukcích, prodávají se za desítky milionů korun. Šíma vyšel z postimpresionistické avantgardy, jak jinak. Svůj rukopis ale hledal ještě první roky ve Francii. Nasměrovala ho jednak první válka (z níž si odnesl průstřel nohy a zánět ledvin), jednak dvojí setkání s kulovým bleskem v letech 1921 a 1926.

Šíma bral tu scénu jako epifanii, jako iniciační setkání se zázračnem, které mu nasvítilo budoucí cestu. V názvu knihy je sice vejce, symbolicky vděčný a Šímou opakovaně vytěžovaný objekt, ale možná by tam měl být spíš ten blesk. Oslnivý výboj, který prořízl temnou bouřkovou oblohu jasným světlem, namaloval svou trajektorii a zmizel za obzorem. Pozdní Šíma v podání Šeborové bilancuje: „Všechno je obsaženo ve dvou slovech: malovat a umřít.“

Šíma se vyvíjel dynamicky: vyzkoušel lyrické portréty velkoměsta a jeho vybraných obyvatel i abstrakci ovlivněnou Pietem Mondrianem, než vplul do vod metafyzické, nadoblačné malby, napájené z mýtů, bájí, vzpomínek, snů a jiných hraničních zkušeností. Svého času pěstoval přátelské vztahy s Vysokou hrou, zřejmě nejradikálnějším výhonkem francouzské avantgardy, jejímž členům jako Gilbertu-Lecomtovi nebo Daumalovi nešlo nikdy o nic menšího než o vlastní život. Šíma členství v té partě naštěstí přežil a po druhé válce, kde už s ohledem na svůj pokročilý věk nebojoval, došel jistého uznání. Podle Šeborové se v posledních dekádách realizoval hlavně v kostelních vitrážích, vymlácených válečnými výbuchy. Poslední dekády Šímova života a díla ale hrají v knize spíš druhé housle; jako by „cesta k Vysoké hře“, jak se ostatně jmenovala malířova brněnsko-pražská výstava realizovaná na přelomu let 2018 a 2019, byla klíčem, tím nejdůležitějším. To je trochu omyl: Šíma je důležitý nepřestajně, od dvacátých let po léta šedesátá.

Amélie a vypínač

Šeborová (ročník 1981) jeho životní i umělecký příběh navlékla na docela chytlavou linku. Čas: osmašedesátý. Místo: Paříž. Událost: vernisáž Šímovy životní retrospektivy v Musée d’Art Moderne. Po mistrově úvodní řeči, svěží a plné elánu, se k němu přitočí dvojka Amélie (možná z Montmartru) a Jean-Paul (třeba Sartre), studenti umělecké akademie – a začnou z něj tahat výtvarné rozumy, dolovat další životní zkušenosti. A Šíma se chytne, začne ho to bavit. Na závěr mu ti dva přihrají sklenici vína a objednají taxík a pak si padnou do náruče.

Melodramatické finále je sice trochu laciné, ale je to vlastně postfinále, mimo hlavní linku, ta patří Šímovi. Šeborová navíc prokládá jeho vyprávění digresemi: jak číst Šímova vybraná plátna, co je to zlatý řez, co byla první a druhá válka, kdo to byl Mondrian, Picasso atd. Je to pestré, je to živé, funguje to. A nejen díky Šeborové, hodně taky díky Frantovi.

Jiří Franta (1978) je totiž prvořadý kreslíř. Nedávno to dokázal ve svém sóloalbu Singl. Potvrdil jím mimochodem i starou pravdu o zdejším komiksu: má skvělé výtvarníky, ale průměrné až bídné scenáristy. To v knize o Šímovi nehrozilo, tady scenáristickou práci odvedla Šeborová. A tak Franta „jen“ kreslil. A nakreslil daleko víc než obrazný pandán ke slovu. Vznikl vlastně „katalog“ jeho kreslířského umění. Jednak figura: trochu expresivní, dramatická; vyceněné zuby, místo obočí černé čáry, místo nosu něco jako leukoplast nebo vypínač; je v tom komika i jistá porce agresivity.

Jednak exteriér: tak bohatě zalidněné a zastavěné scény, tak vyvážené v celkových proporcích, tak vtipné v detailu, by jeden v současné české kresbě (a nejen té blízké komiksu) pohledal. A konečně komiksové filiace: nápaditý rozvrh jednotlivých záběrů na stránce, korespondence s textem a třeba i nad míru povedené nápodoby stylů jednotlivých umělců, nejen Šímy a Mondriana, ale i Picassa nebo antiky.

Odpověď na titulní otázku tahle velkoformátová kniha sice neposkytne, ale kultura podstatného řekne dost. A nejen o Josefu Šímovi, taky o těch, kdo se k jeho géniovi dneska v Česku hlásí.