Zvyk carských „smotrín“ (ruský obřad seznámení ženicha a jeho příbuzných s nevěstou) v Rusku existoval jen velmi krátce. Navzdory tomu se zapsal do historie a je často zobrazován v literatuře, filmu i výtvarném umění. Proto byly tyto události opředené spekulacemi a jen málokdo ví o skutečné podstatě věci. Jak tedy v Rusku probíhal rituál výběru nevěsty pro panovníka a podle jakých kritérií byla budoucí carevna vybírána? Zvyk královských smotrín přišel do Ruska z Byzance - tak byly v kdysi mocné říši vybírány budoucí manželky císařů. Do Ruska ho přinesla Sophia Palaeologus, byzantská princezna a babička Ivana Hrozného. Na její příkaz smotríny začaly praktikovat i mezi Rusy, ale už po prvním sňatku Petra I. postupně upadly do zapomnění. Tvrdí se, že car kráčel podél řady perspektivních nevěst a zvažoval, kterou si vybrat za partnerku svého života. Ve skutečnosti to ale probíhalo různě a nejčastěji budoucí manželku vůbec nezvali. Když byzantská carevna Irina hledala nevěstu pro svého syna, rozeslala po celé zemi požadavky na dívku s žádoucími parametry, jako je výška, velikost nohy a dokonce i obvod hlavy.
Soubor požadovaných měr doprovázel dopis, který uváděl ještě další požadavky na případné nevěsty, jako například původ, zdravotní stav atd. Výběrem prošlo mnoho kandidátek, ale v celé Byzanci bylo nalezeno pouze třináct takových, které vyhověly všem carevniným požadavkům. Nakonec se ukázalo, že šťastnou se stala Maria, sirotek z aristokratické arménské rodiny, která se ve všech ohledech přiblížila carevniným požadavkům, a kromě toho se zalíbila i matce ženicha. Císařovna prostě svého syna Konstantina postavila před hotovou věc, a že byl už zasnouben, a to z lásky, s franckou princeznou, nebrala v úvahu. Netřeba dodávat, že z tohoto manželství nic nevzniklo. O několik let později se Konstantin konečně vymanil z péče panovačné matky a trval na tom, aby jeho manželka si ostříhala vlasy a stala se jeptišku. Maria pak dožila své dny v klášteře a car si našel novou manželku bez přísného výběru a žil s ní šťastně. Jak vidíme, nově zavedené pravidlo s neosvědčilo, přesto se z něj stala zvyklost.
Prvním ruským panovníkem, kterému vybrali nevěstu na smotrínách, byl syn Sophie Paleologové, velkokníže Vasilij III. Stal se prvním Rurikovcem v historii Ruska, který se neoženil s cizí princeznou nebo svou příbuznou, ale se dcerou bojara. Pro Vasilije shromáždili 500 krasavic ze všech koutů jeho země a jednu z nich pro něj vybrali za nevěstu. Stala se jí patnáctiletá sirota z bojarské rodiny Solomonija Saburova. Panovníci si vůbec rádi jako manželky vybírali sirotky, protože neměli zbytečně mnoho příbuzných chtivých peněz a moci. Po svatbě uplynulo jen málo vody a Vasilij III. se z následníka stal plnohodnotným panovníkem. Na rozdíl od Konstantina ruský kníže svou manželku jistě miloval, anebo byl příliš slušný, protože na dědice trpělivě čekal 20 let a po celou tu dobu zakazoval svým bratrům mít děti. Nakonec mu však trpělivost přece jen došla a manželku – tradičně – poslal do kláštera.
Solomonii násilím ostříhali. Zoufale se bránila, klášterní šat hodila na zem a dupla po něm. Aby ženu zklidnili, zbili ji přímo v jejích komnatách a přinutili ji se dostříhat. Vasilij se okamžitě znovu oženil s mladou šlechtičnou z litevského velkovévodství Jelenou Glinskou, která svému manželovi darovala dědice Joana, známého později jako car Ivan IV. Hrozný. Ivan Vasilievič se také oženil v podstatě po smotrínách. Sotva gosudar ve svých 16 letech usedl na trůn, rozhodl se najít si životní partnerku. Byla mu nabídnuta vynikající volba nejkrásnějších dcer bojarů, mezi nimiž si Ivan vybral Anastasii Zacharinu-Jurjevu. Tato dívka byla velmi krásná, ale nejen z tohoto důvodu se ocitla mezi nevěstami. Zacharinové dlouho sloužili u dvora a Anastasijin strýc byl dokonce pěstounem mladého Ivana. To je patrně důvod si myslet, že nevěsta a ženich se znali ještě před smotrinami a výběr panovníka tak byl založen minimálně na sympatiích. Současníci vzpomínali, že první manželkou impozantního ruského cara byla dívka malého vzrůstu s krásnými bujnými vlasy. Mezi jejími ctnostmi byla zmíněna mírnost a nezměrná laskavost.
Anastasia působila na carovy drsné mravy blahodárně, ale jejich rodinné štěstí trvalo jen 13 let. Carevna náhle onemocněla a brzy zemřela, jak se mnozí domnívají, otrávená nepřejícníky. Těžko popsat Ivanův smutek, ale po osmi dnech začaly přípravy na nové smotríny. Druhé smotríny Ivana IV. se od těch prvních lišily a vypadaly spíše jako setkání za účelem seznámení. Carovi bylo doporučeno, aby hledal manželku mezi kavkazskými knížecími rodinami a brzy byla do Moskvy přivezena dívka jménem Kučena, dcera kabardovského knížete Temrjuka. Nevěsta byla přivedena k carovi a zalíbila se. Vzhledem k tomu, že kráska měla jinou víru, byla před svatbou pokřtěna a přejmenována na Marii. O osm let později Maria Temrjukovna zemřela za stejně zvláštních okolností jako Anastasia.
Při výběru třetí nevěsty se Ivan rozhodl nebýt skromný, a tak mu byly okamžitě nabídnuty dvě tisícovky dívek. Výsledkem bylo, že se král setkal najednou se svou třetí i čtvrtou manželkou. Současně totiž vybrali i nevěstu pro Ivana Ivanoviče, carova syna, kterého podle legendy jeho otec později ubil holí. Třetí nevěsta - Marfa Sobakina – byla stejně jako Anastasia z aristokratické, ale ne příliš vznešené rodiny. Aby to kompenzoval, car velkoryse obdařil všechny muže z její rodiny tituly a pozemky. Z otce Marfy se dokonce stal bojar, o čemž se mu ani nesnilo. Vítězství Sobakinů však netrvalo dlouho, protože Marfa žila jen týden po svatbě. Poté se car oženil počtvrté s „rezervní“ nevěstou určenou původně jeho synovi, které si všiml při posledním smotrínu.
-pokračování-
(c)2020 Translation: Vlabi
