RECENZE: I sinice mohou být krásné. Johana Střížková se představuje hned na dvou výstavách

Některé vědecké teorie tvrdí, že přibližně před dvěma a půl miliardami let si sinice, tehdy nejjednodušší fotosyntetizující organismy, dokázaly podmanit celý svět. Začaly totiž ve velkém uvolňovat do ovzduší kyslík, čímž sice zahubily okolní primitivní organismy, ale daly vzniknout novým. „Spojením sinice s dalším jednobuněčným organismem postupně začaly vznikat řasy a vyšší rostliny. Byla to symbióza, která umožnila masivní rozvoj života na planetě,“ vysvětlují Alžběta Wolfová s Lenkou Polčovou z pražské Univerzity Karlovy.

Podobný výzkum si vzala za svůj také fotografka a vizuální umělkyně Johana Střížková, když pro kutnohorskou Galerii Středočeského kraje GASK chystala výstavu The Great Oxidation Event.

V ní se Střížková, finalistka Chalupeckého ceny z roku 2016, zamýšlí jak nad stavem naší planety, tak nad sinicemi, řasami a jejich možnostmi a budoucím potenciálem. Inspirací jí byl výzkum, kterému se v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd v Třeboni věnuje její bratr Antonín. „Vznikly z něho tři části, v nichž se jednoduchým a estetickým způsobem tématu věnuju. Jedna jsou fotografie, druhá objekty a třetí video,“ vysvětluje Střížková.

Na minimalistických velkoformátových snímcích zachytila detaily laboratorního vybavení, video ukazuje abstraktní scénu z mikrobiologického světa a objekty představují parafráze barokních relikviářů, do kterých jsou místo ostatků svatých vsazeny zkumavky se sinicovou tekutinou. Připomínají tak lektvary uložené v magických schránkách.

Střížková tak odkazuje nejen k výzkumu svého bratra biologa, ale i k prostředí bývalé jezuitské koleje, ve které GASK sídlí. Vystavovat tady totiž není zrovna jednoduché – místo klasické galerijní „white cube“ dostala výtvarnice k dispozici širokou chodbu členěnou vysokými okny a dveřmi, která nebyla na podobné expozice původně určená. „Uvědomuju si, že se nacházíme v bývalých klášterních prostorách, ve kterých se dříve také nacházely relikviáře s čímsi posvátným. Má instalace je tak vzpomínkou na ně i na něco, co tu žilo už miliardy let před námi.“

Éter plný osobních zpráv

Druhá její výstava se nachází v pražské galerii Nevan Contempo. V tomto případě se Střížková spojila s Ondřejem Mikulou, který jako hudebník, DJ a producent vystupuje pod pseudonymem Aid Kid. Společně připravili audiovizuální instalaci Šeptej / Whisper sestávající z mnoha vysloužilých plastových sluchátek zavěšených v řadách nad sebou. „Nosným tématem je deníková výpověď o zaplavování éteru hlasovými zprávami z mobilních telefonů, které kolují ve vzduchu všude kolem nás. Zároveň chceme poukázat na nesmyslné plýtvání levnou spotřební elektronikou, která jen co se vyrobí, je téměř okamžitě určená k destrukci,“ vysvětluje Střížková.

Spolu s Aid Kidem zjistila, že nenápadné zvukové zprávy, které čas od času člověk namluví místo neuskutečněného hovoru, zůstávají uložené v cloudech a nejdou prakticky smazat. Nejenže zaplavují svět daty, které ani nevnímáme, ale také o nás cosi vypovídají. „Do instalace jsme nahráli všechny naše hlasové zprávy, které jsme objevili. Vznikla z nich zvuková koláž a zároveň deníkový portrét, protože i když jsou určené někomu jinému, téměř vždycky v nich mluvíme o sobě,“ dodává Střížková.

Architekturu výstavy pak tvoří zdánlivě nekonečný, ale zároveň stísněný až klaustrofobní prostor, který umocňují zvukové nahrávky pořízené metodou ASMR (Autonomous sensory meridian response), kdy se hlas snímá dvěma citlivými mikrofony z velké blízkosti, aby vynikly všechny nádechy, ruchy, sykavky a jiné šumy. Nahrávka pak připomíná haptické doteky přenesené do zvuku, zkrátka objetí hlasem.