Nedávno jsem znovu zachytila ozvěnu velké starší kauzy. Bylo odhaleno, že jedna paní, která vyprávěla o hrůzách gulagu i ve školách, má sice ve skutečnosti zvláštní minulost, ale gulag možná ne. Nesoudím tak přísně – obyčejné paní Sosnarové se možná na stará kolena splnil sen o vlastní důležitosti, bohužel. Prošla kdysi gulagem nebo neprošla – zřejmě však ne tak, jak ho popisuje. Říkává se, že když si člověk něco hodně přeje, dostane to, ale ne tak, jak si představoval. Nebýt tak obyčejná neznámá, nedůležitá… Nu, nyní se její jméno hodně skloňovalo.
Jsou lidé, kteří se jí začali smát, další šmahem odsoudili nepodložená a vyvrácená tvrzení, s chutí pitvají, co bylo a co určitě ne. Zda byla znásilněná, zda měla tak kruté potraty, jak se odtamtud dostala… Oceňuji, že se objevily další hlasy, které nezavrhují všechno, co by paní skutečně mohla zažít, co jí zřejmě ublížilo. I kdyby byla „jenom“ svědkem. Nebo vrbou jiné nešťastnice.
Být ve středu zájmu, být tím, komu je nasloucháno, kdo se stává jakýmsi hlasem pravdy. To je obrovské pokušení, pochopitelná slabost jedince, včetně touhy udržet si daný stav. Z nicoty být vyzvednutá do slunce? Kdo by to nechtěl? Jenže za všechno se platí. Nyní veřejnou ostudou, posměšky, urážlivou zvědavostí. Bála jsem se však, nakolik se kvůli ostudě zvrtne další trvání a renomé Paměti národa. Byla by škoda, kdyby tato a další snahy o zachycení vzpomínek a životů oněměly a ohluchly. Ostatně, nebylo by divné, pokud by se mezi zrna nepřimíchal i nějaký plevel? Je dobré, pokud jsou tyto příběhy doloženy, pokud je potvrdí historici. Ti si dokážou najít prameny, k jakým nedosáhne samotný pamětník nebo jeho rodina. Naštěstí týdny plynou a Paměť národa v práci neustává, naopak.
Shodou okolností jsem se v době zveřejnění rozporů paní Sosnarové, setkala s devadesátiletou dámou, která také vzpomínala. Její otec sebral manželku a rodinu a někdy kolem roku 1920 utekl z Ruska. Usadili se v Polsku, měli kolem dvaceti hektarů, nějaké tři krávy, narodily se další děti, včetně mojí pamětnice. Dobře se jim žilo. Maminka zemřela, když bylo nejmladšímu bratrovi kolem šesti – a brzy přišla válka. Nejdříve Rusové, hned si sepsali kulaky a zabavovali, co se jim hodilo. Otec ihned přikázal, aby se holky začaly schovávat.
Potom se to střídalo, Rusové, Němci, Poláci. Střídali se ozbrojenci v těch vzpomínkách také proto, že rodina utíkala a motala se mezi nimi. Děvčata se oblékala do spousty starých hadrů, aby vypadala jako babky, ale přece jenom se muselo vařit, chodit pro vodu, dělat běžné práce tam, kde se právě usadili. Rusové byli největším postrachem. Brali a znásilňovali. Před očima celé rodiny, manželů, otců. Toho odpoledne ze staré paní vytrysklo hodně bolesti.
Jak tohle může někdo udělat? Jak si může kdokoliv dovolit vzít ženu jen tak – a jak ona má dál snášet to zlo, kterého se na ní dopustili? Může někdo porozumět bolesti, jakou žena prožívá? Navždy.
Malá šedovlasá dáma se ptala úpěnlivě, dodávala podrobnosti, které byly propletené v čase i místě. Také proto, že stále mluvila o sestře, o švagrové, jen dvakrát nebo třikrát zmínila, že babkovské hadry ruský voják strhnul i z ní, že jí jeden vynadal, že ho chce ošálit. Pro mne je jedno, jestli i ona byla znásilněnou obětí. Pokud nechtěla říct přímo, respektuji to. Většinu jejího života se přiznání rovnalo hanbě a nespravedlivé ostudě. Jsem jen ráda a doslova poctěná, nakolik se mi nečekaně otevřela. Mnohem zásadnější zůstaly otázky, které vyslovila. Jsou věčné.
Opakují se mi v hlase jiné dámy, který se při jejích vzpomínkách změnil na dětský, když vyprávěl o znásilnění malé školačky. Byla zase tam, zase slyšela, že jestli promluví, projde řezačkou na krmení skotu. Nebo v pečlivě volených slovech jiné paní o tom, co se stalo jedné holce od nich ze vsi, později v lakonickém popisu znásilnění vojákem ve dvanácti a o domácky provedeném potratu, aby nebyla ostuda. Nikdy už nemohla mít děti, po kterých tolik toužila.
Může být tohle všechno zpochybněno podivně pokroucenými vzpomínkami paní S., chvíli slavné? Nemyslím. Vždy tu bude fakt, že se jí zlé věci začaly prokazatelně dít jako děcku. Že leccos prožívala intenzivně, leccos slyšela, mohla si některé události přisvojit. Odpustila bych jí to opojení chvílemi velké důležitosti, i tu obranu sebe sama a všeho, co možná už sama dokáže rozporovat. V takovém světle se nikdo nevidí rád.
Za sebe, po vícerém dotýkání hrůz, které jsou ztlumené časem a bez příkras, tuto kauzu pravda-lež odsouvám na potom. Čas může prokázat, co bylo a co ne, snažím se vyhnout rezolutnímu názoru, dokud je vše poznamenáno rozvířenými city. Nesoudím. Setrvávám však v hlubokém soucítění s tím, co se nikdy nevyhojí.
