Výlet do USA (13) New York, den druhý... před koronavirovou krizí

Spát na Manhattanu je tak trochu divné. Brzo ráno se město pomalu probouzí a okolo deváté už plně pulsuje životem. I když spíte ve 12. patře, tedy poměrně vysoko nad ulicí, kaňon výškových domů působí jako zesilovač a tak je monotónní hluk dopravy prostě všudypřítomný. Jasně, tohle je problém prakticky každého města, třeba v Římě se troubí i ve tři ráno, stejně jako například v Riu, ale tady to je takový zvláštní hluboký, dunivý hukot, kterému prostě neutečete.

Domča je pořád zádumčivá, protože jí nachlazení stále nechce pustit a ani klimatizace v hotelu jejímu stavu moc nepomáhá. Včera jsme ale na benzínce koupili nějaký zázračný "Anti Flu!" preparát, který bude určitě báječný, vzhledem k tomu, jak byl absurdně drahý. Slupla ho rovnou dvě tablety a radši to ještě pojistila Ibalginem. Dneska bude totiž dlouhý den a v New Yorku jsme jenom do zítřka. Není prostě prostor na kompromisy a slabí a nemohoucí budou ponechání svému osudu ve víru velkoměsta.

Náš hotel nenabízí snídaně, což je ale, po našich dosavadních zkušenostech, vcelku pozitivní zjištění a my se tak vydáváme na snídani ven. Na složení jídelních bister na ulici je vidět, že New York prostě není až tak americké město, jako spíš město evropské. Je tu například hodně podniků, které známe z našeho oblíbeného Londýna. Ten nejlepší, Pret a Manger, máme naštěstí hned ve vedlejším bloku a tak máme jasno, kde si dnes dáme snídani. Tenhle typ bister je prostě bomba a my si často říkáme, jaká je škoda, že se tento řetězec ještě nezabydlel v Praze. Dostanete tu super čerstvé plněné bagety, housky, míchané saláty, ale i sladké koláče nebo polévky. K tomu všemu kvalitní kávu a spoustu nealkoholických nápojů. Po tom všem, čím jsme si na naší cestě prošli, je to prostě naprostý balzám na chuťové buňky. Navíc si můžete sednout k pultíku u výlohy a při jídle pozorovat cvrkot na ulici. Mě nejvíc zaujal borec, který si přímo před výlohou parkoval kolo a vypadal jak z filmu Ali G Indahouse. Červený komplet Adidas, obrovský zlatý řetěz, ale naproti tomu vyhrnuté kalhoty, aby si je neušpinil od kola.

Zcela uspokojeni snídaní, což je vskutku zcela nový pocit, vyrážíme do ulic. Řeknu to zcela bez obalu - New York vám vezme dech. Ta architektura první poloviny 20. století, je prostě úžasná. Chodíme trochu jako Kelišová s otevřenou hubou a že je na co koukat. Hned pár ulic od nás je totiž ikonický mrakodrap Chrysler Building, který patří k nejkrásnějším art decovým budovám na světě a který si se svými 305 metry užil svou chvilku slávy, coby nejvyšší budova na světě, aby ho po pouhých 11 měsících překonal Empire State Building. Zároveň je to jedna z posledních budov stylu art deco, které na Manhattanu ještě stojí.

My ale jdeme naproti přes ulici, abychom si prohlédli vestibul hlavního vlakového nádraží. Grand Central Station je úžasnou ukázkou neoklasicismu, respektive Beaux-Arts a rozhodně je to místo, které musíte vidět. Nejlepší je navštívit halu ve dne, za slunečného počasí, kdy slunce prochází půlkulatými okny u stropu a vytváří krásné světelné efekty. Nádraží však není pouze efektní ukázkou architektury, ale i velmi efektivní železniční uzel. Každý den touto stanicí údajně projde okolo 700 tisíc lidí, což je na první pohled jenom těžko představitelné. Asi jako kdyby tu každý den prošla půlka Prahy.

V podzemí se tu nachází skutečný labyrint celkem 67 kolejí a 44 nástupišť ve dvou patrech, přičemž některé koleje jsou vybudované jako průběžné smyčky K tomu jsou zde v podzemí navíc ještě tři linky metra. No zkrátka, celé podzemí tu vypadá jako jedno obrovské termitiště. Faktem také je, že jakmile se z výstavního vestibulu ponoříte pod zem a dojdete až na jedno z nástupišť, ocitnete se ve světě špíny a omšelých tunelů, které vypadají, že mají to nejlepší dávno za sebou. Ale to je zkrátka prostě taková patina a takhle to tu v podzemí vypadá všude.

Nasedáme na zelenou linku a odjíždíme směr dolní Manhattan, konkrétně do stanice Bowling Green. Jak už jsem popisoval v minulém dílu, již včera jsme se pokoušeli najít v linkách newyorského metra nějaký systém. Pochopitelně zcela marně. Jde o to, že tu jsou linky označené nejenom barevně, ale navíc i čísly, takže tu máte zelenou, ale ta má čísla 4, 5 a 6, přičemž to není označení koncových stanic, jak by se mohlo na první pohled zdát. Prostě chaos. Jestli jste někdo ten systém pochopili, napište mi to prosím do komentářů.

Okolo stanice Bowling Green to nevypadá ani trochu jako na Manhattanu. Je tam park, voda a zakotvené lodě a vůbec žádné mrakodrapy. A hlavně, kousek odsud je molo, ze kterého jezdí kyvadlový trajekt na Staten Island. Na něm sice není z turistického hlediska absolutně nic zajímavého, ale důležité je, že tahle kyvadlová doprava je zadarmo a že lodě jezdí okolo Sochy svobody. Je to asi nejjednodušší způsob, jak se na tento zásadní monument podívat, pokud nemáte času nazbyt.

Naprosto zásadní je, zjistit, kterou stranou pojede loď dopředu, což ale není tak jednoduché, protože se jedná o oboustranný trajekt, který nemá příď a záď. Trajekt pak objíždí Sochu svobody pří cestě na Staten Island zleva a zpátky zprava. Podle toho, co jsme vypozorovali, je pro cestu tam dobré jít po nástupu doleva a to samé při cestě zpátky. Pozor, při odjezdu z Manhattanu se loď většinou otáčí. Při cestě tam rozhodně doporučuji stát na zádi, abyste si mohli co nejlépe vyfotit panorama s mrakodrapy, které je doslova omračující. Osobně to považuji za jednu z nejhezčích městských fotografických kompozic, co jsem kdy viděl.

Pokud si myslíte, že po příjezdu na Staten Island zůstanete na lodi a vychytáte si ta nejlepší místa pro cestu zpět, asi budete zklamání, stejně jako my. Na konci vás totiž vyženou na pevninu a vy si budete muset nastoupit na jinou loď. Vzhledem k tomu, že drtivá většina cestujících jede na Staten Island pouze kvůli výhledu na Sochu svobody, je to takový hromadný úprk přes vestibul, kde se otočíte čelem vzad a jinými dveřmi zase běžíte na palubu druhé lodi.

V každém případě je Socha svobody moc pěkná a opět je to jeden z monumentů, který prostě v NYC musíte vidět. Stejně jako i jiné monumenty, které jsem předtím viděl milionkrát na obrázcích, mi ale přišla o něco menší. Já jsem si jí tedy vždy představoval minimálně tak dvakrát vyšší, ale to je prostě jenom klam dětské představivosti. Na Sochu svobody se dá jet pochopitelně podívat i přímo, tedy konkrétně na stejnojmenný Ostrov svobody. Problém ale je, že to už je výrazně více komplikované a poměrně drahé. Navíc si musíte cestu objednat dopředu a na konkrétní čas a ani to vám nezaručí, že před vstupem dovnitř sochy, nebudete muset čekat dlouhou a únavnou frontu.

Zpátky na Manhattanu volíme další postup ve směru Ground Zero s tím, že dál se uvidí. Jdeme pěšky a postupně se noříme do lesa mrakodrapů. Je zajímavé, že v některých patrech zdejších výškových budov nevidí za celý rok ani jednou přímé slunce nebo jenom v některé dny a pouze na pár minut, kdy se sluneční paprsky odrazí od skleněných stěn ostatních budov. Některá sousedství jsou doslova bizarní, když vedle sebe stojí 200 metrová budova a stará irská hospoda z konce 19. století. Postupně jsme se propletli spletí uliček až na Wall Street. Ta je, dost překvapivě, poměrně úzká a poněkud tmavá a vůbec nevypadá, jako že se odsud kdysi vládlo celému světu. Pro srovnání, pražská ulice Na Příkopech, je asi 3x širší.

Na druhou stranu je pravda, že finanční centrum zde zabírá několik bloků a jeho hranice poznáte podle žulou obložených budov, postavených zpravidla v nějakém novořeckém nebo neogotické stylu. Moc krásná je například budova Federal Hall National Memorial, což je budova, stojící jako připomínka původního domu, kde byl například inaugurován prezident Washington.

Hned vedle stojí budova newyorské burzy, kde se zpravidla vytváří celosvětové finanční a ekonomické krize. Ta však nemá vchod z Wall street, ale z Broad street. Wall street končí na ikonické Broadway, která je sice určitě výrazně širší, než Wall street, ale rozhodně bych jí jako "širokou třídu" neoznačil. Taková Ječná je bez diskuze širší. Proč ale stále zmiňuji tu šířku? Jak je dolní Manhattan doslova přeplněn výškovými budovami, připadáte si v úzkých ulicích jako v hlubokých kaňonech a občas to na člověka působí poněkud stísněným dojmem.

Broadway je ale bezesporu zásadní orientační linie, které dělí Dolní Manhattan na východní a západní část. Pokud jdete, tak jako my, z Wall street, ocitnete se prakticky přímo naproti kostelu Trinity Church, který dnes už mezi mrakodrapy působí trochu jako pěst na oko. O kus dál Domča objevuje obchodní dům Century 21, což, jak jsme byli poučení, je prostě strašně cool místo téměř kultovního významu, které prostě stojí za návštěvu. S Jirkou jednoznačně souhlasíme, že to za návštěvu bezesporu stojí, ale určitě ne za naší a dáváme Domče 45 minut (45 minut jí pochopitelně absolutně nestačilo, ABSOLUTNĚ NESTAČILO!). My, mezitím, zamíříme na Ground Zero, které je odsud doslova pár metrů za rohem. 

Na místě, kde stávaly budovy WTC 1 a 2 je dnes speciálně vytvořený památník v podobě půdorysu obou budov s bezednou dírou uprostřed, do které padá voda. Celé je to pojato velmi pietně s veškerým patosem, kterého jsou Američané schopni. Všude spousta školních výprav, kterým vyškolení průvodci vykládají historii ohrožení USA a jak se proto musejí bránit proti islámskému zlu a do celého světa vyvážet americkou demokracii (nekecám, to jsem opravdu slyšel). Je to asi jako když se u nás jezdí školní výpravy dívat na Pražský hrad, pouze s tím rozdílem, že tohle je poněkud uměle vytvořené poutní místo. Skoro mi to až přišlo k těm obětem trochu neuctivé.

Jestliže u budov 1 a 2 je všude zmiňováno heslo "Nikdy nezapomeneme 9/11", ostatně, to v NYC vidíte prakticky všude včetně letiště, na budovu číslo 7 je snaha zapomenout nadobro. Tam se to zkrátka nějak moc nepovedlo a absolutně žádná oficiální zpráva pád budovy 7 nikdy nevysvětlila. Faktem je, že teprve, když jste na místě, uvědomíte si, jakou měla budova 7 děsivou smůlu. Stála, chudák, skoro nejdál, ale údajně schytala největší poškození. Hrdinně se držela asi 7 hodin, aby nakonec, jako teprve třetí budova tohoto typu v historii, samovolně zkolabovala, během několika vteřin, do vlastních základů. Zázraky se dějí Ale sarkasmus stranou. Hned vedle dvou čtvercových půdorysů je krásná budova muzea 11. září v podobě obrovského žebrovaného křídla. Hlavní novou ikonou tohoto prostoru je ale 541 metr vysoká budova One World Trade Center, která je nejenom vskutku impozantní, ale hlavně je neskutečně vysoká a monumentální, zejména ve společnosti okolních mrakodrapů.

Po téměř hodině hloubání na Ground Zero se vracíme pro Domču, na kterou ještě asi deset minut čekáme na rohu a pozorujeme cvrkot. Nutno přiznat, že i navzdory víkendu, je tu strašná spousta lidí. Je evidentní, že se nejedná ani zdaleka pouze o turisty, ale že tady se prostě pracuje sedm dní v týdnu. Taky zde je výrazně menší procento obézních, což je, oproti jiným americkým městům, opravdu velká změna. Domča konečně dorazila, ale vypadá poměrně rozmrzele, protože se jí v obchodech nic nelíbilo, respektive boty od Louboutina, které si chtěla koupit, byly tak tvrdé, že by nešly nosit. S Jirkou jsme pro jistotu vyjádřili hlubokou účast, ačkoliv jsme moc netušili o čem to vlastně mluví. Z téhle zádumčivosti jí pomohou dostat jenom čínské masové knedlíčky. Cíl je tedy jasný - Čínská čtvrť.

Pokračujeme po Broadway, až k newyorské radnici, okolo které jsou rozmístěny všechny možné administrativní a soudní budovy. Je fascinující, jak se ráz okolní zástavby města rychle mění. Mrakodrapy jsou střídány parkem, kde stojí historické budovy z 18. století, hned vedle je protestantský kostel a za ním už zase mrakodrapy, tyčící se do obrovské výšky. New York je prostě nutné vnímat také vertikálně a to daleko víc, než jakékoliv jiné město, které jsem kdy viděl. Začínáme si pomalu uvědomovat velikost Manhattanu a zároveň začínáme i pochybovat, že to dneska zvládneme všechno odchodit jenom pěšky. 

Po menším bloudění konečně dorážíme k dílčímu cíli cesty. Čínská čtvrť v New Yorku je rozlohou opravdu docela velká, i když v porovnání s celým Manhattanem to není nic zásadního. Zabírá asi šest krát šest ulic a nebýt klasických dělnických cihlových domů, mysleli byste, že jste opravdu v Číně. Jeden čínský obchod vedle druhého, mezi tím restaurace, ale i čínská komunitní centra a do toho mraky Číňanů, přičemž někteří z nich se nikdy v životě ani nenaučí pořádně anglicky. Prostě to uvnitř své komunity nepotřebují.

Někteří mladí se ale, naopak, snaží od své komunity odtrhnout a před čínštinou preferují raději angličtinu, což jsme ostatně za chvilku poznali sami. Protože jsme si ale nebyli přesně jistí, odkud a kam se zdejší čínská čtvrť rozkládá, zeptali jsme se v červeném informačním stánku s obrovským drakem na střeše a usměvavým Číňanem uvnitř. Jsem slušně vychovaný, takže jsem pěkně čínsky pozdravil Ni Hao a Číňan ve stánku na to newyorskou angličtinou odvětil asi toto: "Ty vole, já jsem z New Yorku. Čínsky neumím už ani hovno. Ale s čím ti můžu poradit, kámo?" (volně přeloženo). Tak trochu trapas, ale co už.

V Čínské čtvrti je to jako v mraveništi a hustota lidí je tu ještě větší, než jinde na Manhattanu. Můžete tu potkat taky celou řadu nesmírně bizarních postaviček, od nejrůznějších pouličních prodavačů, až po bezdomovce s nákupním košíkem, plným igelitových tašek. Ponořili jsme tedy se hluboko do uliček a po chvilce hledání konečně našli i restauraci, kterou nám doporučoval místní průvodce i Tripadvisor. Na tomto místě jsme se poprvé rozdělili, protože my jsme prostě na ty Dim Sum nutně potřebovali, ale Jirka na to prostě zase vůbec neměl chuť. Dáme si tedy na chvilku rozchod a potkáme se navečer.

Dim Sum byly výborné. Tedy, jedli jsme už lepší, třeba v Londýně nebo v Berlíně, ale na americké poměry to bylo opravdu moc dobré. Jediné, co nám trochu kazilo dojem, byla klasická etuda s odmítnutou platební kartou, ale na to už si tu docela zvykáme. S naplněnými žaludky se vydáváme objevovat další taje zdejšího sousedství. Tahle čtvrť má prostě své kouzlo. Kdybych vás tu vysadil, možná byste ani nedokázali určit, ve kterém městě vlastně jste. Dokonce ani mrakodrapy odsud nejsou vidět. Je dobré vědět, že ve zdejších obchůdcích se suvenýry mají zpravidla o něco nižší ceny, takže pokud si chcete přivézt nějakou tretku a máte hluboko do kapsy, případně hodně kamarádů, zde je to pravé místo.

My jsme zde ale narazili na krásný obchůdek s hůlkami a prostě jsme neodolali a několik párů jsme si koupili. Pán v obchodě naopak anglicky uměl pouze velmi málo a když jsem mu řekl pár čínských slov, úplně jako kouzlem roztál a dokonce nám dal speciální cenu, nad rámec běžné slevy. Tohle používám dost často a vždy mi udělá radost, jak to, zejména asijské národnosti, potěší, když se snažíte alespoň pozdravit a poděkovat v jejich jazyce. V jejich kultuře je to totiž vnímáno, jako projev úcty a tak si toho opravdu váží.

O kousek dál jsme narazili na neuvěřitelné místo - pravou čínskou tržnici, která procházela skrz celý jeden blok domů a kde jsme byli spolehlivě jediní bílí. Hlavní zdejší zásadou je evidentně prodat z poraženého zvířete absolutně všechno. A to doslova. Ještě nikdy jsem neviděl prase, krávu nebo drůbež, doslova rozebranou na součástky a to včetně kompletních vnitřností, pařátů nebo hlav. V sekci hovězího a vepřového tu můžete pozorovat čínského mistra řezníka, který se svojí řeznickou sekyrou předvádí neuvěřitelný koncert. Potřebujete půlku vepřové hlavy? Není problém, stačí dvě rány a je naporcováno. Do toho zde pochopitelně nabízejí i kompletní sortiment ryb a mořských plodů v čerstvém, sušeném nebo mraženém stavu a navíc i nejrůznější koření a marinády, abyste měli s přípravou co nejméně práce.

Viděl jsem podobné tržnice ve Vietnamu a většinou to byl docela útok na čichové centrum. Protože jsme ale v New Yorku, je to přece jenom trochu jiný styl. Tržnice nijak nezapáchá a veškeré zboží je vzorně vyrovnané a vkusně naaranžované. Vzhled prostě prodává. Na konci je pak asi třicet metrů pultu vyhrazeno pro teplý bufet. Strašně nás štve, že jsme totálně napraní knedlíčky a že už prostě fyzicky nejsme schopni nic dalšího ochutnat. Přitom tady nabízejí některá jídla, která jsme ještě nikdy neviděli. Ale je to zkrátka poučení. Nikdy se nenacpi k prasknutí, nikdy nevíš, co budeš chtít ochutnat za rohem.

Za rohem je tady Italská čtvrť nebo-li "Little Italy", která se na mnoha místech s tou Čínskou prolíná a tak zde také v minulosti docházelo k národnostním třenicím. Hranice mezi vlivem italské a čínské mafie se zde posouvala podle toho, které komunitě se momentálně více dařilo. Celkově je ale Italská čtvrť trochu víc upravená a viditelně více amerikanizovaná. Množství "Italů", kteří by zde ještě uměli opravdu italsky, je navíc minimální a tak Italská čtvrť čerpá svůj genius loci spíše z minulosti a z tradice, než ze současné etnické odlišnosti.

Opouštíme Malou Itálii a pěšky pokračujeme směrem k Empire State Building, kde bychom se měli později opět potkat s Jirkou. Polykáme jednotlivé bloky a uvědomujeme si, že Manhattan je fakt obrovský. Koho proboha napadlo, že to půjdeme dneska celé pěšky? Chvilku zvažujeme, že budeme podvádět a zkrátíme si to podzemkou, ale nakonec se rozhodujeme pokračovat pěšky. Co kdyby nám na povrchu uteklo něco zajímavého?

Cestou míjíme ikonický mrakodrap Flatiron Building (žehlička). Je to jedna z nejvýznamnějších budov v New Yorku, postavená v roce 1902 ve stylu Beaux-Arts, která, díky revoluční ocelové konstrukci, mohla dosáhnout tehdy nepředstavitelné výšky 87 metrů (22 pater), díky které patřila, v době svého vzniku, k nejvyššímu budovám na Manhattanu. Dnes je považován za jeden z nejstarších mrakodrapů na Manhattanu vůbec, což samo o sobě vypovídá o rychlosti a rozsahu výstavby, která zde za posledních 100 let proběhla.

Pokračujeme po Páté ulici a cestou narážíme na specializovaný obchod s vibrátory. U vchodu stojí statná černoška a dovnitř pustí jenom ženy. Bez výjimky. Tady už feminismus zvítězil na celé čáře. Pokud chcete dárek pro manželku, máte zřejmě smůlu. Docela by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby je nějaký muž zažaloval za diskriminaci. Ale spíš mám pocit, že by byl upálen na Times Square pro výstrahu podobným smělcům.

Chození začíná být už opravdu úmorné a nestydím se přiznat, že už docela tahám nohy za sebou. Naštěstí ale konečně dorážíme k jednomu z našich dnešních posledních cílů - legendárnímu mrakodrapu Empire State Building. Jeho návštěvu máme naplánovanou až na zítra, ale chtěli jsme si tenhle jedinečný dům prohlédnout se západem slunce. Jedním slovem nádhera. Není nic divného, když se mimoděk přistihnete, že už několik minut koukáte s vyvrácenou hlavou do výšky a nemůžete se odtrhnout.

Domču potom napadne geniální nápad. Co kdybychom zašli ještě na Times Square? Vždyť je to kousek. Tak určitě, kilometr sem nebo tam, to už nás nezabije. Je fakt, že tahle menší zacházka stála za to. Několik budov na Times Square sice bylo pod lešením, ale ty obrovské blikající reklamy, mají něco do sebe.

Konečně jsme se dopotáceli na Grand Central, kam jsme operativně přesunuli schůzku s Jirkou s tím, že si tam dáme večeři v restauraci Pershing Square. Restaurace, s klasickým americkým interiérem s jídelními boxy, nabízí víceméně standardní menu s burgery, těstovinami, saláty a palačinkami na závěr. Nic převratného. Mají tu ovšem skutečný Pilsner Urquell! Po tom, co jsme měli dnes v nohách, jsme se na pravé české pivo neuvěřitelně těšili.  No, jsme prostě nepoučitelní. Zase jsme něco očekávali. To, co nám totiž přinesli, mělo k pravé "Plzni" asi stejně daleko, jako Starobrno k pivu. Chuť jak slité větráky a zcela bez pěny. Pokud by to viděl sládek z Plzně, asi by číšníka rovnou na místě zastřelil.

Obdobně vypadalo jídlo. Na první pohled vcelku pěkně nandané, ale chuťově zcela nevýrazné. Caesar salát v podobě pár natrhaných listů římského salátu, čtyř hoblinek parmezánu a pěti malých kousků kuřecího masa za 16 babek? Poměr cena výkon, naprosto směšný. Nechápu, jak mohli na Google nasbírat 4,2 hvězdy. Když to srovnám se včerejší večeří v čínském bistru, je to dost výrazný rozdíl a to jsme včera zaplatili sotva třetinu za nesrovnatelně chutnější jídlo. To jsou paradoxy. Ale možná jsme si pouze vybrali špatnou restauraci.

Gastronomicky ne zcela uspokojeni se ploužíme k našemu hotelu a cestou ještě obdivujeme svítící Chrysler Building s jeho zářící korunou. Zítra náš výlet bohužel končí, ale přesto máme před sebou ještě celý jeden den v New Yorku a chceme si ho užit. Snad bude minimálně stejně zajímavý, jako byl dnešek.

Pokud chcete vidět více fotek z New Yorku, které jsme pořídili při naší cestě, podívejte se na sem.