TOP svět 19.–25. 10. 2020

V berlínských muzeích řádili vandalové a poškodili významná umělecká díla – Umělecký kolektiv Frankfurter Hauptschule odcizil dílo Josepha Beuyse a odvezl jej do Afriky – Laureátkou Ceny Marcela Duchampa za rok 2020 je umělkyně Kapwani Kiwanga – Muzeum islámského umění v Jeruzalémě prodává část svých sbírek – Zemřel designér Enzo Mari

1/ Berlínská muzea byla cílem vandalů, kteří poškodili 63 artefaktů

Berlín – Muzejní ostrov (James Simon Galerie a zadní trakt Nového muzea), 2019, zdroj: wikimedia commons, Chatchamp

Německá média (Die Zeit, Das Tagesspiegel) v minulém týdnu otiskla zprávu o úmyslném poškození 63 artefaktů ze sbírek berlínských muzeí, k němuž došlo 3. října tohoto roku. Veřejnost nebyla o tomto vandalském útoku proběhlém ve třech institucích nacházejících se na Muzejním ostrově do té doby informována, přestože se jedná o bezprecedentní případ, který nemá v poválečné historii Německa obdoby. Dosud není jasné, zda se ho dopustil jednotlivec nebo organizovaná skupina, jelikož vše proběhlo poměrně nepozorovaně. Poškození děl v Pergamonském a Novém muzeu, stejně jako v budově Altes Nationalgalerie, spočívalo v potřísnění olejovou tekutinou, kterou nelze odstranit. Poničeny byly egyptské sarkofágy stejně jako obrazy 19. století. Záležitost vyšetřuje policie, která nyní hledá svědky události a případ záměrně z taktických důvodů nechtěla zveřejnit. Podle předsedy Nadace pruského kulturního dědictví Hermanna Parzingera stojí nyní německá muzea před zásadní otázkou týkající se formy zpřístupňování významných uměleckých a archeologických památek veřejnosti, které – jak ukazuje tento případ – nejsou imunní vůči podobným atakům, a to i přes veškerá bezpečnostní opatření. Podle Parzingera se ocitáme v době, kdy je výrazně narušeno povědomí o hodnotách těchto artefaktů. Německá média spojují proběhlé útoky s aktivitou antisemity a konspirátora Attily Hildmanna, jenž prohlásil, že Pergamonské muzeum je sídlem satanistů, kteří tam po nocích provádějí tajné obřady. Hildmann v minulosti organizoval četná setkání svých příznivců před budovou Altes Nationalgalerie. (Viz také zde.)

2/ Beuysovo dílo Capri-Batterie na nečekaném výletě v Africe

Joseph Beuys, Capri-Baterie, 1985, Scottish National Gallery, Edinburgh, zdroj: Wikiart

Německý umělecký kolektiv Frankfurter Hauptschule odcizil z výstavy uspořádané v městském divadle v Oberhausenu dílo Josepha Beuyse s názvem Capri-Batterie (1985) patřící münsterské instituci LWL Museum für Kunst und Kultur. Dílo bylo následně dopraveno do Muzea Iringa Boma v Tanzanii. Jednalo se o dokumentovanou uměleckou akci Bad Beuys, která podle slov členů kolektivu komentuje evropský imperialismus a násilné přesuny uměleckých děl vzniklých na africkém kontinentu do evropských muzeí během éry kolonialismu. Výstava v divadle nese název Verschmutzung. Körperzustände. Faschismus a je nyní dočasně uzavřena. Součástí výstavy byly kromě díla Josepha Beuyse i práce zmíněného kolektivu, Güntera Bruse, VALIE EXPORT, Hermanna Nitsche nebo Dietera Rotha. Oberhausenské divadlo událost nahlásilo policii, otázkou však zůstává, do jaké míry byli jeho představitelé do plánované akce předem zasvěceni. Ředitel münsterského muzea Hermann Arnold je celou událostí otřesen. Od kurátorů a dalších odpovědných osob očekával zodpovědný a transparentní přístup dbající ochrany zapůjčených uměleckých děl (viz zde). Pokud se v případě videa dokumentujícího celou akci jedná o autentické Beuysovo dílo, jež aktéry doprovází při rozličných činnostech včetně slunění u bazénu, noční party nebo tance v dešti, Arnoldovy obavy, že se s ním nezacházelo předpisově, jsou oprávněné. Frankfurter Hauptschule vydalo prohlášení, v němž kolektiv odmítá, že se jedná o trestný čin a upozorňuje na historické krádeže afrických předmětů. Ředitel tanzanského muzea Jan Küver celou akci vítá jako komentář ke kolonizační éře, avšak připouští, že dílo musí být navráceno zpět. Beuys dílo vytvořil v rámci rozsáhlého cyklu čítajícího na dvě stě skulptur sestávajících z citronu a žluté žárovky. Další díla z cyklu jsou uložena ve sbírkách MoMA nebo Skotské národní galerie v Edinburghu. (Více zde a zde.)

3/ Cenu Marcela Duchampa vyhrála Kapwani Kiwanga

Finalisté a finalistky Ceny Marcela Duchampa, 2020, laureátka uprostřed, zdroj: facebook ADIAF

Kapwani Kiwanga (nar. 1978), multidisciplinární kanadská umělkyně žijící v Paříži, se stala letošní laureátkou prestižní Ceny Marcela Duchampa, kterou uděluje Association pour la Diffusion Internationale de l’Art Français (Asociace pro mezinárodní šíření francouzského umění). Součástí ceny je finanční odměna ve výši 35 tisíc eur. Kiwanga vystudovala antropologii a ve své práci, která zahrnuje fotografii, pohyblivý obraz, sochařství nebo instalaci, se zabývá dědictvím kolonialismu. Její oceněná práce Flowers for Africa je sérií květinových aranží rekonstruovaných podle skutečných kytic vytvářených pro slavnostní diplomatické ceremoniály (cyklus započala v roce 2013). Tyto aranže pak během jednotlivých výstav vadnou a odkazují na tradici zátiší typu vanitas. Podle předsedy poroty udílející zmíněnou cenu Bernarda Blistèna, jenž je zároveň ředitelem Centre Pompidou, se Kiwanga pohybuje na hranici mezi uměním a antropologií a otevírá mnohé politické otázky. Podle něj se také dotýká problematiky dnešního myšlení, paměti a archivů jako zdrojů transfigurace dnešního světa. Výstava Kapwani Kiwangy a dalších nominovaných umělců a umělkyň, včetně předchozích vítězných projektů, je k vidění v Centre Pompidou do počátku příštího roku. (Více zde a zde.)

4/ Muzeum islámského umění v Jeruzalémě prodává díla ze své sbírky

Muzeum islámského umění, Jeruzalém, 2008, zdroj: wikimedia commons, Adiel Io

Vedení jeruzalémského Muzea islámského umění se rozhodlo nabídnout do aukce v Sotheby’s více než 250 uměleckých předmětů ze svých sbírek, které pocházejí ze 7. až 19. století. Celkem dvě aukce proběhnou tento týden v Londýně. V nabídce jsou rozličné předměty, jako například iluminované rukopisy, textilie, keramika nebo kov. V druhé aukci se budou nabízet především hodinové stroje a hodinky, včetně tří hodin z 18. století sestavených Abrahamem-Louisem Breguetem. Nadim Sheiban, ředitel muzea, odůvodnil prodej předmětů zajištěním budoucnosti muzea a jeho edukačních aktivit. Zároveň zdůraznil, že ve většině případů jde o předměty, které mají ve sbírce své duplikáty, nebo byly dlouhou dobu uloženy pouze v depozitáři. Muzeum islámského umění přitom vlastní celkem 5 tis. předmětů a je jediným muzeem tohoto druhu v rozdělené oblasti zmítané konflikty. Odborníci z mezinárodního sdružení ICOM jsou na pozoru a požadují vysvětlení, co přesně znamená, že nabízené předměty jsou duplikáty. Raz Samira, kurátor sbírky fotografie Muzea umění v Tel Avivu a zástupce ředitele izraelského ICOMu, upozorňuje především na etický problém prodeje a jeho rozsah, který je bezprecedentní. Prodej děl z muzejních sbírek je navíc podle zákona možné obhájit pouze dalším obohacením sbírky a přistupuje se k němu velice zřídka (v roce 2011 prodalo Izraelské muzeum v Jeruzalémě 32 předmětů ze sbírky za účelem nových akvizic. V roce 2014 prodalo Muzeum v Ramat Gan dílo Valentina Serova, aby získalo více prostředků na novou budovu). Rozhodnutí Muzea islámského umění navíc není motivováno krizí způsobenou covidem-19, pouze ji podle Samiry využívá jako krytí. O celém případu obšírně informoval server The Art Newspaper.

5/ Zemřel italský designér Enzo Mari

Enzo Mari, autor fotografie: Ramak Fazel, zdroj: facebook Triennale Milano

Minulé pondělí, 19. října, zemřel v Miláně ve věku 88 let italský designér Enzo Mari (nar. 1932, Navara). Nestor italského designu nábytku, keramiky, kuchyňských potřeb nebo her výrobců Alessi, Danese nebo Zanotty, jehož mnohé návrhy jsou vyráběny dodnes, v mládí pracoval jako pouliční prodavač a poté se v roce 1952 přihlásil na brerskou Akademii výtvarných umění, kde studoval malířství, sochařství a scénografii. Na konci padesátých let se zaměřil na produktový design, přičemž vytvořil také první slavné puzzle pro firmu Danese s názvem 16 zvířat. V šedesátých letech se Mari účastnil výstav kinetického umění Arte Programmata, do nichž byl zapojen Umberto Eco, ale také Bruno Munari nebo členové Skupiny T a N (Gruppo T, Gruppo N). Nejdůležitější přínos Enza Mariho však spočíval v konceptu, který prohluboval od 70. let a jenž spočíval v DIY tvorbě. Vydal tak například návod na sestavení jednoduchého nábytku. Mari kladl důraz na jednoduchost a zároveň na vlastní rukodělnou práci, z níž má potěšení zejména konečný uživatel. V roce 1976 Mari vystavil na Benátském bienále monumentální mramorové „puzzle“ ve tvaru srpu a kladiva, které bylo zcela v souladu s jeho celoživotním přesvědčením marxisty. Mariho návrhy židlí Delfina (1974) a Toinetta (1985) pro firmu Zanotta získaly prestižní ocenění Compasso D’Oro. Maximou Enza Mariho byla cenová dostupnost, funkčnost a jednoduchost. Aktuálně je Mariho výstava, kterou kurátoruje Hans Ulrich Obrist a Francesca Giacomelli, součástí Milánského trienále a bude (snad) přístupná do dubna příštího roku. (Více zde.)