V tomto miléniu byl Robby Krieger (74), proslavený coby kytarista a spoluautor řady evergreenů The Doors, nejnápadnější díky sentimentálnímu projektu The Doors Of 21st Century. Respektive Ray Manzarek & Robby Krieger Of The Doors, po sporech o oprávněnost používání legendárního jména vystupujícího pod názvem Riders Of The Storm. Ostatně tenhle spolek s proměnlivým pěveckým postem vystupoval i u nás. Činnost úspěšného revivalu ukončila až smrt klávesisty Raye Manzarka v roce 2013.
Jenže Robby Krieger umí mnohem víc než jen vzpomínat na staré dobré časy a riffy. Ukázal to i předchozím sólovým albem Singularity (2010), nominovaným na cenu Grammy. Na sólové dráze se už od druhé poloviny 70. let konzistentně věnuje jazzrocku, tedy hudbě, ve které nijak netěží ze svojí slavné minulosti v The Doors.
Vzpomínka na kalifornské kluby
Napsáno poctivě, ono je Kriegerovo sedmé sólové řadové album The Ritual Begins At Sundown (Rituál začíná za soumraku) také do jisté míry sentimentální vzpomínkou. Vzpomínkou na doby, kdy se kytarista potkával v kalifornských klubech s kapelou Franka Zappy a pouštěl se do hudebních dobrodružství během nočních jam sessions. Jde však o retrospektivu tvůrčí a vůbec ne sentimentální. „Když skončili The Doors, začal jsem se zajímat o jazz a poflakoval se s chlapíkem jménem Sal Marquez, který hrál také v kapele Franka Zappy. Dali jsme dohromady první sestavu Robby Krieger Bandu, se kterou jsme hrávali v klubu Whiskey A-Go-Go,“ ohlíží se Krieger. Multiinstrumentalista Sal Marquez pak hrál na vůbec první kytaristově sólové desce Robby Krieger & Friends (1977) a účinkuje i na té nové.
„Už tehdy se kolem motal nějaký Arthur Barrow, který se právě přistěhoval do Los Angeles z Texasu, kde vystudoval hudbu na univerzitě. Byl to velký Zappův fanda a chtěl se dostat do jeho kapely, což od něj tehdy bylo docela drzé,“ vzpomíná dále Krieger. Později však baskytarista Barrow k Zappovi opravdu nastoupil a zároveň se stal dlouholetým spoluhráčem Kriegerovým. Právě on také koprodukoval jeho nové album a stal se i zásadním spoluautorem skladeb.
Funk sycený rytmikou
Nepřekvapí, že na „rituálu“ nahrávání alba se podíleli i další Zappovi hráči. Třeba bubeník Chad Wackerman, trombonista Jock Ellis, klávesista Tommy Mars či saxofonisté Vince Denham a Chuck Manning.
Hudba ovšem nezní vyloženě „zappovsky“. Zvuk Kriegerovy kytary, často hrané technikou slide (pomocí válečku nataženého na prst), zůstává charakteristický. Kytaristovi stále slouží nejen prsty, ale především fantazie. Osobité jsou také vstupy dalších hráčů. A to i v jediné převzaté skladbě alba, kterou je logicky Zappova kompozice Chunga’s Revenge. Barrow se sice víceméně drží původní basové linky, ale Mars si zaranžoval zajímavé nové linky elektrického piana a varhan. Všichni ctí hlavní Zappovy melodické motivy, ale improvizaci pojali po svém.
Krieger a spol. už samozřejmě nerozpoutávají žádnou hudební revoluci. Jejich představa o jazzrockové fúzi je vlastně docela konzervativní. Podobná deska s funkem sycenou rytmikou a důležitým podílem dechových nástrojů, vytvářejících často „dialog“ nebo unisono souhru s kytarou, mohla klidně vyjít před dekádami. Ale naštěstí tu nechybí invence. Je poznat, že skladatelskými a improvizačními nápady přispěli téměř všichni zúčastnění.
Po Kriegerovi a Barrowovi především Vince Denham. Právě on je autorem razantní, rytmicky členité skladby Bianca’s Dream se zapeklitými unisony. Pokud šlo v případě přípravy alba o „večírek abiturientů po 40 letech“, tak o večírek vydařený a místy i pěkně divoký.
Akorát kvůli pandemii, která posunula původně na jaro plánovanou distribuci desky a řádné koncertní provedení nového repertoáru, získal název The Ritual Begins At Sundown smutný podtón. Doufejme, že magický rituál, kdy se západem slunce ožívají hudební kluby, bude zase brzy pokračovat.
ROBBY KRIEGER: THE RITUAL BEGINS AT SUNDOWN |
