Opus Magnum Dani Horákové

Ve svém textu Potřeba duše být vnější (A2. č.19) porovnává B.Č. knihy Dani Horákové O Pavlovi a Jana Nováka Kundera. Dochází k závěru, že literární kvality i bulvarizační přístup obou knih jsou diskutabilní a že biografické vyprávění na způsob Horákové či Nováka činí z lidského života otravnou odrhovačku. Kdyby B.Č. porovnala Daňu Horákovou s Jitkou Vodňanskou - Voda, která hoří a třeba k nim přidala ještě i Český román Olgy Scheinpflugové, došla by možná k mnohem objevnějším závěrům. Do toho by se jí zřejmě nechtělo. To by vyžadovalo větší dávku osobního angažmá. Ono vstoupit na tenké ledy feministické literatury u nás není příliš pohodlné.

Na rozdíl od B. Č. nemám pocit, že by kniha O Pavlovi bylo úmorné a nesnesitelné čtení. Takový byl pohledem autorky život s režisérem Pavlem Juráčkem. Připouštím, že čtení knížky O Pavlovi bez zapojení hlubší znalosti lidské psychologie může vést k jiným hodnocením než když člověk dílo Horákové přes psychologii (trochu jinak než autorka) jemně propasíruje. Já jsem Daně Horákové vděčná za to, že svou bolest vykřičela do světa. Svým textem povzbudila ženy, které si v nějakém podobně složitém vztahu obdobně zoufají nebo zoufaly. Znám takových dost. Knihu O Pavlovi tedy pokládám za více než zdařilý příspěvek feministické literatuře (týká se též Vodňanské i Scheinpflugové) charakterizované svým hlavním východiskem - osobní = politické (rozuměj veřejné).

V této souvislosti nemohu nezmínit kritiku Českého románu feministky (herečky, spisovatelky) a manželky Karla Čapka Olgy Scheinpflugové Václavem Černým. Zlobí se, že jejím přičiněním vznikli najednou Karlové Čapkové v knize dva. Na jedné straně se Karel Čapek v Českém románu představuje sám formou dopisů. Na straně druhé je zrcadlen a líčen perem své choti. Podobně to nacházíme i v příběhu Horákové. S takovým pojetím se V. Č. nedokázal smířit. „… Český román stejně zůstane v české literatuře naprosto pamětihodným dokladem Arcinevkusu“…(1947). Kritika B.Č. po více než sedmdesáti letech s kritikou V.Č. překvapivě rezonuje.

Hledání objektivní pravdy v tomto typu literatury je nesmyslné. Modernistický přístup postavený na buď ano nebo ne, nikam nevede.  Žijeme v postmoderní době, v níž platí názorová pluralita. Ano i ne mohou platit současně, což znamená, že jak kritiku B.Č. tak dílo Dani Horákové i Pavla Juráčka bychom měli vnímat hlavně na základě vlastního kritického myšlení s tím, že každému přiznáme právo reflektovat věci po svém.

Nejsem literární kritik, a tak vybírám z díla Dani Horákové to, co mě oslovuje a inspiruje k dalším úvahám.

„Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily,“ hořekuje Viktorka v Babičce Boženy Němcové, když se staré kovářce snaží vysvětlit, jak ji ten Černý myslivec mohl uhranout“… Podle Horákové vidí Viktorka od prvního setkání s Černým myslivcem dál, než je schopná chápat, omlouvá ho a lituje podobně jako všechny další ženy, které Horáková včetně sebe vlastně pasovala  na Viktorky – Madlu Vaculíkovou, Olgu Havlovou, Milenu Jesenskou aj. Nejsem si jistá, zda to ve všech uvedených případech sedí. Černý myslivec je podle mne projekcí nezralé ženské/sexuální identity do tušené zralé mužské/sexuální identity: „…ví neslýchané věci o nevídaných věcech“… (Horáková) Viktorka a Černý myslivec se tak vyskytují pouze v dyádě.

Moje generace byla ještě hodně formovaná Babičkou Boženy Němcové. Doma jsme měli knížku z filmovými fotografiemi, na kterých byl jako Černý myslivec vyobrazen Petr Čepek. Byla jsem jím (ve svých třinácti letech) zcela očarovaná a k nelibosti svého okolí se identifikovala s Viktorkou. Takových dívek nás bylo jistě víc. Černí myslivci mě pak v životě hodně dlouho „pronásledovali“. Zamilovávala jsem se do archetypů, nikoliv do konkrétních mužů. Černý myslivec je jako fata morgána. Jak postupně opouštíme svou nezralou ženskou identitu promítnutou do archetypu Viktorky, mizí i archetyp Černý myslivec.

Láska v Černých myslivcích Růženy Svobodové je ničivá síla. „Po chvilkovém vzplanutí smyslů je člověk vržen do tragického víru života, a vyrovnání a uklidnění mu může přinést jen smrt nebo pozdní zmoudření ve stáří“. Clarissa Pinkola Estés říká, že na počátku života, dodejme sexuálního, protože o to tu jde především, je ženský náhled naivní = emocionální porozumění skrytému je velmi slabé. Problém je, že některé ženy zamrznou částí své ženské identity v nezralé fázi. Z jedněch se pak stanou moralistky a jiné se točí v začarovaných kruzích, ze kterých nedokážou vystoupit. Jsou také ženy, které zjednodušeně řečeno, na takovýchto vlnových délkách nevysílají. A to jsou často ty, kterým Horáková nemůže odpustit, že jakoby nezaslouženě získávají ty nejlepší? muže.

Domnívám se, že v příběhu doktorky filozofie Dani Horákové a  Pavla Juráčka uznávaného režiséra šlo v jistém smyslu o setkání dvou nezralých osobností. Podle mne vůbec nevěděli, co si se sebou počít, a proto se dokázali tak dlouho držet v šachu. Vztah dvou lidí je nepřetržitá reakce jednoho na druhého. Všechno, co Horáková popisuje na Juráčkovi jako problematické, jsou nejednou reakce i na ni samotnou. A to nejen vědomé, ale i nevědomé nekontrolovaně se deroucí na povrch. V autorčině podání se jeví Pavel Juráček nejen jako Černý myslivec (počáteční fáze zrcadlící D.H.) ale jako archetypální koncentrát stínové mužské identity.

Daňa Horáková působí jako projektová manažerka. Pro tento typ žen se stává všechno včetně lásky projektem. Každý tušený potenciál potřebují zmaterializovat. „Pavlovi stačila možnost, nepotřeboval víc než vědět, že by ´mohl´ kdyby chtěl“. (Horáková). To projektová manažerka si vybrala Černého myslivce. Pro ni byla výzva postupně v něm rozsvěcovat všechna světla, ulehčovat mu v jeho „nesnesitelné tíži bytí“ a hlavně mu všemi možnými i nemožnými způsoby pomáhat rozvíjet jeho velký talent. Přes veškeré snahy přivést svůj životní projekt k vytouženému cíli, Daňa Horáková tvrdě narazila. Je otázkou, do jaké míry se Pavel Juráček cítil ženstvím/mateřstvím/manažerstvím Dani Horákové zahlcen. Chvílemi se zdálo jako by se až dusil. Projektové manažerky se řadí k ženám, které milují příliš a jejichž investice zůstávají nezúročeny.

Nad jakoukoliv pochybnost je, že Pavel Juráček  skutečně uvízl v ranějších fázích vývoje. Psychologie pro to má termín puer aeternus (věčný mladík).  Výklad je dvojznačný. Jedna poloha je tvořivost, otevřenost změnám, spontaneita (takové nastavení bychom si měli budovat všichni) a ta druhá se projevuje kromě jiného neurotickou nerozhodností. Pavel Juráček navíc ještě regredoval: „Zůstal jsem tím desetiletým klukem a od té doby se nic nezměnilo“. (Horáková). Zřejmě ho nikdo nepoučil, že během individuačního procesu by si měl vytvořit k jistým typickým postojům a vzorcům chování puer aeternus vztah, ne se s nimi identifikovat.

Dotkla jsem se jen toho, co považuji za esenci knihy. Vztah Horákové a Juráčka.  

P.S. Nebýt knihy O Pavlovi, zůstaly by Juráčkovy deníky ležet vedle mé postele nepovšimnuté další rok. Díky Horákové dostaly novou šanci.