Jak hodnotíte nejnovější vládní opatření?

Naštěstí se vláda již nedopouští legislativního kutilství jako na jaře a vydává nařízení podle správných zákonů. Absence jejich odůvodnění je ale závažnou vadou. Poněkud komicky pak působila ta část nařízení, která ukládala Ministerstvu zdravotnictví vymyslet výjimky, aby se mohlo konat předávání vyznamenání prezidentem v den státního svátku.

Je podle vás srozumitelné, jak tato opatření vláda zdůvodňuje (třeba i ve srovnání s jinými zeměmi)?

Vláda svá opatření nezdůvodňuje s výjimkou obecných frází o jejich potřebě nijak. Její vyjádření jsou nejasná a chaotická, často se mění a vzájemně popírají. Vyjadřování premiéra k situaci pak již není ani na hranici srozumitelnosti, ale za touto hranicí.

Asi největší debatu vzbudilo omezení „šest osob pohromadě“. Co to znamená v praxi? Že pokud půjde osob sedm, že je policie bude moci rozehnat?

Policie má právo prosazovat obecně závazné předpisy přiměřenými prostředky. Rozehnání by většinou bylo zřejmě nepřiměřené, ale domluva či pokutování již přiměřené jsou.

Zákaz pití alkoholu na veřejně přístupných místech. Je to podle vás adekvátní opatření? Vláda to zdůvodňuje tak, že se při konzumaci alkoholu tvořily skupiny, kde mohlo docházet k přenosu nákazy, ale prošlo by toto opatření vaším soukromým „testem proporcionality“?

Těžko uvažovat o jakémkoli testu proporcionality, když kromě úvahy, kterou jste zmínil, neexistuje žádné další odůvodnění ani průzkum četnosti popisovaného jevu. Možná tomu tedy tak je, ale možná také nikoli. Myslím, že to vlastně neví ani vláda sama.

Je vůbec nějak právně vymezeno, co je to „pití“ a co je to „veřejně přístupné místo“? Co když si třeba někdo ponese láhev alkoholu v ruce?

Veřejně přístupné místo má svoji legální definici. Je to prostor, který je přístupný veřejnosti a většinou je vlastněn státem nebo obcí. Pití je konzumace kapaliny ústy. Na nesení alkoholu v ruce se tedy nařízení nevztahuje.

Už od jarního nouzového stavu se hovořilo o tom, že by měl být vytvořen jakýsi „mezistav“, zvláštní režim, který by umožnil zjednodušené přijímání některých opatření, aniž by byl zaváděn „nouzový stav“ v plném rozsahu. Co jako právník říkáte na toto řešení, ke kterému se už snad prý na Ministerstvu vnitra má zpracovávat zákonná úprava?

Nemyslím si, že by existovala akutní potřeba takové úpravy. Právní normy by měly být přijímány s rozmyslem a s perspektivou jejich působení po delší dobu. Ukvapené reakce na zdánlivou naléhavou potřebu změny právní úpravy vedou povětšinou ke zhoršení kvality právního řádu.

Pozorujete od jarní „první vlny“ epidemie nějaký rozdíl v ochotě občanů akceptovat omezení, uložená v rámci boje proti pandemii?

Ten rozdíl je očividný. Lidé nevědí, proč byla opatření přijata. Nikdo nám nevysvětlil, proč byla vybrána zrovna opatření tato, a nikoli opatření jiná. Proto v ně veřejnost nemá důvěru. Vláda měla zřejmě navíc dostatek signálů k tomu, že situace může eskalovat až do dnešní podoby. Nepodnikla ale nic, aby tomu zabránila. To snižuje důvěru veřejnosti ve vládu a samozřejmě i v její opatření.

Část veřejnosti dlouho žila v domnění, že Andrej Babiš je schopný manažer, což dovozovala z ekonomických ukazatelů jeho holdingu Agrofert. Úvaha o úspěšnosti Andreje Babiše v podnikání ale nezohlednila dva faktory. Prvním z nich je, že ke svému majetku přišel tím způsobem, jakým k němu přišel. Druhým je pak to, že bez různých dotací a jiných plnění ze strany státu a bez právních norem, které nařizují odebírat produkty jeho holdingu, by byl holding zřejmě ve ztrátě, což by bylo z dlouhodobého hlediska podnikatelsky neúnosné.

Problémem je i to, že hnutí ANO není reálným politickým subjektem, který by soustřeďoval reálné politiky. I jeho účast ve vládě je vlastně slabá. Vládu totiž netvoří ministři hnutí ANO, ale lidé loajální Andreji Babišovi. Hnutí ANO bez Andreje Babiše připomíná špatný vtip. Když jednou Andrej Babiš prohlásil, že hnutí ANO je on, bylo to jedno z jeho vzácných prohlášení, které bylo pravdivé.

Jaká je z vašeho pohledu právníka zatím zkušenost s tím, jak veřejné orgány vymáhají pravidla nastavená v rámci koronavirové pandemie a s případnými excesy? Rozruch vyvolalo třeba video z metra, kde policisté kvůli absenci roušky pacifikovali cestujícího násilím. Jaký „metr“ byl podle vašich zkušeností nastaven?

Policejní služba je jistě náročná a nebezpečná. Nicméně v zájmu společnosti je třeba bedlivě sledovat situace, kdy policista nezvládne v důsledku emocí své chování, a reagovat na ně. Ustanovení zákona o policii umožňující jejím příslušníkům fyzicky někoho omezit, či dokonce použít násilí nelze vykládat jako neomezené, ale naopak je namístě výklad restriktivní. A to zejména – jak již bylo řečeno výše – s ohledem na povinnost policisty nepřekročit míru nutnou k dosažení účelu služebního zákroku nebo služebního úkonu.

Nebere-li policista při zákroku v úvahu čest, vážnost i důstojnost člověka, proti kterému zasahuje, připustí-li, aby mu vznikla bezdůvodná újma, a zasáhne-li do jeho práv a svobod způsobem, který zjevně překročí míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem, jedná se o mimořádný exces. Stejným excesem je, nedbá-li policista, zda použitím donucovacího prostředku nezpůsobí poškozenému újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jeho protiprávního jednání.

Opačným extrémem jsou lidé, kteří opatření dodržovat odmítají z principu, obvykle s odkazem na Listinu práv a svobod. Co říkáte na tento přístup?

I Listina základních práv a svobod předpokládá situace, kdy je možné práva a svobody omezit na základě zákona. A to přesně situace, kterou navozují přijatá opatření. I když o nich máme pochybnosti, musíme je dodržovat, protože jinak by nastal úplný rozklad společnosti.

Spíše v teoretické rovině se zatím mluví o případných verbálních trestných činech souvisejících s pandemií. Na jedné straně u těch, kteří před nebezpečím varují, jejich odpůrci hovoří o šíření poplašné zprávy, na druhé straně u těch, kteří nebezpečí zlehčují či šíří informace, které, řekněme, nejsou v souladu s medicínským mainstreamem, se hovoří například o trestném činu obecného ohrožení, nebo dokonce o šíření nakažlivé nemoci podle § 152 TZ. Jak se jako advokát díváte na případné trestněprávní důsledky takového verbálního jednání – na obou stranách?

Kriminalizace výroků pronesených v rámci diskuse o pandemii by byla mimořádně nešťastnou věcí. Dokonce ani nevím, zda nějaký medicínský mainstream v této oblasti existuje. Svoboda projevu je součástí evropských hodnot a tradic a znamená, že v demokratické společnosti je možné vyjadřovat názory na vše, a zároveň je nutné akceptovat i existenci projevů, které jsou extrémní. Takové jsou potřeby tolerance a pluralismu. Ve svobodné společnosti mají lidé právo být dokonce i hlupáky a hloupě se projevovat, aniž hodnotím, zda mají pravdu alarmisté, nebo ti, kteří nebezpečí relativizují.

Považovat hloupé projevy za a priori nebezpečné je neporozumění základnímu konceptu demokracie. Před represivní rolí práva musejí mít přednost společenské a kulturní prostředky. Kriminalizace hloupých projevů je nepatřičná, neefektivní, a dokonce kontraproduktivní a znamená ve skutečnosti vyjádření despektu k občanům, kteří jako by hloupost těchto projevů nebyli schopni sami rozpoznat.

Když už jsme zmínili § 152, postihující šíření nakažlivé nemoci (případně § 153, šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti), mění se vyhlášením nouzového stavu nějakým způsobem podmínky, za kterých může být tento čin spáchán?

Spáchání trestného činu v době nouzového stavu je přitěžující okolností. Tato přitěžující okolnost by ale neměla nastupovat automaticky, ale pouze v takovém případě, kdy existuje mezi spáchaným trestným činem a nouzovým stavem nějaká souvislost spočívající například v tom, že byl nouzový stav využit ke spáchání trestného činu.

Nouzový stav, ve kterém letos již podruhé jsme, přináší specifický právní režim, zahrnující mimo jiné přísnější postih páchání trestných činů. Už se objevily první případy rozsudků z jarního výjimečného stavu – jak se podle vašeho názoru zatím justice popasovala s hodnocením této okolnosti při ukládání trestů?

Případy uvedené v médiích byly dokladem mechanického uplatňování nouzového stavu jako přitěžující okolnosti. To je ale výklad nesprávný. Přitěžující okolností by měl být nouzový stav pouze tehdy, pokud byl využit při spáchání trestného činu, nebo pokud spáchání trestného činu usnadnil nebo přinesl pachateli větší prospěch.

Rozhodnutí vlády mohou zasahovat i do soukromoprávních vztahů – naposledy se řešila otázka studentů na kolejích, kterým původně bylo přikázáno (později toto rozhodnutí bylo revidováno) kolej opustit, ačkoliv měli s ubytovatelem řádně uzavřenou smlouvu. Pokud by se vláda rozhodla nějaký podobný zásah do soukromých vztahů vymáhat, jaké by měla možnosti svou vůli prosadit? A byl by nějaký postup, který by se i za nouzového stavu dal považovat za „exces“?

Listina základních práv a svobod umožňuje omezení práv na nebytnou dobu a na základě zákona. Připouští tedy zcela jistě i právo na omezení práva na ubytování. Ale i v tomto případě by stát měl při řešení této situace přistupovat k věci tak, aby byla co nejvíce chráněna práva občanů. Násilné vystěhování by myslím bylo zcela neadekvátní danému problému.

Pokud by někomu v souvislosti s opatřeními vlády proti koronaviru vznikla škoda takové povahy, že by bylo možné vymáhat její náhradu, jaké jsou právní možnosti těch, kteří byli takto poškozeni?

Psali jsme:

„Babiši, chudáku.“ Koloniálnice prohrála soud. Ale hned udeřila

Rudolf Mládek: Blíží se policejní stát?

Vykonávat vysokou vládní funkci, to je něco jiného, než podvést obchodního partnera nebo lhát při čerpání dotací. Advokát Rozehnal drsně o Babišovi

„Nějaký Rozumek či bývalý pornoherec mi budou říkat, co si myslet?!“ Do dění kolem Maříkové vstupují právníci. Expert od Klause ml. se neudržel

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.