Na (česko)slovenské profesionální hudební scéně se Šeban objevil v 80. letech, kromě členství v kapele Demikát a hraní s Petrem Lipou si ho nejvíc lidí pamatuje z Banketu, jehož zpěvákem byl Richard Müller. S ním pak spolupracoval a dělal velkou kariéru i v následující dekádě, jež pro něj byla z komerčních důvodů nepochybně nejzásadnější. Vedle toho ale hrál náročnější fusion muziku s vlastním Ash Bandem a v dalších projektech. Velmi podstatnou pro něj byla i relativně krátká epizoda s Dežem Ursinym.
Plus minus příchodem nového století nastal zlom. Šeban odešel od Müllera a stal se nevyzpytatelným. Opustil vlastně veškeré komerční závazky, včetně (alespoň veřejného) hraní popové či mainstreamově rockové hudby. Začal spolupracovat s různými slovenskými hudebními experimentátory, koncertoval jako sólista s vysloveně alternativním klubovým programem, v jeho hudbě se začaly objevovat nejrůznější nové prvky, na jedné straně ryzí improvizace a elektronika, na straně druhé například slovenský folklor.
Ovšem: do sólové éry vstoupil něčím úplně jiným. Totiž albem Bezvetrie, které přineslo velmi silný písňový materiál, který Šeban sám zpíval. Ve své době, tedy v roce 2000, prošla deska takřka bez povšimnutí, ale během let se z ní stal vysloveně kultovní artefakt. Dokonce takový, že před dvěma lety vyšlo Bezvetrie v reedici na vinylovém dvojalbu.
Když se pamětník podívá na obal alba Rock and roll z Rači, souvislost s Bezvetrím je jednoznačná a prvoplánová: minimalistická kresbička na bílém podkladě, jakoby ručně napsané jméno a název alba. Je otázka, zda nejde jen o hru, ale nelze se vyhnout „čtení“ této symboliky tak, že novinka má ukazovat, formou jakéhosi podtržení a sečtení, kam se za dvacet let posunulo Šebanovo hudební myšlení. A je to skutečně velmi zajímavý posun.
Prim tu hraje po zvukové a instrumentační stránce elektronika, skladatelsky pak jisté (byť nikoli úplné) rozvolnění pevných forem – konec konců, alespoň některé písně si lze klidně představit i v tradičním aranžmá s běžným rockovým obsazením. To, že Šeban sáhl k elektronice, může mít víc důvodů. Jednak posluchačské okouzlení některými soudobými trendy a potřeba jejich prostředky převzít do vlastní tvorby, což je naprosto relevantní tvůrčí model.
Jednak určitý protest proti standardům a, co si budeme nalhávat, přežívající zacyklené demagogii části rockerů (mimo jiné o tom je i titulní sarkastická píseň). A jednak možná i to, že kytara jako nástroj pro virtuóza a zároveň hledače Šebanova kalibru po desítkách let už může trochu ztratit magii, tajemství. Ostatně, bůh ví jakou hudbu by tvořil a na co by hrál třeba Jimi Hendrix, kdyby se dožil dneška.
Album začíná trackem Pár slov na úvod, kde Andrej Šeban vítá posluchače do svého světa (přesněji do „svých uší“), vzápětí to ale ironicky, tedy sebeironicky shodí. Právě sebeironie je spolu s místy mrazivou temnotou a jistým kritickým ostnem jak ve společenském, tak osobním slova smyslu hlavním rysem Šebanových textů. Ty si nedělají hlavu s rýmy, dost často ani s rytmem, někdy se zdá, že tektoniku skladby přizpůsoboval tvůrce nepravidelnostem svých vlastních textů, což rozhodně není standardní přístup.
Možná ale právě tohle je jedním z podstatných darů, které Šebanovi zůstaly po spolupráci s Dežem Ursinym, který také interpretoval značně nepravidelné a nejednoduché verše Ivana Štrpky (čímž – s prominutím – nemá být řečeno, že Šebanova lyrika je podobného rázu nebo úrovně, to si jistě nemyslí ani on sám). Každopádně například písnička V poho zní, nejspíš záměrně, i tím, jak je natočena, jak by možná zvěčnělý Dežo Ursiny v současné době pracoval s výdobytky počítačové hudby.
Andrej Šeban prostě opět překvapil. Svoje staré fanoušky možná zaskočil až příliš, z jejich strany bude potřeba skutečné odříznutí se od předsudků. Ale bude to stát za to.
