Článek
Začínali jste jako trio. Jak těžké pro vás bylo přejít k většímu, desetičlennému obsazení?
S desetičlenným obsazením je trochu více práce, neboť se musejí rozepsat do not aranžmá. Protože jsme však začali hrát v tomto obsazení jen dva roky poté, co jsme vznikli jako trio, tak jsme to udělali už tolikrát, že přípravu známe. Ale máme také nová aranžmá některých skladeb z posledního loňského alba Echo, která představovala tu největší práci.
Musí být těžké vše nazkoušet, když vaše skladby stojí na přesném rytmu a u mnoha nástrojů i na stále stejné síle úderu, aby se zachoval pocit techna.
To ano. Vnímáme to jako věčný experiment, protože lidé a hudebníci jsou různí. Pro některé hudebníky je docela snadné hrát mechanickým způsobem, zejména to platí o muzikantech, kteří rádi poslouchají hudbu s mechanickým rytmem. Máme ale i zkušenosti se skvělými hudebníky, o nichž jsme si mysleli, že pro ně bude snadné ji hrát, ale zápolili s tím.
Protože jsme hráli s tolika muzikanty, víme, že každý funguje trochu jinak. Pro některé je to snadné, třeba já hraju odmala na piano, studoval jsem skladbu, pořád jsem hrál, ale nikdy jsem nenastudoval virtuózní skladby, takže pro mě je to snazší než hrát cokoli jiného.
Když jsem viděl první video ke skladbě Bop, všiml jsem si určitých vazeb na Kraftwerk, jen s tím rozdílem, že oni říkali, že hudbu hrají stroje, zatímco v Bopu jste těmi stroji vy sami. Máte nějaké vazby na Kraftwerk?
Ano. Dokonce si myslím, že každý, kdo se věnuje elektronické hudbě s výjimkou velmi mladých lidí, je jimi trochu ovlivněn. Mnoho lidí říkalo o pojetí Bopu totéž, ale my jsme se v té době snažili o úplný opak. Má také hodně co do činění s tím, proti čemu se vymezuje. Snažili jsme se přinést vřelé, osobně nahrané zvuky do elektronické hudby. Samozřejmě jsme nebyli první, ale byl to koncept. Mohli byste tedy říci, že jsou to Kraftwerk převrácení naruby.
O desetiletí dříve lidé koukali po utopickém strojovém zvuku, jenomže pro nás, kteří jsme mladší než Kraftwerk, už byl tak normální, že jsme právě to považovali za další krok.
Video Bop jsme udělali v době, kdy jsme neměli desetičlenný soubor. Bubeník Daniel Brandt, který ho režíroval, studoval filmovou režii a přišel s nápadem, že bychom mohli simulovat, jaký by takový soubor mohl být.
Když nás tři vidíte, jak se střídáme u nástrojů, vypadá to, jako bychom zkoušeli a projektovali. Když jsme viděli, že se to lidem líbí, povzbudilo nás to k tomu, abychom založili skutečný soubor.
Máte blízko k minimalismu Steva Reicha a Philipa Glasse. Cítíte se být jimi ovlivněn?
Velice. Vždy jsme vědomě zahrnovali do hudby zejména ideu polyrytmu, kterou Reich převzal z africké hudby. Viděli jsme ho s Ensemble Modern v Kolíně, když se dali v roce 2008 dohromady. Hráli Music pro 18 Musicians a Reich seděl u jednoho z pian. Den na to jsme šli na tři dny do studia.
Idea rytmů, které se vůči sobě posouvají a neustále vytvářejí nové konstelace, je blízká přírodním fenoménům, jakými jsou vlny nebo stromy pohybující se ve větru. To je něco, co je pořád stejné a pokaždé jiné. Věnovali jsme se jí od počátku, a když vyšlo naše první album, někdo skladby na něm označil jako propojení Thea Parrishe a Steve Reicha. Byli to naši hrdinové.
Ale více než Reicha jsem poslouchal Mortona Feldmana, jenž je mi nejbližší. Má trochu jiný přístup, ale je to také skladatel, kterého jsem poslouchal ve dvaceti a aktuálně ho opět objevuji. Z jeho koncertu jsem nedokázal odejít, bylo to skvělé.
Jak důležité je, že na vaši hudbu mohou lidé tančit?
Když jsme začínali, bylo to pro nás nejdůležitější. Mysleli jsme si, že děláme klubovou hudbu, a naším snem bylo, aby nás vydal nějaký skvělý undergroundový label a hráli nás dýdžejové. Byli jsme překvapeni, když lidi zajímala naše hudba hlavně k poslechu, protože jim připadala zajímavá a čerstvá.
Nikdy jsme nesložili klubový hit, ale začínali jsme v techno klubech a hráli na techno festivalech. Pak jsme měli štěstí, že o nás začaly mít zájem festivaly klasické hudby i jazzové, rockové a indiepopové. Hodně nás to překvapilo.
Uvažovali jste někdy, že byste složili hudbu k filmu?
Složili jsme už hudbu k jednomu německému filmu a rádi bychom jich udělali více. Občas také tvůrci používají naše skladby ve svých filmech, z čehož máme radost. Naším snem je, že bychom byli do tvorby filmu zapojeni umělecky. Před čtyřmi lety jsme složili pro berlínskou Deutsche Oper operu Gianni o smrti Versaceho, která byla o hrozném světě, o kultu zjevu, o slávě. Byla to až vražedná řecká tragédie.
Proč jste si vybrali zrovna téma Versaceho smrti?
Protože s tím za námi přišel ředitel opery. Nebyl to náš nápad, jen jsme do toho byli zataženi. Nám se však téma líbilo, protože ve světě supermodelek a módního průmyslu, který Versace pomohl vybudovat, vidíte řadu paralel s dnešním světem sociálních sítí a Instagramu, s ideou projektovat v něm sám sebe. Cítili jsme proto, že toto téma je tu stále přítomné.