První kremaci provedli v Liberci v krematoriu dokončeném již v srpnu 1917. Až do zániku Rakouska-Uherska muselo být zapečetěné, pohřby žehem byly na území monarchie zakázány.
V době vzniku Československa žili v Liberci v naprosté většině Němci, kteří vznik republiky 28. října 1918 nijak nevítali. Jednu pozitivní věc jim ale nová republika přinesla – konečně mohli začít s pohřby žehem. První kremaci provedli tři dny po vzniku Československa 31. října 1918 v právním vakuu – rakouské zákony zakazující kremaci již neplatily a nové československé, které ji 1. ledna 1919 povolily, ještě ne.
Liberec, tehdy Reichenberg, usiloval o vlastní krematorium od roku 1898, kdy se město stalo členem spolku přátel žehu, nazvaného Der Flamme čili Plamen. Mezi hlavní obhájce moderního pohřbívání žehem patřili starosta MUDr. Franz Bayer a ředitel magistrátu JUDr. Otto Ringhaan. Záměr postavení krematoria schválila městská rada hned v roce 1898 a poté sváděli liberečtí mnohaletý boj s rakouskými úřady, které výstavbu krematoria povolily až v roce 1912, ovšem bez možnosti jej využívat k pohřbům žehem.
Kremace měla zastánce zejména mezi moderně smýšlejícími lidmi. Ti se nechávali zpopelnit v nedaleké saské Žitavě, kde otevřeli krematorium v roce 1909. Často šlo o Němce z Liberecka, pro kremaci v Žitavě se ale rozhodl i český liberecký vlastenec Václav Šamánek.
Krematorium mohlo stát i na Ještědu
Radnice vypsala architektonickou soutěž a z 31 návrhů vybral spolek Die Flamme projekt drážďanského architekta Rudolfa Bitzana, pojmenovaný poněkud bájně Feuerburg čili Ohňový hrad.
Pro Liberec Rudolf Bitzan vymyslel krematorium na vrcholu kopce. Uvažovalo se dokonce o vrcholech okolních hor Královky či Ještědu. Nakonec položili stavbaři základní kámen na Monstračním vrchu nedaleko od současného dolního centra města v roce 1915. Společnost Gustav Sachers & Söhne dílo dokončila v srpnu 1917, celkové náklady se vyšplhaly na více než 180 633 tehdejších korun. Rakousko-uherské úřady však stále odmítaly vydat svolení k provádění žehů lidských ostatků.
„Při zkoušce pecí zpopelnili tělo mrtvého koně,“ říká liberecký novinář a patriot Jan Mikulička. „První kremace zesnulého člověka se uskutečnila až v nové Československé republice – jen tři dny po jejím vzniku 31. října 1918. Jako prvního zpopelnili libereckého měšťana Roberta Jahna.“
V prvních deseti letech své existence se počet provedených žehů blížil k pěti tisícům, což vysoko překonalo původní představy.
Oběti totalit v plamenech
Pece krematoria spálily také oběti totalitních režimů. „Převezli do nich vysokoškolské studenty popravené po protinacistických protestech ze 17. listopadu 1939,“ uvádí Jan Mikulička a dodává: „Žehem pohřbili v libereckém krematoriu také zemřelé vězně z koncentračního tábora z Rychnova u Jablonce nad Nisou.“
Krematorium se stalo rovněž místem vzdoru proti okupaci Československa v srpnu 1968 při pohřbech obětí invaze pěti armád zemí Varšavské smlouvy. Liberec byl po Praze městem, ve kterém si vyžádala nejvíce obětí: 21. srpna 1968 zde zemřelo 7 lidí, dva lidé podlehli zraněním později.
V nemocnici měl ono osudové ráno 21. srpna 1968 službu MUDr. František Plhoň. O obsazení Československa se dozvěděl cestou do práce. Když dorazil do nemocnice, už se operovalo na osmi stolech a desítky zraněných čekaly trpělivě na ošetření:
„Nakonec bylo čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Pamatuji si, že byla operována sestra Livečková, která pracovala v nemocnici. Právě šla do práce a střelili ji do krku. Umřela. Ty lidi, kteří zemřeli, si budu pamatovat do smrti. Lidé tehdy v nemocnici leželi na sálech, na vozících na chodbách i jen tak na zemi. Ti, kteří měli třeba jen prostřelené ruce, trpělivě čekali. Vládla tam solidarita.“
Zanedlouho začaly sanitky přivážet další raněné, tentokrát při pádu podloubí, do kterého narazil sovětský tank. „Mezi nimi byl pán, který mi prakticky umřel v rukách. Všechna žebra měl zpřerážená,“ vzpomíná František Plhoň na nejhorší službu svého života.
První obřad se v libereckém krematoriu konal v sobotu 24. srpna 1968 a sedm rakví zahalených do státních vlajek obklopilo pět tisíc lidí. Pohřbu se účastnili také dramatik Václav Havel a herec Jan Tříska, kteří bouřlivé dny po 21. srpnu prožili v Liberci, kde se zapojili do rozhlasového vysílání. Jan Tříska na pohřbu recitoval verše Františka Halase.
Druhá tryzna za oběti okupace proběhla v pondělí 26. srpna 1968 a smuteční hosté se na ní rozloučili s osmou obětí okupace v Liberci a s čtyřiasedmdesátiletou Marií Vodákovou a její vnučkou osmiletou Dagmar Škávovou. Zahynuly po výbuchu sovětské cisterny, která narazila 21. srpna 1968 do zdi sklárny v Desné v Jizerských horách.
Obřad rušil sovětský vojenský letoun přelétávající nad krematoriem.