Z nacismu ani z komunismu jsme se nepoučili, chováme se pořád stejně, říká Jiří Padevět

Jan Januš

Československo se před 82 lety ocitlo v nevyhlášené válce prakticky se všemi svými sousedy. Jak se poměrně dobře ví, s nacistickým Německem, ale rovněž, jak už se ví méně, s Polskem a Maďarskem. Při bojích během Krvavého podzimu 1938, jak se nazývá i nejnovější průvodce spisovatele, badatele a nakladatele Jiřího Padevěta, padlo jen při obraně Československa 170 až 190 lidí a všechny civilní oběti ani dodnes neznáme. Ve stejnou dobu se obdivovaná první republika proměnila v tu druhou, v mnohém antisemitskou a antidemokratickou.

Traumata spojená s mnichovskou konferencí, jednáním „o nás bez nás“, odstoupením Sudet a marnou mobilizací pak vyvrcholila právě výčitkami svědomí, způsobenými většinovým chováním vůči uprchlíkům i Židům. K tomu a mnohému dalšímu jsme se dostali právě při velkém rozhovoru s Jiřím Padevětem pro Magazín I, jehož říjnové číslo včera vyšlo a z něhož je i následující ukázka. V běžném prodeji časopis nenajdete, předplatit si ho můžete tady.

„Rok 1938 byl bezesporu jedním z nejtraumatičtějších roků, jaké během dvacátého století obyvatelé Československa prožili,“ píšete v úvodu svého nového průvodce Krvavý podzim 1938. Co ta traumata vyvolalo?

Hlavně mnichovská dohoda, o které jsme slýchávali, že nás spojenci zradili. Je to pravda jen částečně, Velká Británie s námi neměla žádnou spojeneckou smlouvu. U Francie tomu bylo jinak, ale aniž bych jednání mocností jakkoliv omlouval, měli bychom vystoupit z české kotliny, podívat se na Francii a Británii a jejich obrovské ztráty v první světové válce a uvědomit si, že mezi roky 1918 a 1938 bylo pouhých 20 let. Veškeré lidské i hmotné ztráty velmocí byly ve společnosti stále velmi živé…

Obsah říjnového Magazínu I
sinfin.digital