Pavol Dekánek (1952) je jméno, které má i po letech pořád lesk. Jedná se o jednoho z nejlepších československých pilotů historie silničních závodů motocyklů. Spolu se jmény borců jako byl Bohumil Staša, Peter Baláž, Marián Troliga, Petr Hlavatka, bratři Imrich a Peter Majorošové, bratři Junkové, Mirek Medek a pár dalších definoval československé závodění své doby. V těch vyšších objemových třídách. Na závodech u nás i v těch mezinárodních.
Před dvěma lety o něm vyšla krásná kniha, kterou napsal kamarád Richard Karnok. Byla pro mě velká čest, že jsem k ní mohl napsat pár slov jako předmluvu.
Pavol Dekánek jednu dobu závodil v barvách brněnského AMK Pisárky. Ale já jsem ho poznal hlavně jako přítele mého kamaráda Miroslava Medka. Půllitráři drželi jaksi spolu. Je to i logické. Dvoutaktní půllitr je extrémně náročné nářadí. A lidé, co s tím umí, mají k sobě logicky blíž.
Od první chvíle, co jsem Pavla poznal, jsem nikdy, opravdu nikdy u něj nezaznamenal ani náznak nějaké namyšlenosti nebo arogance. Vždycky byl normálním, obyčejným chlápkem, který jen rád závodí.
Mimochodem, máme společné to, že jsme spolu stáli na startu prvního závodu ve stejný den. 24. 4. 1977 v Malackách. On jel katalogové padesátky, já katalogové 175 ccm. V knize o historii motocyklů Tatran od Bohuše Feriance je i fotka z Pavlova závodního debutu v Malackách. Pavol se brzo prozávodil do slovenské špičky a dál i do federálu. Tam vletěl jak kometa. Vedlejším účinkem bylo i pár pádů, kterými proti sobě popudil pár konkurentů. Ale časem se zklidnil a začal sbírat i tituly ve třídách 250 a 350 ccm. Ale jeho parádní disciplínou byly půllitry. Motocykly brutální síly vyžadují velejemné zacházení. S velkým rizikem, že vás vyhodí ze sedla, když něco podceníte nebo uděláte špatně. Dekánek povyhrával kde co. Namátkou, Hořice, Těrlicko, Piešťany a další závodiště v těch dobách. Nakoukl i do ME a MS. Bohužel jeho možná životní závod ME v Brně 1984 skončil těsně před cílem v kotrmelcích. Spadl z 3. místa! Jak sám říká, po své chybě. Spolu s Bohumilem Stašou. Lze vidět na youtube a nejsou to pěkné obrázky. Naštěstí se jim oběma nic moc nestalo. O stupeň výš v MS byl vždycky handicapován starší technikou. A to měl velké štěstí, že se na jeho závodění podílel dobrý duch československé silnice, pan Koch z Německa. Bez něj by to nešlo.
Na závodech u Pavla bývalo veselo. Jeho mechanici Dušan Borsuk, Laco Szabo, Dušan Predanocy a Laco Kubica byli společenští tvorové a s ničím a nikým se moc nemazali. 🙂
Jednou jsme byli s Tomášem tuším v Banské Bystrici na Mistráku. Večerní posezení. Když jsme se chystali jít spát, Dušan nám poradil, ať spíme venku. Že je krásná, vlahá noc. Byla. Zpočátku! Ale nad ránem přišla vydatná bouřka. Probuzení nic moc. 🙁 Jinak Dušan byl i skvělým kuchařem, tak nám to asi nějak vynahradil.
Když Pavol v roce 1992 ukončil kariéru, jakoby se ze závodního světa vytratil. Založil si dopravní firmu DEKABUS. A musel se ohánět, aby sebe i rodinu zabezpečil. I v podnikání zůstal takovým, jakým byl vždycky. Spolehlivým, slušným a solidním partnerem. Roky jsem o něm slýchal jen od Jarky Medkové, která s ním byla občas v kontaktu. Pak mně jednou napadlo mu zavolat a poptat se, jak je. Můj dojem byl, jako bychom se viděli naposledy včera.
Času měl a má pořád málo, ale povedlo mně ho přesvědčit k návštěvě toho, v čem strávil velký a krásný kus života. Tedy na závodech. Poprvé se objevil v Kopčanech. Moc práce ho přesvědčit to fakt nedalo. Palo se domníval, že už ho tam stejně nikdo nepozná a ani on nikoho. Není těžké uhodnout, že to tak nebylo. Jméno Dekánek má pořád zvuk. A když přišlo později pozvání od vedení Automotodromu v Brně k návštěvě MOTO GP, Pavol tam nemohl chybět. V roce kulatých výročí 2015 byl spolu s Petrem Balážem, Bohumilem Stašou a Milošem Sedlákem účastníkem defilé v otevřených vozech před nabitými tribunami. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, mám husí kůži. Spolu s nimi legendy Phil Read, Wayne Gardner, Franco Uncini a Fausto Gresini. Něco fantastického. Krom GP v Brně se Pavol jednou třeba nečekaně objevil ve Starém Městě. Přijel tam přes hory-doly na kole. Cyklistické mládí je v něm pořádně hluboko. A když ho v roce 2018 poprosil Jirka Dočekal, šéf ABAJAFANS, tak svou přítomnostím ozdobil lednové Mecheche.
Pavol má ve své firmě autobus a nákladní Iveco. Firma je jednomužná. Tedy-jen on! Ale velkou pomocí mu je otec Štefan, více než 90tiletý. Bez něj by to asi určitě nemohlo fungovat. Iveco je vytížené v týdnu, autobus o víkendech. Někdo musí dělat údržbu a věci kolem. A pan otec to zvládá obdivuhodně. V roce 2018 byl osobně přítomen na křtu knihy o svém synovi. A bylo vidět, jak je na něj právem pyšný.
Pavol je časově fakt hodně vytížen. Ale čas od času si zavoláme nebo napíšeme SMS. Jen tak, jak se vede, co nového atd. Má-li cestu do Brna, vždycky se ozve. A když jsme byli před pár lety v Tatrách na dovolené, zastavil se na kus řeči. Měl rito do Kežmarku. Naposled jsme se potkali v létě, kdy byl spolu s dalšími závodními bombarďáky přítomen při odhalení pomníku pana Jiřího Bursy v Novém Meste nad Vahom.
Pavol Dekánek je mně opravdovým přítelem. Moc si toho vážím!
Jaroslav Brzobohatý
