Ondřej Konrád: Svět bez nejvořechovějšího Bonda
James Bond byl v Československu 60. let figurou takřka mytickou. Moje generace se o něm dozvídala akorát ze sarkastických zmínek v tisku, kde byly filmy s ním označovány za pokleslý produkt západního filmového průmyslu.
Aby ne, když aspoň v těch prvních se mu při zachraňování světa před všelijakými globálními zloduchy pletli pod nohy sovětští špioni a zabijáci. Že by se tedy Bond ocitl v tuzemské distribuci, bylo utopické.
I když se proslýchalo, jak se na něj s gustem dívávají komunističtí potentáti v soukromých promítačkách. Vlastně až s příchodem videokazet jsme zjistili, že ideologie v dobrodružstvích neohroženého elegantního britského agenta hraje roli spíše podružnou. A jde hlavně o podívanou výpravnou, napínavou a zároveň vlastně komediální.
To už byl ovšem Bondem Roger Moore, přes veškerou snahu nedosahující mužného a svůdcovského charismatu Seana Conneryho. Na jeho prvních pět epizod z let 1962–67 (Connery se pak ještě dvakrát vrátil, ale už to nebylo ono) nedají pravověrní bondologové dodnes dopustit.
Onomu původnímu Bondovi, když tedy člověk přistoupil na tu humornou nadsázku, se totiž dalo lehce věřit, že spolehlivě uzemní veškeré nepřátele, neodolá mu žádná krasavice ze zástupu oslnivých bond girls, že s kamennou tváří rozbíjí banky v kasinech a že by se nechal pro Její Veličenstvo rozkrájet. Jak se mu málem přihodí laserovým paprskem, když narazí na zlotřilého Goldfingera. A tak dále.
Dar hereckého minimalismu
Conneryho Bond, opatřený revolverem Walhter PPK, sporťákem Aston Martin DB5, množstvím úžasných technologických „hraček“, díky kterým se dostává z úzkých, a ovšem suchým britským humorem a nezbytným protřepaným, nemíchaným martini, vytvořil jedinečný kánon. Se kterým se pak museli chtě nechtě popasovat všichni jeho nástupci.
Samotného Conneryho ovšem začala figura přerůstat, a tak z ní úspěšně vycouval. Aby pak sice v další kariéře představoval mnohdy opět typy akční, od současných po mytologické, ale přitom prokazoval podmanivý dar hereckého minimalismu. Jen když se některá jeho postava hodně rozhněvala, dával najevo emoce. Vesměs si však uchovával přitažlivé polomlčenlivé a osamělé tajemství.
A i když se jej po bondovské etapě renomovaní režiséři nejprve báli obsazovat, záhy zjistili, že je Connery schopen věrohodně představovat různé typy. Vojáky (v Pahorku nebo Vzdáleném mostě), stejně jako svérázné vyšetřovatele (Vycházející slunce, Jméno růže). Anebo původně pochůzkáře, díky kterému se pochlapí speciální tým v tažení proti největším gangsterům (Neúplatní).
Případně velitele sovětské jaderné ponorky, se kterou překvapivě sběhne ke druhé straně studenoválečného konfliktu (Hon na ponorku). A už ke konci dráhy ještě brilantně vystřihl v Poslední křížové výpravě roli svérázného otce Indiany Jonese, evidentního filmového potomka Jamese Bonda.
Držitel Oscara a řady dalších významných cen, královnou povýšený do rytířského stavu, milovník golfu, podporovatel fotbalistů glasgowských Rangers a ostatně celoživotní skotský separatista odešel po zhruba šesti dekádách před kamerou na odpočinek. Který zřejmě spokojeně trávil na Bahamách, v malebném prostředí jak z bondovských eskapád. Tam také 31. října zemřel, dva měsíce po 90. narozeninách.
Často je v poslední době slyšet proroctví, že svět, jak ho známe, bude po koronavirové pandemii navždy jiný. Těžko říct. Ale jisté je, že po tom nejpravějším Jamesu Bondovi, kterým pro leckoho Connery navždy zůstal, tedy po doslova kulturním fenoménu jedné éry, ano. Budeme si bohužel muset začít zvykat.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
