Zemřel Rudolf Zahradník, člověk, který vdechl nový život Akademii věd

S profesorem Rudolfem Zahradníkem, prvním předsedou Akademie věd České republiky, jsem se setkával často. Několikrát jsem v jeho nádherném bytě pod Letnou trávil večery plné diskusí. Jednou jsem začal hovor: „Pane profesore…“ Odpověď zněla: „Neříkejte mi pane profesore!“ Zkusil jsem to jinak: „Pane předsedo…“ Zase jsem neuspěl, ale překvapil mne: „Jsme oba skauti, budeme si tykat.“ A bylo to.

Rudolf Zahradník zemřel v sobotu 31. října.

První kroky po sametové Akademii věd

Začátkem devadesátých let se ocitla Akademie věd ve složité situaci. Někteří disidenti z řad laiků, ministerští úředníci, vysokoškolští učitelé, kapitáni průmyslu i poradci ze Západu ji považovali za zbytečnou: Je to pozůstatek komunistického systému. Tahle pijavice potřebuje spoustu peněz a nic nám nedává! Rozpusťte ji a peníze dejte vysokým školám, ať tam mohou dělat výzkum tak jako na Západě! Ovšem zapomněli, že obdobné svazky státních ústavů mají všechny vyspělé západní země včetně Německa, Francie a Itálie.

Tomu nahrávala i skutečnost, že prozatímní vedení Akademie věd složené z mladých nezkušených revolucionářů se, přes řadu dílčích úspěchů, příliš neosvědčilo. Pravda, předsedou byl světoznámý profesor Otto Wichterle, disidentská autorita, u komunistů krajně neoblíbený, ale tomu vládnoucí Dolní komora příliš mnoho pravomocí nedala. Spíš jí sloužil jako prapor.

Jak z téhle šlamastiky ven? uvažovali mnozí ředitelé ústavů a význační badatelé. Jedině když zvolíme řádné vedení ze zkušených borců. A ti by se měli pokusit dát Akademii nové renomé. Kdo by měl stát v čele? Nakonec se shodli na profesoru Rudolfu Zahradníkovi, který byl od léta 1990 ředitelem Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. V únoru 1993, po rozpadu federace, stanul Zahradník jako první předseda Akademie věd České republiky.

Obětavec s nadhledem

Zahradník byl nestraníkem a výborným badatelem, měl vynikající styky se zahraničními kolegy a dobrou mezinárodní pověst. Navíc se z něho klubal schopný manažer. Vždycky se snažil hledat společnou řeč mezi jednotlivými obory. Tenhle nadhled pěstoval už dřív pomocí seminářů a konzultacemi s kolegy z jiných oborů, byť to někteří komunisté občas klasifikovali jako podezřelé vybočení z řady. Po sametové revoluci, kdy se stal šéfem Heyrovského ústavu, v tom pokračoval oficiálně – jednou měsíčně zval na mezioborový seminář sociology, psychology, fyziky, chemiky, matematiky, biology, lékaře a další, aby si ozřejmovali souvislosti přírodních, technických a humanitních věd.

Uměl se obětovat. Vedení takové instituce totiž vyžaduje celého člověka. Zpočátku si umiňoval, že dopoledne bude úřadovat v Akademii a odpoledne si zajede bádat do ústavu. Avšak jak přibývalo úředních povinností, vzalo tohle předsevzetí za své. Každý týden si chvilku na laboratoř vyšetřil, ale nijak systematicky. Jediné, co si hýčkal, byly přednášky studentům prvního ročníku Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Argumentace protivníků Akademie věd byla ve skutečnosti jenom zástěrkou – šlo jim o získání státních dotací, které by jí uškubli. Zahradník to na akademickém sněmu v dubnu 2000 shrnul takto: „V naší společnosti existují lidé, kteří si přejí zánik Akademie. Ptáte se, kde se berou? Je to jednak ta nevelká skupina lidí tvořící jakousi průmyslovou lobby. Na tom nic nemění to, že naprostá většina průmyslu má k Akademii věd a k základnímu badatelství výrazně pozitivní vztah. Ona lobby si slibuje od eventuálního zániku Akademie věd zisk; zisk, který by posloužil všemu, co lze uložit pod označení průmyslový výzkum. Za druhé se tyto hlasy ozývají z některých částí vysokých škol. V naprosté většině případů nepřísluší tyto hlasy lidem, kteří jsou dobrými učiteli a badateli. I u této skupiny hrají určitou úlohu peníze, ale navíc se zde uplatňují i emoce pramenící z pocitu určité vlastní nedostatečnosti. Navíc tyto lidi láká představa, že se zánikem Akademie věd by zanikla instituce, kterou – pokud není nic lepšího – lze použít pro měření badatelské kvality a produktivity. Nutno říci, že ve většině případů se usilovalo o zánik Akademie v zaobalené formě, totiž požadavkem zániku rozpočtové kapitoly Akademie.“

Jedinečná transformace

Existenci Akademie věd uhájili. Zahradníkovu vedení se totiž podařil nadlidský úkol, jakým bylo ohodnocení výsledků činnosti všech ústavů, a na základě toho řadu těch málo efektivních zrušit. O takovou gigantickou práci se u nás ještě nikdo v takovém rozsahu nepokusil. Navíc organizátoři získali do hodnotitelských komisí i některé zahraniční badatele, ať už českého původu, anebo rovnou cizince, kteří měli světový nadhled. Díky tomu se naplno obnažily práce, které neměly význam. Pravda, rušení ústavů byl boj, ve kterém vedení některých neúspěšných institucí používalo všechny možné zbraně včetně pomluv a osobních útoků. Zahradník a vedení Akademie věd neustoupili.

„Transformovali jsme Akademii věd do podoby zdravé, životaschopné badatelské instituce, která má ve vyspělých laboratořích ve světě dobré jméno,“ konstatoval s ulehčením při našich debatách. „Záměrně říkám my, protože to nebylo zdaleka jenom moje dílo. Akademie se dostala do podobného postavení, jako jsou některé západní instituce – jako třeba Institut Maxe Plancka v Německu nebo CNRS ve Francii, prostě soustava mnoha dobře fungujících ústavů a laboratoří. Původně jsme měli 80 ústavů, dnes jich zbylo 60. Dřív v Akademii pracovalo 14 tisíc lidí, nyní polovina. Akademie věd se stala dobrým partnerem vysokým školám, vytvořili jsme řadu společných pracovišť. Málokdo ví, že pozici Akademie upevnila tehdejší vláda v čele s premiérem Václavem Klausem. Když jsme totiž v roce 1997 předkládali kabinetu závěrečnou zprávu o její transformaci, jednoznačně ji přijal.“

Ocenil to i kolega profesor Josef Michl, který po sovětské okupaci emigroval, ale na počátku devadesátých let se vrátil do Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze. Z výšin vědeckého světoběžníka napsal: „Nikdo nikde nepřebudoval vědu tak základním způsobem, jako to udělal on tady.“

Mimochodem, české vysoké školy tímto tvrdým procesem neprošly. Na nich se daří některé výzkumy, do kterých se pustili zanícení a dobře připravení badatelé. Na mnoha fakultách – bohužel – nejsou výzkum a výuka v dobrém stavu.

A co se v Akademii věd nepodařilo? „My jsme nikdy nezveličovali požadavky na peníze od státu,“ říká Zahradník. „Přesto však žádná vláda nesplnila své sliby – každá nám na počátku tvrdila, že považuje vědu a vzdělání za prioritu, že na ně musí postupně dávat tolik, co státy Evropské unie, ale nikdy k tomu nedošlo. Potrvá nějakou dobu, než se najde osvícený kabinet, který řekne: Ano, Česká republika je chudá země, nemáme přírodní bohatství, ale máme mozky, a proto musíme ledacos omezit, abychom mohli výrazně financovat školství a vědu. A nejen řekne, nýbrž to bude myslet i vážně.“

Česká věda jde nahoru. Pomalu, ale jistě. Nicméně ve statistikách, které ukazují citovanost prací českých badatelů, což je určité měřítko výkonnosti, se to příliš neprojevuje. „To je pravda. Avšak není to důvod, abychom se plašili. Věda je drahá. Věda potřebuje zanícené mladé lidi, kteří oplývají novými myšlenkami, novými pohledy – ale my je nemáme čím zaplatit.“

Osm let – dvě funkční období – sloužil profesor Zahradník české vědě v budově na Národní třídě číslo 3. Když na jaře 2001 odcházel, zvolili ho čestným předsedou Akademie – jako výraz díků.

Skautské mravnostní minimum

Rudolf Zahradník pochází z rodiny italského legionáře, který po první světové válce zůstal v uniformě. Narodil se 20. října 1928 v Bratislavě. V březnu 1939, kdy nacisté rozbili Československo, se musela rodina vrátit do Čech. Usadila se v Praze, otec svlékl uniformu a stal se úředníkem.

Jedenáctiletý chlapec se v létě seznámil s chlapcem od sousedů, který ho přivedl ke skautování – do 7. oddílu pražského Junáka. Po dvou měsících dostal Rudolf, jemuž dali skautskou přezdívku Jiskra, první funkci – stal se podšestníkem. Po čase ho zvolili rádcem družiny – vedl dvanáct, patnáct chlapců.

Všichni se moc těšili na letní tábor roku 1940. Týden stavěli stany na podsadách, kuchyni, stožár na vlajku, bránu a další nezbytnosti na břehu rybníka ve vesničce Spolí na Třeboňsku. Když chtěli oslavit dokončení stavby, přišli tři Němci a nařídili: „Tábor okamžitě zrušte a vraťte se domů!“ Nacistům skautská myšlenka vadila, a proto organizaci Junák rozpustili.

V roce 1943 narazil patnáctiletý Rudolf na tajný skautský oddíl, který měl klubovnu v bývalém mléčném kiosku na konci Letné. Pod hlavičkou Klubu českých turistů vedl svou proslulou Dvojku Jaroslav Foglar-Jestřáb. V létě 1944 strávili chlapci nádherný měsíc ve Sluneční zátoce u Ledče nad Sázavou.

„Fantazie Jestřába byla nepopsatelná, stále vymýšlel nové a nové hry, jen aby nás zabavil. Setkával jsem se s ním také v dalších letech. A když jsem viděl, že bych jeho oddílu – který se za komunismu skrýval pod různými názvy – mohl nějak pomoci, s radostí jsem to udělal. Skauting mně dal do života hodně. Byla to radost z přírody. Radost z dobrodružství. A také jakési mravnostní minimum, které může dneska znít skoro směšně – krást, dělat podtrhy a lumpárny se nemá. Přikázání platná mezi kamarády působí na každého kluka přece jenom trochu líp než sebeněžnější nátlak z domova.“

Ovšem na sklonku druhé světové války se z dobrodružství stal vážný úkol – chlapci se chtěli naučit házet granátem. Nasbírali spoustu kamenů, které se útočnému granátu podobaly, a v Šáreckém údolí trénovali hody.

V pátek 4. května 1945 se utajení skauti sešli, aby se domluvili na další činnosti. Všechny plány padly, když se v sobotu rozhořelo v Praze povstání. K jejich údivu se jim podařilo dostat poblíž Strossmayerova náměstí ke zbraním, ale než je mohli začít používat, starší muži jim je sebrali – uměli s nimi zacházet.

Mládenci se tedy zapojili do povstání jiným způsobem, který byl pro ně i kvůli jejich věku vhodnější. Sháněli lékaře k nemocným a raněným, jednou dokonce porodní bábu k nastávající mamince, také odnášeli mrtvá těla barikádníků z ulic do kostela svatého Antonína v Holešovicích.

I tyhle pomocné práce byly důležité. V roce 1946 udělilo náčelnictvo Junáka Rudolfu Zahradníkovi-Jiskrovi bronzový kříž 1939–1945.

Jako asistent by kazil mládež!

Gymnazistu Zahradníka stále víc pohlcovala chemie. Bylo proto přirozené, že se po maturitě přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou.

„Když jsem studoval, čekávali jsme s kamarády poblíž Strossmayerova náměstí na tramvaj. Dlouhou chvíli jsme si krátili tím, že jsme vymýšleli sny. Já jsem se tehdy snažil ostatní trumfnout tím, že vyrobím molekulu zcela neobvyklé struktury a pak ji budu zkoumat ne pouze jejím rozborem v laboratoři, nýbrž také matematickou cestou. Jednou jsem se o tom zmínil profesoru fyzikální chemie Eduardu Hálovi. Pan profesor tehdy neváhal a desítky minut ztrácel tím, že chodil po chodbě před katedrou s dvaadvacetiletým klukem, aby ho přesvědčoval, že to, co on považuje za sen, se stane skutečností. Profesor Hála mně vysvětloval, že ve druhé polovině 20. století vystřídá dílem klasickou fyzikální chemii statistická mechanika a hlavně kvantová mechanika, vědy, které dokáží popsat vlastnosti jednotlivých molekul teoreticky. Pro mne to bylo osvobozující zjištění – uvědomil jsem si, že věda může naplňovat naše sny.“

Po únoru 1948 Zahradníkova otce vyhodili z armády – patřil mezi „reakční“ prvorepublikové důstojníky. Uchytil se jako úředník v podniku Pramen. Před Vánocemi 1950 přišla pro rodinu další pohroma, úřady rozhodly: Nemáte právo bydlet v Praze! Musíte se vystěhovat do Čelákovic.

Avšak dopravní spojení mezi Čelákovicemi a Prahou bylo mizerné a cesta vlakem trvala dlouho. Rodiče spolužáka Plevky, kteří bydleli na Ořechovce, udělali krásné gesto: „Rudolfe, můžeš bydlet u nás. Do Tondova pokoje se ještě jeden gauč vejde.“

Po absolvování v roce 1952 měl inženýr Zahradník na VŠCHT zůstat jako asistent. Komunista spolužák Jaroslav Kálal to však vetoval: „Kazil by mládež.“ Marně profesor Otto Wichterle vysvětloval: „Je to přece dobrý odborník.“ Kálal všechny šokoval: „Ale i američtí generálové, kteří vedou válku v Koreji, jsou dobrými odborníky, jenže nestojí na naší straně!“

Nastoupil tedy do Ústavu hygieny práce a chorob z povolání. Nejdřív tam spolu s doktorem Chvapilem studoval vztahy mezi strukturou a biologickou účinností u rozmanitých živých objektů – od nítěnky, která se dává akvarijním rybám, až po laboratorní krysy. Ukázalo se, že tady platí podobné zákony jako v chemii.

Svobodný člověk – uštvaný vědec

Mezitím se spolu se starším přítelem Jaroslavem Kouteckým, který pracoval v Laboratoři fyzikální chemie Akademie věd, pustil i do kvantové chemie. Kvantová chemie je teoretická disciplína, která zkoumá povahu a strukturu atomů, molekul a pevné fáze. Má přinášet kvalitativní skok ve vědě. Půldruhého století se chemie rozvíjela díky spoustě experimentů v laboratořích. Teorie však ukazovala, že ke stejným závěrům může dojít i ona – pomocí tužky a papíru, matematických vzorců, později počítačů. Rychleji a levněji.

Kvantová chemie má převratný význam. Umožňuje nejen porozumět údajům z určitých chemických experimentů, ale podle Zahradníka slouží „čím dál tím více, což činí pokusné bádání v chemii hospodárnějším“.

Je zajímavé, jak se v určitém údobí marxismus a nacismus ve svých závěrech shodly: kvantová chemie je kacířství. Přesto se českým vědcům podařilo na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy začalo slabé politické uvolňování, tuto vědu do výzkumu zase vrátit.

V roce 1961 přešel Zahradník za Kouteckým do Ústavu fyzikální chemie Československé akademie věd. Každý tam vedl jedno oddělení věnované těmto problémům. Brzy je začali zvát západní univerzity na přednášky. „Byl to paradox – začínal jsem v Německu, kde kvantová chemie ve dvacátých letech vznikla a kde ji potom Hitler zakázal,“ podotýká profesor Zahradník. „A já jsem jim pomáhal tuhle vědeckou disciplínu obnovovat.“

Ocenění průkopnických prací přicházelo i se zpožděním. Například v roce 2011 řekl Zahradník Sylvě Daníčkové v rozhovoru pro Akademický bulletin: „Na přelomu tisíciletí byly oceněny studie jednorozměrných organických polovodičů a vodičů. To bylo pro nás dočista radostné, protože jsme před 40 lety s Jaroslavem Kouteckým na popud Otto Wichterleho publikovali teoretickou studii o těchto systémech. Té práce si snad 15 let nikdo nevšiml, nebyla citována. Z hlediska dnešních kritérií grantových agentur šlo o něco, co si nezaslouží nejmenší pozornosti. Přesto máme pocit, že to byl jedna z našich nejpodnětnějších prací.“ Není to nic nového – pozapomenuté studie, jejichž význam se objeví později, procházejí celou historii vědy.

Pozvánky na stáže a kongresy ze zahraničí se Zahradníkovi jenom hrnuly. „Nerad cestuji, a přesto jsem nakonec objel celý svět. Většinu pozvání jsem nesměl přijmout – odhaduji, že mne ústavní soudruzi či estebáci pustili na každou pátou cestu. Navíc jsem vždy trval na tom, aby dlouhý pobyt se mnou absolvovala i manželka. Ovšem teď si uvědomuji, že kdybych žil ve svobodné společnosti a měl možnost jezdit bez omezení, asi bych tolik času na samotnou vědu neměl, asi by mne cestování uštvalo.“

Byl průkopníkem ve svém oboru. A proto mohl říct: „Špatně se mi to říká, ale připouštím, že to, že jsem uvedl do života ve světě i doma respektovanou kvantově chemickou sestavu, je mi milé.“

Bezbranný nestraník

Profesor Zahradník patří mezi těch nemnoho lidí, kteří zajeli do Pardubic, aby se podívali do svého svazku, který na něj vedla Státní bezpečnost. „Byla to frustrující četba. Například do našeho bytu namontovali odposlech z horního bytu, kde žila jedna horlivá soudružka s manželem. Anebo sledovali dceru, jak vozí kočárkem našeho vnuka. Našel jsem tam i hlášení pár kolegů, o kterých jsme tušili, že donášejí na StB, ale nebylo to nic světoborného. Mám dojem, že šetření, která dělala StB, byla dost primitivní, že někdy nevěděli, co chtějí. Musím se však přiznat, že když si na tahle léta vzpomenu, jímá mě větší úzkost než tenkrát.“

Zatímco někteří kolegové na docenta Zahradníka donášeli Státní bezpečnosti, jiní z řad komunistů ho šikanovali – byl bezbranný nestraník. Třebaže patřil mezi nejcitovanější autory vědeckých prací, vedení ústavu mu udělovalo co možná nejnižší prémie, největšími částkami peněz odměňovalo osvědčené soudruhy. Nicméně spolu s kolegy Petrem Čárským a Pavlem Hobzou tvořil Zahradník silnou trojici, odborně uznávanou i v zahraničí. Pomáhal jim, nestraníkům, rovněž vedoucí kádrového oddělení ústavu Ivan Mašín, prostý a charakterní člověk, který nesnášel podrazy a nadřazenost některých bolševiků. A sekretářka zase Zahradníka upozornila, že ho doma odposlouchávají.

„Také v ústavu jsme se chovali obezřetně. Když jsme si s blízkými lidmi potřebovali něco povědět, stačilo, aby na mne ode dveří mé kanceláře kývli, vyšli jsme ven a tam jsme mohli bez obav mluvit. Velmi mne zklamal jeden můj žák, který se po dokončení doktorandského studia obrátil proti mně a z komunistických pozic se mně pokoušel škodit.“

Chodila mu řada pozvání k cestám na Západ – na konference, na stáže i na přednášky. Souhlas výboru KSČ v ústavu a Státní bezpečnosti však dostával až na velmi naléhavá a opakovaná pozvání. Přesto mohl v roce 1985, kdy ledy pomalu roztávaly, vyjet na přednáškové turné do Kanady a Spojených států. V srpnu 1989 směl odjet na dva semestry na univerzitu v texaském Austinu a na Vanderbiltovu univerzitu v Nashvillu.

V dobách nepohody se měl účastnit kongresu v Moskvě. Žádost si ani nepodal. Najednou mu telefonoval pracovník zahraničního odboru prezídia Československé akademie věd: „Okamžitě požádejte o tuto služební cestu.“ Později se dověděl, že za něho intervenovali Rusové – znali jeho práce a chtěli s ním některé problémy prodiskutovat.

Profesorem se stal Zahradník až po listopadovém převratu – do té doby o tom ani nesnil. Ani po zvolení ředitelem ústavu ho někteří komunisté neuznávali. Jeho bývalý žák a potom největší ideologický protivník nakonec usoudil, že v atmosféře, jakou okolo sebe vytvořil, nic nezmůže a sám odešel. Avšak ve své zaslepenosti ho v dalších letech pronásledoval různými udáními, která vycházela z jeho umanuté fantazie.

V čele Učené společnosti

Zahradník stál i u zrodu nové vědecké instituce. Když se v roce 1952 zakládala Československá akademie věd, podařilo se docílit toho, že víc než tři čtvrtiny jejich členů byly badatelské veličiny. O třicet let později bylo složení akademiků a členů-korespondentů víceméně opačné – při jejich jmenování převažovala politická kritéria. Rozpuštění tohoto tělesa Zahradník schvaloval: „Bylo by pošetilé a marné chtít tak postiženou instituci napravit reformou.“

Ovšem republika sbor předních vědců, kteří by se scházeli a svobodně diskutovali o problémech svých i státu, potřebovala. Wichterle a Zahradník svolávali od října 1992 občas skupinu přírodovědců, lékařů a humanistů k debatám, jak takový spolek zřídit. Hned na druhé schůzce vytvořili Nadaci pro obnovení učení společnosti.

Prezident Václav Havel byl ochoten zakládající členy Učené společnosti (US) jmenovat, pokud její existenci parlament posvětí zákonem. Premiér Klaus tuto možnost odmítl. Nezbylo nic jiného, než aby se Učená společnost přerodila z Nadace jako občanské sdružení. Ovšem i postavení nezávislé na úřadech má svoji přednost – US může vystupovat naprosto nezávisle.

Poprvé se 36 otců zakladatelů sešlo 10. května 1994 ve Vlasteneckém sále Karolina v Praze. Učená společnost prohlásila, že navazuje na Královskou českou společnost nauk z roku 1784 a na Hlávkovu Českou akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění z roku 1890, která poté změnila název na Českou akademii věd a umění, a také na Československou akademii věd.

Prvním předsedou zvolili profesora Zahradníka.

Přelomy: konec nacismu a komunismu

Zdálo se, že Akademie věd má svou existenci vybojovanou. Není to však pravda, útoky přicházejí ve vlnách. V Radě vlády pro výzkum a vývoj, která má značný vliv, převážili na počátku 21. století zástupci průmyslu a vysokých škol. Chtěli strhnout co nejvíc peněz na aplikovaný výzkum v průmyslu a na základní výzkum na vysokých školách. Přitom český aplikovaný výzkum většinou vykazuje jenom falešné úspěchy. Malér spočívá v tom, že zahraniční koncerny, které ovládly náš průmysl, výzkumná oddělení zrušily – vystačí s těmi, která mají ve svých centrálách.

„Členy této Rady by měly být výlučně nezpochybnitelné vědecké autority s mezinárodním renomé, mající vynikající osobní vlastnosti,“ napsal profesor Zahradník v roce 2009. „U takových málo záleží na geografické poloze jejich pracoviště a na jejich oboru. Při sestavování skutečné Rady nepřichází v úvahu ani stopa zastupitelsko-odborářské demokracie.“ Tuto nekvalifikovanost Rada ještě zvýraznila přijetím metody hodnocení vědeckých prací, která svou falešností nemá ve světě obdoby.

Po skončení úřadování na Národní třídě se Zahradník vrátil na jaře 2001 do svého rodného ústavu. S dlouholetou spolupracovnicí paní Růženou Žohovou a kolegyní dr. Libuší Šroubkovou připravoval další studie do renomovaných zahraničních časopisů. Postupně se u něho přihlásil dva velmi zdatní studenti, kteří se chtěli zaučit do tajů kvantové chemie.

Profesor Zahradník je nositelem řady vyznamenání a čestných doktorátů z republiky i ze zahraničí. Prezident Václav Havel mu udělil medaili Za zásluhy.

„Kvantová chemie letí kupředu. Ti mladí kluci ji umí stejně dobře jako já a často i lépe. Sám už nebádám, ty roky předsedování mě chybí. Aspoň kolegům konzultuji různé problémy, chodí za mnou rovněž lidé z jiných ústavů. Mám z nich radost. Pro Chemické listy píšu zamyšlení nad současnou chemií, avšak pochybuju o sobě i o jiných věcech, takže mi to jde pomalu.“

Rudolf a Milena Zahradníkovi si vždycky užívali kultury. Chodili na koncerty a do divadel, obdivovali se skvostné pražské architektuře. „Na nočním stolku mám pořád čtyři pět knih, většinou o filozofii a ekonomii, od mládí miluju Karla Čapka. Kromě toho mě musí Milena upozorňovat na zajímavé novinky beletristické. Poezie mě dlouho nic neříkala, až jsme zabloudili do vinárny Viola – a teprve tam jsem ocenil básně, které recitovali vynikající herci. Víkendy od jara do podzimu trávíme na chatě na Slapech. Přiváželi jsme tam i zahraniční návštěvníky, aby měli veselejší víkendy.“

Co považuje za největší dobrodružství svého života? Čekal jsem, že mne překvapí nějakým přelomem ve vědě. Místo toho řekl: „Přece konec druhé světové války a nacismu, potom pád komunismu!“

K pilířům jeho života patří skauting. Rád chodí mezi staré pány odchované ve Dvojce Foglarem, kteří se dodnes setkávají před Vánocemi, aby zavzpomínali na dávné mládí, posteskli si nad politickou situaci a pochlubili se vnoučaty i pravnoučaty. „Je to příjemné se takhle vídat, i když pomalu ubýváme.“

Část textu je výňatkem z knihy Lidé v mé paměti, kterou Karel Pacner vydal v roce 2014.