Když před dvěma lety do kin vstoupil film Úsměvy smutných mužů natočený podle Formánkovy stejnojmenné autobiografické knihy o boji s alkoholem, oceňovali diváci i čtenáři jeho upřímnost. Aktuální Kniha o tichu je však ještě osobnější, říká. Vznikala tři roky a je z ní cítit, že zdolávat rekordy jako v roce 2004, kdy sepsal román Létající jaguár za 11 hodin a 19 minut, už nepotřebuje.
Podíval jste se už dnes na svou dlaň?
Ještě ne. To je rituál, který mám, teprve když vycházím ze dveří domu. Připomínám si na každém prstě jednu hodnotu – pokoru, laskavost, čistotu, klid a mír.
Jak by asi vypadal svět, kdyby tak ráno učinili všichni na Zemi?
Myslím, že by se v něm žilo moc příjemně.
Ze dveří teď však většina lidí vychází, jen když opravdu musí. Co vy?
Mám to také tak a upřímně jsem tu na chalupě na samotě u lesa v Českém středohoří spokojený. Po měsících intenzivní práce na knize nastal čas být se svou rodinou a vlastně i sám se sebou.
Co plánujete?
Až se probudím, půjdu si zaběhat, pak skočím do ledové vody, budu si hrát a učit se s dětmi. A třeba si taky jen tak lehnu na postel a budu koukat do stropu. V tom jsem dobrý.
Jak často teď sledujete zpravodajství?
Nechávám to na ženě, ona je můj zpravodaj. Nemám potřebu se dívat na televizi, ale jistý předvýběr zpráv pro mě na Facebooku dělají přátelé tím, co sdílí. Když mě něco zaujme, rád si to přečtu a utvořím si názor. Sám od sebe ale nemám potřebu všechno neustále sledovat.
To vám asi mnozí mohou závidět.
Víte, věci se nějak mají a já sám s tím těžko něco udělám. Samozřejmě by byl normální stav věcí, bez covidu, mnohem příjemnější, ale ono to všechno možná nakonec bude mít nějaký smysl, kterému ještě nedokážeme zcela porozumět.
Čerpáte z vlastní zkušenosti?
Byly etapy mého života, které se mohly jevit jako zbytečné utrpení, s odstupem však vidím, že mi něco hluboce daly. Co je opravdu dobré a špatné, poznáme až zpětně.
Takže nemáte obavy o živobytí?
Nic jiného mi nezbývá. Zamrzelo mě, když uzavřeli knihkupectví, ale nemohu si z osudu vybírat jen to, co bych chtěl a co se mi na první pohled líbí.
Knihou prostupuje slovo pokora. Myslíte, že se s ní člověk může narodit, žít od dětství?
Nad tím jsem často přemýšlel a asi snazší cesta je zažít něco přelomového, nesnesitelného, těžkého... Pak se to kormidlo života obrací nejspíš mnohem lépe. Na druhé straně znám lidi, kteří v životě nezažili převratné události a jsou pokorní. Nedávno jsem přemýšlel, že by mě o nich lákalo napsat. O lidech, kteří nestojí o to, aby jejich příběh kdokoliv znal, přestože žijí život naplněný po okraj.
Bavilo by ale o takových lidech někoho číst?
Já myslím, že ano. Každý život je čtivý a nádherný, plný utrpení i radosti.
Taky jste si těch životních příběhů už musel vyslechnout...
Stává se mi na autorských čteních, že za mnou lidé jen tak chodí se svými příběhy, klidně čekají do konce, než se všem podepíšu. Vypráví mi potom věci, které jen tak někomu na potkání zřejmě neříkají.
Čím to je?
Možná oceňují, že jsou mé knihy tak otevřené, a chtějí se na oplátku podělit.
Nikdy je neodmítnete?
Jsem mnohokrát po čtení vyčerpaný, ale i tak si je vyslechnu. Ono je to pro mě mnohem zajímavější než jít do kina. Když někoho opravdu posloucháte pravdivě vyprávět o svých bolestech a snech, je to neskutečně silný zážitek, když s ním sdílíte jeho radost či bolest, svou spoluúčast.
Spisovatel Josef Formánek (2020)
V Knize o tichu sdílíte příběhy svých bližních. Věděli o tom dopředu?Vyjma postav z vyprávění kamarádů ano. Kdyby si ale kdokoliv nepřál v knize být, tak tam nebude. Nechci svým psaním způsobovat újmu. A kdybych cítil, že je v příběhu potřeba vypravěčsky něco upravit, přibarvit, raději bych to tam nedal.
To by ego mnohým spisovatelům určitě nedovolilo.
Vyslechl jsem nedávno příběh zloděje, velmi barvitý – jak kradl, co zažíval v podsvětí, atmosféra jako z Trainspottingu. Ale říkal jsem si – chtěl bys to psát? Protože já, když něco píšu, tak tím v danou chvíli i jsem. A tímto, někým na odvrácené straně Měsíce, jsem být nechtěl. Dřív bych to asi napsal. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že to, co píšu, ovlivňuje i můj život.
Když tak často píšete o svých blízkých, vnímáte je jako své zrcadlo?
Funguje to tak. Někdy je sice bolestné přiznat si, že co vám způsobuje blízký člověk, jen ukazuje, co děláte nebo jste dělal sám špatně... ale můžete se díky tomu posunout a poučit.
Štáb se mnou konzultoval, jak moc kdo pije, popsal Formánek Za scénou |
Například?
Naučil jsem se nereagovat hned, zamyslet se, dát si minutu odstup. Některé blízké to asi může rozčilovat, ale je to lepší než z bekhendu vypálit reakci a způsobit tím hádku.
Téma boje s alkoholem se objevuje i v této knize. Zemřel vám se závislostí blízký přítel. Zažíval jste to najednou z druhé strany.
To bylo těžké. Přijel jsem za ním a sledoval, jak se pomalu zabíjí, jak složité pro něj je z toho kruhu vystoupit. Chtěl jsem mu pomoci, ale to se může povést, jen když ten druhý sám chce, a u něj jsem viděl, že už přestal bojovat. Bylo to velmi smutné, ale aspoň jsem cítil, že těsně před smrtí tu svou neveselou stávající situaci nějak přijal. A měl jsem silný pocit, že odcházel v pokoji.
Pořád vás lidé prosí o pomoc, když přijde na závislost?
Ano a já jim rád pomohu, ale nejprve potřebuju s daným člověkem mluvit a položit mu pár otázek, abych poznal, jestli je opravdu rozhodnutý s pitím skoncovat. Když chtějí, tak je podpořím, ale jinak to nemá smysl. Nechci nikomu kázat.
Jestli to v Česku vůbec lze – stále jsme na světě jedni z největších konzumentů alkoholu.
Přitom mám pocit, že lidé okolo mě, možná ale právě proto, co si se mnou zažili, pijí opatrně. Anebo mě na ty velké mejdany už prostě nezvou! Co bych tam taky dělal...
Po oné noci, kdy jste jak říkáte, pocítil Boží přítomnost, už asi svět vnímáte jinak. Pochybujete někdy o tom zážitku?
Bylo to něco tak neskutečného a převratného, že na to nikdy nezapomenu. Není dne, kdy bych si na onu noc nevzpomněl. I na to, jak za mnou přišla rozzlobená žena, proč jsem skončil na psychiatrii, proč jsem přišel o román, o doklady i peníze, a já se na ni jen usmíval a cítil přitom hluboký klid. V zamřížovaném prostoru, odkud jsem nikam nemohl!
Obklopovala mě neskutečná vděčnost a pokoj. Abych vám ale odpověděl. Stejně jako vy i já mám v hlavě neustále stovky myšlenek, často i otázek a pochyb, které se čas od času objeví a ptají se – Josefe, opravdu to tak bylo? Nebyly to jen halucinace náboženského charakteru, jak ti tvrdili psychiatři? Ale já, to nejvnitřnější já uvnitř sebe, jim v klidu odpovídá: Nestarejte se o to milé myšlenky, ať to už kdokoliv pojmenuje jakkoliv, tak to nejdůležitější nezpochybní nic. A to, že od té noci nepochybuji o existenci Stvořitele a zároveň že mne ta jedna jediná noc hluboce jako člověka změnila. Necítím to tak jen já, ale i moji blízcí.
Formánek: Německo je pro spisovatele klíč k celému světu, říkal Lustig |
Co pak děláte s tím pochybovačným hlasem?
Umlčet ten hlas nelze. Bude tam vždycky. Už si jej ale příliš nevšímám. Těší mě, že věci jsou takové, jaké mají být. Nemusím všemu rozumět.
„Já jsem takovej ateista, až se bojím, že mě za to Pánbů potrestá…,” říká v knize váš kamarád. To je krásně česká věta. Jak na takové jako hluboce věřící reagujete?
Nemám potřebu lidi přesvědčovat. Když potkám někoho, kdo se označuje za ateistu, v duchu se jen usmívám, protože stejně vím, že každý z nás něčemu věří. I já sám se dřív označoval za ateistu. Přitom když si přečtete mé předchozí knihy, jsou už v nich vlastně čitelné i mé někdejší vnitřní hovory s Bohem.
Jenže nám tu v Česku slovo Bůh prostě příliš nepasuje do úst.
Je to tak, Češi jsou něcisti, věří v něco nad námi, jak říká pan Halík. Ale i mí nejdrsnější kamarádi, když jim je ouvej, přiznávají, že nad námi něco je. Jen to nechtějí pojmenovat. Ale Bůh nepotřebuje, abychom ho ujišťovali o jeho existenci. Nepotřebuje si dokazovat, že je Stvořitel vesmíru. Možná se nad tím jen lehce usmívá...
V knize píšete, že bylo vaším předposledním přáním vidět polární záři…
...a bylo to úžasné. Říkám vám, v životě nemusíte nic, ale jeďte se podívat na polární záři. Je nádherná. Magická.
Nestala se z toho trochu turistická atrakce?
To se přece stala už ze všeho, když je nás na světě tolik. Já tam nejedu kvůli ostatním či abych to pak sdílel na Facebooku. Jedu tam pouze kvůli sobě. Tyhle krásy, to je na našich mnohdy složitých, útrpných životních cestách, takový povolený doping – noční poušť, opuštěné hory, polární záře...
A to poslední přání?
Chtěl jsem dopsat Knihu o tichu.
