Městští architekti se etablují
Politické reprezentace měst a obcí mají potřebu radit se s odborníky při plánování svého územního rozvoje. Také stavebníci oceňují, že se kromě úředníků mohou obrátit na nestranného profesionála.
Je to návrat k tradici. Středověká města byla zakládána většinou panovníky a většinou podle přesného plánu. I když rozhodnutí, kde se město vystaví a jak bude vypadat, spočívalo vždy na mocnářovi, neobešel se tento zpravidla bez odborníků. Už třeba při hledání vhodného místa byli vysláni do terénu lokátoři, kteří dbali na to, aby budoucí osada měla přirozenou ochranu, dostatek vody, v okolí dostupný stavební materiál atd.
Města byla často zakládána za určitým účelem. Například kolonizace území, ochrana obchodních cest nebo jako vojenský opěrný bod, jak je dodnes patrné třeba v Táboře, Terezíně nebo v Jaroměři. Zakladatel města nebyl ani architekt ani zedník. Tyto odbornosti rád přenechal jiným. Ale svou osobností vtiskl městu jedinečný charakter, který v lepším případě přežívá dodnes.
Demokracie není chaos
Současnost nás poučuje o tom, že bylo možná snazší město založit, než později dále rozvíjet, rozšiřovat a zvětšovat. Aby se v něm dobře žilo, pokud možno všem obyvatelům. Aby nevznikala ghetta, aby všichni měli vodu i kanalizaci, aby fungovala doprava, aby nechyběly obchody a školy a také možnosti zaměstnání. Zkrátka aby město neztratilo svůj charakter, svoji tvář, ale ani své funkce.
Situaci do určité míry zkomplikovala demokracie vstupující do městských politických i exekutivních orgánů. Už nebylo zapotřebí rozhodování a schvalování záměrů odkudsi „shora“. Zároveň ale s tím, jak města rostla a jejich struktura se komplikovala, začal být jejich spontánní rozvoj prakticky nemyslitelný.
Osvícená zastupitelstva proto vždy vyhledávala a angažovala odborníky a sestavovala odborné týmy, které jejich záměry dokázaly rozumně usměrňovat a pak i realizovat.
A i tehdy se často prosadila výrazná osobnost, která městu či jeho částem vtiskla svůj originální rukopis. Příkladem asi nejznámějším je Gočárův a Kotěrův Hradec Králové.
V posledních letech města a obce tíhnou k tomu si městského architekta zřídit. Tento trend podporuje mj. také Česká komora architektů (ČKA). Činí tak v podstatě jen z pozice své profesní autority, pomocí osvěty a poradenství. „Žádný zákon neukládá městům a obcím povinnost mít v profesionální struktuře úřadu, případně externě městského architekta či architekta obce,“ píše ČKA na svých webových stránkách.
„Stejně jako neexistuje zákonem daná povinnost, aby si sídla pořídila územní plán. V obou případech je ponecháno zcela na úvaze a zodpovědnosti politiků, zda je pro kvalifikovaný výkon státní správy a pro kvalifikované samosprávné rozhodování v oblasti urbanismu, architektury, územního plánování a vytváření kvalitního prostředí pro život občanů potřebují, anebo to zvládnou bez nich, bez odborné opory při jejím plánování.“
Z citace vyplývá, že Komora nepovažuje za klíčové, v jakém právním režimu městský architekt funguje. Může to být instituce zřízená městem, jako např. IPR v Praze, může to být zaměstnanec úřadu nebo odborník či architektonické studio, spolupracující externě na základě obchodní smlouvy. Prakticky mnohem důležitější je, aby byl profesně nezávislý. Může to vypadat jako protimluv, protože městského architekta si obec pořizuje nejspíše proto, aby zastupoval na veřejnosti zájmy obce a byl nápomocen realizacím konkrétních záměrů při jejím stavebním a urbanistickém rozvoji. Měl by ale zároveň tyto záměry posuzovat a usměrňovat výhradně z odborného, nikoliv „politického“ pohledu.
Nositel koncepce obce
Podobně ve vztahu k investorům a stavebníkům by měl fungovat jako odborný konzultant, ideálně ještě předtím, než stavebník předloží svůj projekt stavebnímu úřadu. ČKA k tomu dodává: „V koncepční oblasti se podílí na zadávání a projednávání strategických a koncepčních dokumentů, které se týkají města či obce.
Spolu se zastupiteli hájí zájmy města či obce při projednávání nadřazené dokumentace širšího území.
Iniciuje aktivní kroky města či obce na zlepšení prostředí, hrdosti, spokojenosti a soudržnosti obyvatel (např. vypisování architektonických a urbanistických soutěží, zapojování veřejnosti do formulace vizí a strategií rozvoje města, spolupráce s architektonickými školami, apod.).“
Marek Janatka a Václav Zůna, kteří mají praktické zkušenosti z působení na této pozici v Chrudimi a Chebu, funkci městského architekta specifikují takto: „Městský či hlavní architekt je supervizorem, koordinátorem a nositelem koncepce dané obce či města a zároveň tvůrčím pracovníkem i expertním poradcem.
Městský architekt podstatnou měrou přispívá ke zlepšení celkového vnitřního i vnějšího obrazu sídla. Díky svým zkušenostem zvládne také administrovat architektonickou soutěž a určit správnou návaznost jejích kroků tak, aby byla co nejefektivnější. Současně plní funkci mediátora – prostředníka mezi vedením města a jeho občany.
Iniciuje participační procesy a podílí se na vzdělávání veřejnosti v oblasti architektury. Činnost architekta města může zahrnovat konzultační a poradenskou činnost zejména pro orgány města, jeho komise a výbory či odbory, jejichž činnost se dotýká urbanismu a architektury, životního prostředí, památkové péče, ale také pro občany města.“
Přečtěte si také
Příručka pro stavebníky, pokyny pro architekta
Podle některých odborníků by městský architekt neměl pracovat na zakázkách obce, ve které svou funkci vykonává, podle některých by v ní ani neměl bydlet. Obce někdy vypisují veřejné výběrové řízení na městského architekta, jindy někoho osloví přímo.
Město Český Krumlov obnovilo funkci městského architekta v roce 2017. K tomu vydalo Statut městského architekta, velmi přesně v něm popsalo jeho činnosti a pravomoci, a pro stavebníky a vlastníky nemovitostí připravilo příručku, jak s městským architektem spolupracovat.
Děčín zřídil funkci městského architekta na jaře 2017. Ve výběrovém řízení si pro externí spolupráci vybralo zkušeného architekta a pedagoga Fakulty architektury ČVUT Ondřeje Beneše. Ten komunikuje s veřejností prostřednictvím vlastního blogu, na kterém zveřejňuje informace o své práci, tzn. také konkrétní záměry či problémy města Děčína, jimiž se zabývá, a postup jejich řešení. Ale jsou zde také různé úvahy, analýzy a koncepční rozbory, a to nejen vlastní, ale i od kolegů architektů. Za pozornost stojí např. postup přípravy funkce krajského architekta pro Ústecký kraj.
Architekt Ondřej Teplý pracuje pro Heřmanův Městec. „Město mne oslovilo, já jsem nejprve odmítl. Neznal jsem to tu. Ale nabídl jsem, že naše kancelář zhotoví pro město strategický dokument. Práce na něm mi umožnila Heřmanův Městec podrobně poznat. Podruhé vyslovenou nabídku města jsem přijal,“ popisuje vznik své funkce v rozhovoru pro ASB. „Zastupitelé cítili potřebu městského architekta mít. A já tu práci chápu jako odbornou pomoc pro rozvoj města.“
Některé obce při oslovení adeptů, ať již napřímo nebo v podmínkách výběrového řízení, specifikují práci městského architekta poměrně podrobně. Jiné své potřeby formulují volněji.
„Určitě mám smluvně definovanou činnost architekta města, ale v průběhu funkce bylo důležité si ji opětovně definovat a ujasnit,“ říká O. Teplý. „Jako konzultant pomáhám při výběru vhodných partnerů pro projekční činnost, která se týká veřejného prostoru a ovlivňuje celé ulice či náměstí. Velká část mé práce se odehrává na poli územního plánování. Mnozí zastupitelé a laická veřejnost se velmi těžce pohybují v této problematice a tam je těžiště činnosti městského architekta, aby tento zásadní dokument nebyl jen formálním, ale funkčním podkladem pro rozvoj města. Rok jsme se například zabývali změnami územního plánu.“
Vzájemná profesně etická podpora
Architekt Teplý má poradní hlas při běžném rozhodování o nákupu a prodeji obecních pozemků, o vhodnosti povrchu chodníků a v jiných drobných záležitostech. Také ale připravuje architektonické soutěže, konzultuje nabídky projekčních kanceláří apod.
„Mojí nejdůležitější funkcí je ale komunikace,“ říká O. Teplý. „Podporuji své kolegy architekty, aby se jim dostalo co nejlepších podkladů k projektování, snažím se pro dobré projekty získat podporu veřejnosti i odborných orgánů, například památkářů. Je to spíše taková profesně etická podpora, aby mohla vzniknout dobrá architektura i na menším městě.“
Se stavebníky se podle svých slov setkává jen málo. „Většinou tehdy, když jejich záměry významně ovlivní veřejný prostor,“ upřesňuje architekt Teplý. „Rozhodně nejsem arbitrem estetiky. To mi nepřísluší. V tom spočívá výpovědní vlastnost architektury, že prezentuje skrze svého tvůrce svého investora.“
Základem dobré komunikace je vzájemný respekt. Městské zastupitelstvo musí respektovat odbornost městského architekta i jeho profesní tíhnutí k estetice a dalším architektonickým hodnotám. On zase musí rozumět ekonomickým zájmům a možnostem města. „U některých projektů se estetické hledisko dá prosadit lépe, jinde hůře. Ale vzájemný respekt a důvěra tu funguje,“ říká Ondřej Teplý.
Největším břemenem je komunikace
Faktem je, že úřad či funkce městského architekta není povinná, takže zastupitelstvo, které se dobrovolně rozhodne ji zřídit, je zřejmě srozuměno s tím, že mu budou i naslouchat. Z této premisy vycházel i architekt Petr Uhlíř, když v lednu tohoto roku přijal funkci městského architekta v Pelhřimově. „Jedním ze základních předpokladů funkční a správné spolupráce je, aby bylo zastupitelstvo značně osvícené a od počátku dostatečně informované o účelu a smyslu této funkce. Starosta a místostarostové v Pelhřimově jsou toho příkladem.“
O zřízení funkce městského architekta existuje konsensus, který je podporován ČKA. Ten je využíván zejména pro větší sídla. Architekt Uhlíř se domnívá, že i malé obce do tisíce obyvatel by měly služeb městského architekta využívat. Společně s kolegy ze studií založili volné profesní sdružení architektů, které spolupracuje i s malými obcemi v rámci služeb obecního architekta. „Naše zkušenost je taková, že i malé obce mohou služeb městského architekta využívat, případně i společně. Obce se sdružují a skupinově komunikují i na jiných úrovních. Často sledují nějaké společné zájmy, například v rámci Místních akčních skupin. To může být cesta, jak služby městského či obecního architekta dostat i do malých sídel.“
Pozice městského architekta může být zpočátku veřejností vnímána i jako další úřední překážka v realizaci záměru stavebníka, další „razítko navíc“ k nespočtu těch už nyní povinných. Citlivě P. Uhlíř vnímá vztah městského architekta vůči stavebníkům a přináší i opačný zajímavý postřeh.
„Když se stavebník dozví, že město má svého architekta, dostaví se ke konzultaci. Bere ho jako odborníka, jako spolupracovníka, se kterým je rozumná řeč a který mu dokáže poradit a pomoci v celém procesu projektování a schvalování,“
říká Petr Uhlíř. „Dnes je již standardem, že se stavebníci zajímají o veřejný prostor v okolí jejich stavebního záměru. Ten má totiž nezanedbatelný vliv na zhodnocení jejich investice.“
Opět i P. Uhlíř naráží na otázku nestrannosti městského architekta, důvěry a respektu ve vztazích s dalšími zástupci města. „Pozice městského architekta by měla být ideálně navázána na nejvyšší představitele města, ale zároveň by měl městský architekt zůstat nestranným konzultantem v odborných tématech,“ říká P. Uhlíř v rozhovoru pro ASB.
„Městský architekt by neměl projektovat na území obce, s níž spolupracuje. Ačkoliv za první republiky byla funkce městského architekta vnímána poněkud odlišně. Projektoval pro město a nechal v něm tak svůj otisk.“
Dle jeho názoru městský architekt zastupuje i veřejnost a může svou prací zvýšit hodnotu projektu stavebníka. „K tomu je ale zapotřebí správně informovat veřejnost o práci městského architekta a vysvětlovat lidem jeho funkci. Nejlepší variantou je průběžná konzultace mezi stavebníkem a městským architektem. Neměl by tedy ze své pozice řešit stížnosti a problémy mezi stavebníky a úřadem, ale měl by zasahovat a konzultovat tak, aby problémy vůbec nenastaly. Komunikace je největším břemenem městského architekta,“ uzavírá Petr Uhlíř.
TEXT: JAN TESAŘ
FOTO: SHUTTERSTOCK
FOTO: SHUTTERSTOCK
