STAŘEC Z HORY & JEHO DUCHOVNÍ REVOLUCE (1)

Šeptem vyprávěné příběhy z nepřístupného horského průsmyku proměněného v zahradu připomínající ráj, jak jej popisuje Korán. Omámení dospívající chlapci, kteří do ní byli v bezvědomí tajně přineseni tak, aby se po probuzení ocitli na zlatých pohovkách obklopeni proudy medu, průzračné vody, vína a spoustou šťavnatého ovoce, vším na dosah. A pak také nádhernými huriskami s krásnýma očima, smyslně tančícími mladými ženami, jež byly zkušené v umění lásky a které tyto mladé muže zasvětily do skutečně rajských radostí. Nejsou to žádné nevinné panny, byly vycvičeny pro potěšení. Po čtyřech až pěti dnech v jejich společnosti jsou chlapci opět omámeni opiem či hašišem a odneseni zpět do paláce Starce z hory. Probouzejí se v jeho přítomnosti, popisují ostatním v sále své zážitky a čekají na Mistrův příkaz. Za příslib návratu do oné zahrady se budou ochotni obětovat jeho politickým plánům.

A v této podobě je mýtus o muži jménem Hasan-i-Sabbáh vyprávěn již 700 let. K dokonalosti jej přivedl benátský cestovatel Marco Polo, který ve svém díle dále popisoval, kterak Mistr podal svému žákovi zlatou dýku a určil její cíl. I když ani jedna z těchto historek jistě není pravdivá, jsou tak lákavé, že jsou naprosto neodolatelné. Mne i řadu jiných tyto příběhy přivedly k celoživotnímu zájmu o asasíny. Další, kdo byli těmito historkami fascinováni, byli například William S. Burroughs a Mick Jagger, ovšem asasíni jsou zmiňováni i ve spisech Bocaccia nebo Nietzscheho. (Celý příběh, jak ho napsal Marco Polo, uvádím v příloze své nové knihy "Hasan-i-Sabah: Assassin Master" spolu s mnoha citacemi z Koránu popisujícími právě onu rajskou zahradu). Kdo však byl skutečný Hasan-i-Sabbáh a proč je pro nás ještě dnes důležitý? Je zvláštní, že i když zemřel téměř přesně před 900 lety (1124), jeho příběh je natolik hluboce zakořeněn i v současnosti. Zdá se, jako by podrobnosti jeho politických konfliktů byly vytrženy z dnešních novinových titulků, zatímco jeho náboženské ambice tvoří součást každodenní duchovní praxe bezpočtu lidí, kteří možná nikdy neslyšeli jeho jméno.

Děje se to kvůli kontaktu Hasanových stoupenců s evropskými křižáky. Křížové výpravy trvaly od roku 1095 do roku 1291 a přispěly k prolínání křesťanské a islámské kultury. Z historie známe dlouhou řadu dobře zdokumentovaných setkání templářských rytířů a syrských asasínů. Obě skupiny těchto náboženských válečníků vykazovaly řadu podobností ve své struktuře, povaze víry nebo v hierarchii hodnot. Jejich společné přesvědčení o službě vyšší pravdě, spravedlnosti jejich věci, společné oceňování odvahy, disciplíny a loajality byly často důležitější než zjevné rozdíly, které oddělovaly jejich věrouky. Abrahámův monoteismus koneckonců uctívá Boha, jenž je v podstatě stejný ve všech třech souvisejících náboženstvích, judaismu, křesťanství i islámu.

Jméno „asasín“ šířilo strach mezi tehdejšími panovníky od Číny až po Anglii, a to zejména v muslimských zemích. Učenci, kteří veřejně vystoupili proti této sektě, byli terorizováni, stejně jako duchovní, vojevůdci, guvernéři, nejvyšší představitelé měst či vlivní politici a dvorní rádcové, jejichž politické kroky se na tuto skupinu zaměřovaly. A těch, kteří to dělali, bylo mnoho, protože asasíni se vymykali politickému i náboženskému systému své doby. Přestože pomyšlení na vyvraždění jednotlivých nepřátel může být odporné, zcela jistě jde o humánnější způsob vedení války o přežití, než jakým je usmrcení obrovského počtu nezúčastněných civilistů nebo vojáků, kteří nenesou žádnou politickou odpovědnost. Na rozdíl od chování moderních nevybíravých teroristů, kteří dennodenně zabíjejí ostatní muslimy, bylo vražd nařízených Hasanem-i-Sabbáhem jen velmi málo a byly s přesností laseru zaměřeny pouze na politické představitele.

Hasan-i-Sabbáh byl rebel. Založil nejúspěšnější tajnou společnost na světě a lze o něm skutečně říci, že je popisován jako tajemná bytost obklopená záhadami. Ve vysokých perských horách vybojoval pro sebe i své následovníky nezávislý prostor. Válečníci nizárijští ismáílité neboli asasíni bránili a rozšiřovali své území po dobu 166 let. Jejich potomci jsou dodnes vedeni svým imámem, jehož nazývají Aga Khan, a jsou jednou z nejvyspělejších a nejsofistikovanějších muslimských sekt na planetě – vedenou naprosto kompetentně, tolerantní, vzdělanou a soběstačnou. Již dávno se odklonili od politické praxe svých středověkých předků, nahradili ji vzděláváním, vydavatelskou činností, budováním moderních institucí, uchováním kultury, lékařskou péčí, podporu obecné prosperity a nabídkou sociálních programů pro své věřící.

Samotný Hasan se narodil v zámožné šíitské rodině ve městě Rayy, živém obchodním centru té doby, ležícím na severu Persie poblíž dnešního Teheránu. Rayy bylo křižovatkou obchodních cest mezi východem a západem a vyznačovalo se dlouhou, neobvyklou a velmi zajímavou historií. Cestující i obchodníci z Indie, Číny a střední Asie se zde setkávali s Řeky, Římany či Egypťany. Městem Rayy procházeli šamani, buddhisté, hinduisté, muslimové, židé, křesťané, pohani všeho druhu, vyznavači zoroastrismu, manichejci i mnozí další, kteří obchodovali a vyměňovali si nejen své zboží, ale také zvyklosti a názory. Hasan během dospívání pocítil volání ducha a několik jeho přátel ho představilo menšinové odnoži šíitských schizmatiků zvané ismáílité, která byla odtržena od většiny ostatních muslimů, jak sunnitů, tak šíitů. Byla to odštěpená sekta, pro niž byla primární víra v duchovního vůdce, jehož nazývali imám. A byla považována za kacířskou, protože ismáílité se oddělili kvůli osobě sedmého šíitského imáma a ve skutečnosti ho pokládali za proroka hned po Mohamedovi, což byl absolutní výsměch ortodoxnímu islámu, ať už sunnitskému, nebo šíitskému.

Poté, co byl po nějakou dobu osobně přijímán různými představiteli (dá΄íy) ismáílijské víry, Hasanův vzdor opadl a jejich učení přijal, načež složil přísahu věrnosti a brzy mu bylo svěřeno zodpovědnější postavení. To jej vystavilo tomu, co bychom mohli nazvat starověkými tajemnými tradicemi. Gnostičtí ismáílité věřili v novoplatónskou nebeskou hierarchii vládnoucí životu na Zemi a učili se praktikám navrženým tak, aby zasvěcenci umožnily povznést se do stavu vyššího vědomí a komunikovat s kosmickými energiemi. Byl to velmi odlišný druh víry i náboženské praxe, než jaké představovala arabská kmenová verze islámu, která převládla v Persii asi 400 let před Hasanovým narozením. Šíismus a ismáílismus se šířily obracením k víře. A konverze jako taková zahrnuje dialog, vzájemné sdílení myšlenek a přesvědčení. A právě téma proměny prostřednictvím diskuse a vzájemných ústupků je pro porozumění Hasanovi zásadní. Myšlenky, které byly zpočátku buď arabskému lidu, nebo dokonce samotnému islámu zcela cizí, se postupně začleňovaly do perského ismáílismu prostřednictvím jeho kontaktů s cizími kulturami.

Mezopotámie je kolébkou západní civilizace a její bohatá duchovní víra byla klíčovou součástí perské kultury, v níž působili Hasan i ismáílité. Peršané vyznávající zoroastrismus neměli s konceptem polobožských vyšších bytostí, jako je imám, problém, podobně jako staří Egypťané nezpochybňovali božské postavení faraóna, případně jako Židé věřili ve výlučné postavení proroků, například Mojžíše, který rozmlouval přímo s Bohem. Šíitské doktríny, jako o posvátné krvi Prorokově, předané prostřednictvím Alího (jeho synovce) a Fatimy (jeho jediného přeživšího dítěte a Alího manželky) jejich potomkům, odrážely podobné myšlenky rodu Davidova šířící se mezi křesťany a židy. Ježíš nesl mesiášské dědictví pokrevní linie Davida, izraelského krále, básníka a válečníka. Všichni historikové debatují o vlivu řeckých hermetických idejí na šíismus a pozdější ismáílismus.

Poté, co Justiniánovo tažení v 6. století uzavřelo pohanské kláštery a zakázalo jiná náboženství než křesťanství, uprchlí mniši do Persie přenesli spisy řeckých novoplatónských filosofů z 3. až 5. století. Husrav I., perský král z rodu Sásánovců, je přivítal. Zoroastrismus byl s konceptem nejvyššího, transcendentního a nepochopitelného Božstva dobře slučitelný – postupně se otevíral elegantním sestupem přes jednotlivé úrovně Bytí, aby jeho podstata mohla být lépe sdělena lidstvu. Ačkoli hermetické spisy byly pro Západ po tisíc let ztraceny, renesanční učenci jako Marsilio Ficino či Pico della Mirandola k nim získali přístup z východních zdrojů a díky nim se v Evropě znovuzrodila ezoterická moudrost.

-pokračování-