Za minulého režimu děti umíraly kvůli názorům, jako má Škárka, říká neonatolog

Exposlanec Jaroslav Škárka nedávno označil nedonošené děti za zrůdy. Vy jste jedním z předních českých neonatologů, který se o nedonošené děti stará. Jak na takové projevy reagujete, když je slyšíte?
Je to názor jak z 80. let. Ono je jedno, kdo se o nedonošených takto vyjadřuje. Důvodem, proč to lidé dělají, je nevzdělanost. To je základní premisa toho, že někdo může o dětech prohlásit takové věci. Pro mě je to dokladem, že nemá nejmenší vzdělání a není schopen si přečíst a dohledat texty, které prokazují, že za posledních 20 či 30 let se toho tolik změnilo. Pokud má někdo potřebu se k těmto věcem vyjadřovat ve veřejném prostoru, měl by se aspoň základně vzdělat.

A co se za poslední desítky let změnilo?
Mám to štěstí, že jsem zažil intenzivní změny. Já jim říkám zázrak, když je popisuji studentům. V 90. a 80. letech za minulého režimu umíralo mnoho dětí i pod vlivem názorů, jaký má pan Škárka. Tedy že život nedonošenců nemá smysl. Perinatální úmrtnost, která je v době či během porodu, byla opravdu vysoká. Zhruba procento z porodů ročně, teď 0,4 procenta. V 90. letech jsme tuto úmrtnost snížili a to natolik, že jsme se v oboru dostali na světovou špičku. Každoročně počítáme, kolik dětí máme nemocných a s celoživotním handicapem. Na statistikách olomoucké nemocnice vidíme, že teď to jsou jednotky dětí, které mají mozkovou obrnu. Jedno dítě za dva roky, které oslepne. Ty výsledky jsou naprosto nesrovnatelné a je to úžasný vývoj. Dříve narozené děti sledujeme i dál. Jak vypadají ve druhé či v první třídě, jak rostou. Máme o tom velmi dobrý přehled. 

Jaké jsou výsledky?
Některé děti, které na tom byly velmi špatně a byly na neonatologickém oddělení několik měsíců, dnes potkávám na ulici a na různých setkáních. Jsou to mladí lidé, kteří žijí plnohodnotný život bez problémů. 

Hovoříme o pojmu nedonošené děti. Kde je hranice, od kdy přestávají být nedonošené?
Od 37. týdne. Když se dítě narodí ve 40. týdnu, kdy bývá standardně stanovený termín, tak je to plus mínus dva týdny stále v normálu. Od 37. týdne hovoříme o nedonošených a předčasně narozených dětech. Tady vidíme, že je to opravdu velmi široká škála. Takové děti, které se narodí v 36. týdnu, mají velkou šanci na přežití a běžný život. Jako nedonošené jsou označované i děti, které se narodí o 12 týdnů dřív, to jsou tři měsíce. Neuvěřitelně dlouhá doba. I těm ale dokážeme zachránit život tak, aby byly zdravé a bez handicapu. Není to zas tak strašně závislé na nezralosti, ale i na dalších faktorech jako je infekce či plicní změny, je toho hodně. Každé dítě je individuální, to je potřeba zdůraznit. Stejně jako každý pacient.

Teď říkáte nezralé dítě. Co si pod ním máme představit a existuje nějaká hranice, kdy „plod není ani nezralý“?
To jsou děti narozené kolem 25. týdne těhotenství. 24. týden je takovou minimální hranicí toho, kdy by se měly děti narodit. Objevují se i návrhy, že by to měl být 22. týden, což už je opravdu hodně málo. Upozorňuji ale, že se všechno posuzuje individuálně, kdy i ve 24. týdnu těhotenství má narozené dítě stále velké šance žít normální život bez následků. Neznamená to ale, že bychom dítě ve 22. týdnu nezachraňovaly a vynesli nad ním poslední soud. To určitě ne. Medicína není černobílá, každý pacient je jiný a vedeme o každém nenarozeném plodu intenzivní debaty.

Jak takové debaty probíhají?
Víme například, že když se takto malé dítě narodí a bude potřebovat resuscitaci, má mizivou šanci na normální vývoj a život. V tom případě o tom hovoříme s rodiči a nabídneme jim, že jejich dítě nebudeme resuscitovat. Když je potřeba resuscitace, tak bohužel víme, že tím dítěti nepomůžeme, spíš naopak, celý život by si s sebou nesly velmi těžké utrpení. Důležité je nicméně každé dítě posuzovat zvlášť.

Neúspěchy jsou součástí medicíny, nabíjí mě úspěchy

Kolik nedonošených dětí se ročně narodí? 
Celkem se jedná asi o 10 procent dětí. Když jsem ještě navštěvoval fakultu, bylo to kolem šesti procent. Číslo se postupně zvyšuje, souvisí to i s životním stylem, enviromentálními faktory, stejně tak ale i s věkem. Tím myslím třeba ženy ve věku 40 let, to už je věk, který není přirozený pro těhotenství. Faktorů je mnoho.

Lumír Kantor (58) Narodil se 31. března 1962. Je soudní znalec a vysokoškolský pedagog.  Přední český neonatolog a předseda České neonatologické společnosti. Od roku 1997 primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc.  V roce 2016 uspěl ve volbách do Senátu, kde kandidoval jako nestraník za KDU-ČSL v obvodu č. 61 – Olomouc, ve druhém kole voleb porazil lékaře Milana Brázdila.

Těch 10 procent je asi kolik porodů?
Za rok jich máme zhruba 100 tisíc. Jedná se tedy o 10 tisíc porodů. To ale neznamená, že tu máme 10 tisíc dětí, které po porodu váží méně než tisíc gramů.

Jak dlouho trvá, než si nedonošené dítě mohou vzít rodiče domů?
Většinou do doby termínu. Když se dítě narodí třeba v 25. týdnu, dá se předpokládat, že by v nemocnici mělo být ještě 10-12 týdnů. Dítě musí dozrát, aby bylo schopné jít domů, kde jsou přeci jen větší rizika, než pod dohledem v nemocnici.

A jak je předčasný porod problematický pro matku?
Matky jsou hrdinky, které se ocitly ve složité životní situaci. Problematické je to především po psychické stránce. Koneckonců pokud se porod nepodaří, asi není většího osamění, než když mamince zemře dítě. V takové chvíli je důležitá podpora okolí. Důvěra ve zdravotníky, na které se dá stavět. Je to podpora navzájem - zdravotníci, rodiče i děti. To je takový trojúhelník, ve kterém se vše odehrává. Když se dítě narodí i takhle předčasně, je třeba vytvořit i citové vazby. Velkým úkolem neonatologie je, aby toto všichni pochopili. Aby rodiče mohli mít kdykoliv přístup na oddělení za svým dítětem, a aby ten přístup měli i právě v době covidové.

Jak to je v případě, že porod nedopadne dobře?
To je další skupina maminek, které v tom najdou seberealizaci. Jsou i různé podpůrné skupiny, kde se můžou svěřit. U předčasně narozených dětí se jedná například i organizaci Nedoklubko, do které se pan Škárka celkem brutálně a nepěkně otřel. To je naprostá chyba. Nevím, kolik toho byl on sám ochoten obětovat pro spokojenost ostatních. Tyto ženy nám zásadně pomáhají, protože přinášejí obrovskou naději pro naše maminky, a to osobní svědectví, zkušenost.

Za hlavní rizika, která jsou spojena s předčasným narozením dítěte, lze označit nízkou porodní váhu, nedostatečné vyvinutí orgánů a další komplikace. Co jsou ta hlavní rizika, když se dítě narodí předčasně?
Pokud mluvíme například o 25. týdnu, říká se mu nezralé dítě. A ten pojem situaci přesně charakterizuje. Dítě má ještě nezralý mozek, plíce, ledviny, kůži, vlastně všechno. V tomto případě jim do určité míry pomáhá inkubátor. Když má dítě nezralou kůži, hrozí mnohem větší riziko jejího poškození a vstupu infekce do těla. Dítě nemá ani téměř žádnou imunitu, protože látky potřebné k jejímu vývoji dostává od matky až během posledního trimestru.

I takto brzy narozené dítě se může v inkubátoru dostat do fáze, kdy dokáže žít běžný život a nebude mít nějaké problémy?
Ano. Mohu říci, že již běžně máme děti narozené ve 24. týdnu, které jsou na hranici životaschopnosti. Takové děti se dále vyvíjí naprosto normálním způsobem.

Takže inkubátory jsou pro neonatologii naprosto zásadní.
To bez pochyb jsou. Zásadní jsou ale i přístroje pro mimoplicní ventilaci. Děláme také infuzní terapii, kdy dětem dodáváme tuky, cukry, bílkoviny, vitamíny a další látky, protože ještě nedokážou polykat a jíst. Krmíme je také sondou, snažíme se od prvního okamžiku používat mateřské mléko. Jednou věcí je tedy technika, další věcí je personální vybavení. Neonatologie je další specializace. Jsou i speciální sestřičky, které se věnují pouze novorozencům a nemocným dětem. Všichni lékaři mají specializaci z pediatrie, až poté atestaci z neonatologie. Jde o speciální systém vzdělávání a já říkám, že je to nejhezčí obor medicíny, kdy se jedná o malé děti.

O to těžší ale pak přeci musí být právě neúspěchy.
To je pravda. Ale je to tak, že pokud můžete pomáhat, jde o aktivní medicínu. A když můžete pomáhat právě takovým malým nezralým dětem, dodává vám to sílu. Když bojujete o tak malé děti, snáší se i ty neúspěchy v léčbě líp. Jak člověk trochu zestárne, najednou začne chápat, že není všemocný. Když vím, že pro dítě už vůbec nic nejde udělat, chci, aby alespoň to umírání bylo důstojné. Koneckonců jsem v Olomouci pro děti zakládal mobilní hospic. Tam je hezky vidět právě to, že i dětem v beznadějném stavu se dá pomoci, stejně tak i jejím rodičům. Jde o složité věci, ale je dobře, že o nich společnost mluví.

Neonatologie v Česku je na špičkové úrovni

Vy jste v oboru už třicet let a sám jste říkal, že se se svými dětskými pacienty potkáváte i po letech. Jaké to je se setkat s nedonošenými dětmi v dospělosti a vidět, že se vám i celému oddělení podařilo?
Víte, moje cesta v medicíně byla celkem složitá. Nejdřív jsem se vyučil, pracoval jsem v továrně, cesta na lékařskou fakultu nebyla přímočará. Myslím, že v málokterém zaměstnání může člověk prožít takový stupeň uspokojení, jako tady. Třeba zrovna ve chvíli, kdy potkáte svoje pacienty po letech zdravé a spokojené. Například po koncertě v Senátu za mnou o přestávce přišla jedna maminka. Řekla mi, že její dítě u nás téměř před patnácti lety leželo. Potkal jsem i dvojčata, kterým je 24 let, krásná děvčata v rozpuku, která u nás taktéž byla. Je zajímavé, že ty extrémní věci si člověk pamatuje. Jsem šťastný, že mi život tuhle možnost dal.

Předsedáte České neonatologické společnosti, neonatologie je velmi mladý obor. Jak na tom v současnosti u nás je neonatologie a porodnictví?
Vůbec se nemáme za co stydět, ba naopak. Už od 90. let jdeme nahoru. Nezaostáváme za ostatními vyspělými zeměmi a celých těch 30 let cítím, že jsem součástí skvělé neonatologie a že mají děti skvělou péči. V některých výsledcích se oproti ostatním zemím sice lišíme, ale v žádném případě to není tak, že bychom je museli zásadně dohánět. Stejně tak v samotném porodnictví.

Vyjádření České neonatologické společnosti ke slovům Jaroslava Škárky Téměř 10 procent novorozenců v České republice se rodí s porodní hmotností nižší než 2 500g. Vzhledem k dynamickému rozvoji postupů intenzivní péče v neonatologii i následné vývojové péče v posledních 30 letech se významně zlepšil osud i těch nejkřehčích novorozenců. Riziko závažného postižení i v hmotnostní skupině pod 1 000g plynule klesá. Z dlouhodobého hlediska je z nich 78 procent zdravých. Jejich sledování je věnována trvale velká pozornost. Vyjádření pana Škárky je výrazem absolutní neznalosti této problematiky a urážkou nejen původně nedonošených dětí, ale i všech těch, kteří potřebují pomoc společnosti. Tyto nepřijatelné výroky dehonestují práci týmů neonatologických oddělení i všech spolupracujících oborů, kteří se na vynikajících výsledcích podílejí. Jsou velmi neuctivé k rodičovské organizaci Nedoklubko a zvláště rodičům těchto dětí, kteří v mnoha případech dokázali svojí péči zázraky. Výbor ČNeoS se ostře ohrazuje proti vyjádření pana Škárky, jehož názor na předčasně narozené děti byl uvedený v řadě sdělovacích prostředků.