Rozdíl mezi oběma těmito pojmy je obrovský: vražda je svévolné zabití člověka, které zasluhuje co nejpřísnější odsouzení; naopak poprava je zákonem posvěcené usmrcení jedince, který se provinil. Je vůbec možné tyto zcela odlišné pojmy zaměňovat?

Střet dvou kultur

Reaguji se zpožděním na zprávy o tom, že dne 16. 10. 2020 ve francouzském městě Conflans-Sainte-Honorine napadl 18letý Čečenec gymnaziálního profesora Samuela Patyho, zabil ho a rituálně mu nožem uřízl hlavu (viz zde a zde). Nešlo o výjimečný čin, vždyť před čtyřmi lety byl v Normandii podobným způsobem zavražděn kněz sloužící mši (viz zde nebo zde). A do třetice se nyní v médiích objevila zpráva, že 29. 10. 2020 ubodal 23letý islámský terorista tři lidi v katedrále v jihofrancouzském městě Nice a svůj atentát završil podříznutím hrdla jedné z obětí (viz). Jak je možné tyto hrůzné skutky pochopit? Obávám se, že nelze vystačit s představou, že jde o individuální činy jednotlivých agresorů. Nesouhlasím však ani s prezentací islámu jako nenávistného náboženství. Podstata problému podle mého názoru leží mnohem hlouběji a má závažné důsledky.

Vraťme se nejprve k osobě profesora Patyho. Byl učitelem nově zavedeného předmětu „morální a občanská výchova“, v němž podle osnov měl být mimo jiné vysvětlován význam svobody projevu. Profesor při výuce pro větší názornost ukazoval karikatury proroka Mohameda, které vedly k vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015. Chtěl bych na tomto místě připomenout, že profesor postupoval podle nejlepších evropských tradic, které ctí metodičnost v myšlení a ohleduplnost vůči všem lidem. Proto předem oznámil obsah a cíl své přednášky a dokonce nabídl studentům, kterým by účast na hodině byla vzhledem k jejich náboženského přesvědčení nepříjemná, aby se této části vyučování nezúčastnili.

Postavme proti tomu pohled pravověrného muslima. Z jeho hlediska se profesorovo počínání jeví jako extrémní arogance. Předem dané oznámení o tom, že budou probírány karikatury Proroka, není vnímáno jako projev empatie, ale jako drzá provokace, která nesmí zůstat nepotrestána. Asi na stejné úrovni, jako kdyby někdo předem vyhlásil, že spáchá odporný zločin, a pak ho demonstrativně provedl. Zesměšňování proroka představuje v očích muslimů jeden z nejtěžších hříchů. Muslimové nežertují, žerty nejsou součástí jejich kultury. Vražda profesora Patyho byla proto v jejich očích oprávněným skutkem, čili popravou.

Na tomto konkrétním příkladu je jasně patrné, že oba kulturní okruhy jsou si vzdálené a nejsou navzájem kompatibilní. Evropský a islámský svět mají každý svou ideologii a oba tyto světy usilují na svém území o dominanci. Jistě, evropská civilizace v poslední době hlásá pluralitu názorů a multietnicitu. Je to v mnoha případech dobře míněno, přesto se ale žádný evropský národ nechce dobrovolně vzdát svých tradic a zvyklostí. Trvalé napětí pak vyvstává v oblastech, které začnou dva různé národy s velmi odlišnými tradicemi chápat jako své vlastní, činí si na ně nárok a chtějí v nich nastolit společenské zřízení, které považují za správné. Proto byla v Evropě po staletí nejvíce problémová oblast Balkánu, kde se střetávaly nejen vlivy národnostní, ale i náboženské a kulturní. Nyní se druhý takový Balkán vytváří na území Francie.

Pohled do historie a zpět

Francie se od poválečných let stala žádoucí destinací pro desetitisíce arabských, černošských a dalších migrantů, kteří přicházeli zejména z bývalých kolonií. Nyní už v zemi žijí druhé a třetí generace těchto přistěhovalců. Tito lidé považují Francii za svůj domov, nesžili se ale s francouzskou společností. Jak je to možné? Proč francouzská kultura, bohatství a demokratické státní uspořádání, zaručující osobní svobodu a rovnoprávnost všech občanů nebyla nově příchozími obyvateli přijata?

Vysvětlení, které vychází z apriorní militantnosti a nesnášenlivosti islámu, považuji za nedostatečně věrohodné. Jistěže Korán obsahuje verše, které nabádají k nastolení vlády Alláha a k usmrcování nevěřících, ale na druhé straně přece existují muslimské země, jejichž obyvatelstvo se chová mírumilovně a jiná náboženství toleruje. Také je nutno vzít v úvahu, že první generace islámských přistěhovalců, která do Francie dorazila, takto agresivně nevystupovala. Ostatně Mohamedovo učení je staré již 1400 let – proč tedy právě nyní dochází k radikalizaci mladých muslimů?

Obávám se, že skutečným důvodem narůstajícího islámského fanatismu je neschopnost migrantů plnohodnotně se včlenit do moderní společnosti. Přistěhovalci z rozvojových zemí nacházeli ve Francii uplatnění jen v podřadných zaměstnáních – jednak proto, že v důsledku své dosavadní výchovy nestačili nárokům současného západoevropského světa, ale možná i kvůli obecné netoleranci Francouzů vůči všem cizincům, kteří dostatečně neovládají jejich jazyk a kulturu. Jinými slovy, přistěhovalci ve Francii získali základní materiální zabezpečení a právní ochranu, nedostali však smysluplnou perspektivu. První generace pocházela z nuzných poměrů a pravděpodobně jí stačilo jen přežít. Příslušníci další generace, již zvyklí na dosažený životní standard, se však jen těžko vyrovnávali s tím, že v novém domově platí za méněcenné. Člověk je přece sociální tvor, který usiluje o uznání a slušné postavení v hierarchii své komunity a bez toho nemůže dosáhnout spokojenosti.

Za této situace nabídlo islámské náboženství přistěhovalcům z arabských zemí jiný cíl, který byl pro ně dosažitelný: sloužit Alláhovi a získat za to respekt souvěrců a jistotu posmrtného života v ráji. Mnozí tuto nabídku vděčně přijali. Máme se tomu divit? Pohlédneme-li do historie, vidíme, že na stejných principech se odehrával před dvěma tisíci let vzestup křesťanství uvnitř římské říše. V té říši tehdy, od dob Caliguly a Nerona, kulminovala arogance moci a lidský život měl velmi nízkou hodnotu. Nejenže stále vzrůstal počet otroků, kteří byli zcela bezprávní, ale i řádní občané rychle ztráceli svůj dosavadní politický i ekonomický vliv a propadali se do postavení bezvýznamné chudiny. Křesťanství se v těchto podmínkách mohlo rychle šířit, protože dávalo lidem nový smysl života. Přitahovalo ty, kteří cítili, jak se jejich dosavadní sociální postavení hroutí. Zdá se, že tuto roli nyní přebírá islám, a nejen ve Francii. Sociálně frustrovaným mladým lidem se může islám jevit jako atraktivnější náboženství než umírněné soudobé křesťanství.

Mohli bychom se ještě zeptat, proč se radikalizace mládeže v západoevropských zemích vyskytuje u muslimů podstatně častěji než u jiných vyznání. Myslím, že odpověď lze hledat nejen v bojovnosti islámu, ale také v rodinných zvycích různých zemí. V arabském světě je celkem běžné, že chlapci nebo mladí muži se brzy osamostatňují a odcházejí od svých rodin. Sociální zázemí pak nacházejí ve své církvi, která je učí nepodléhat lákadlům moderní konzumní společnosti a místo toho v nich pěstuje hrdost: jejich život nebude zbytečný, stanou-li se nástrojem Alláha. Kontrast mezi církevním učením a často bezútěšnou realitou je hlavní příčinou jejich agresivity. Zcela jiné poměry panují například u Vietnamců, kteří udržují kompaktní rodiny a své děti vychovávají ke skromnosti a píli. Tito přistěhovalci jsou mnohem méně vystaveni frustraci a mohou se asimilovat snadno, přestože jejich kultura je od evropské ještě více odlišná.

Důsledky pro naši společnost

Není jasné, jestli lze Francii ještě zachránit, ale rozhodně má smysl se o to pokusit. Nejen v zájmu Francie samotné, ale v zájmu celé Evropské unie. Cesta k záchraně určitě nebude jednoduchá, pravděpodobně by měla zahrnovat následující kroky:

1) Především je nutné si naplno přiznat, že v zemi již fakticky probíhá občanská válka, ačkoli ještě neobsahuje všechny standardní atributy války. Podle této skutečnosti je potřeba nastavit priority, jimiž se řídí státní politika. Je nutné upustit od různých velmocenských ambicí a s veškerou energií řešit domácí problémy.

2) I když radikalita mladých muslimů má nejspíše sociálně-psychologické kořeny, je jisté, že náboženství má pro vznik teroristických akcí klíčový význam. Teroristické akce vznikají spontánně a nejsou žádné důkazy o tom, že by je náboženští vůdci přímo podněcovali nebo dokonce řídili. Na druhé straně ale přinejmenším někteří imámové podporují nenávistné postoje svých věřících proti evropské civilizaci a to je podhoubí, z něhož terorismus vyrůstá. Je tedy nutné monitorovat průběh všech muslimských náboženských obřadů a reagovat na kázání směřující proti domácí křesťanské kultuře nejprve dočasným zastavením veškeré finanční podpory pro provoz mešity a poté, nedojde-li k nápravě, mešitu uzavřít.

3) Je nutné tvrdě vymáhat dodržování platného právního řádu, přísně trestat jakékoli projevy vandalismu a pouličních násilností, v no-go zónách podle potřeby zavést stanné právo. Aktivovat armádu a využít ji k podpoře policejních aktivit.

4) Připravit obyvatelstvo na možnou odpověď muslimských radikálů v podobě různých dalších nepředvídatelných teroristických útoků. V logistice protiteroristických opatření je možné se inspirovat příkladem Izraele, který má v tomto ohledu asi největší zkušenosti. Je potřeba chránit zejména děti a ženy, ale také ohrožené menšiny, především židovskou komunitu, proti níž se často obrací nenávist muslimů.

5) Posilovat v lidech občanské chování, především obětavost a smysl pro odpovědnost. Podporovat národní tradice, učit školáky a připomínat dospělým lidem, že v demokratickém zřízení musí být stát chápán jako společný projekt všech občanů a všichni o jeho fungování musejí podle svých sil pečovat. (Jsem si vědom toho, že tato myšlenka je velmi idealistická a pravděpodobně bude odsouzena jako nereálná. Přesto jsem přesvědčen, že právě toto je základní princip, bez něhož demokracie přestává být demokracií, i když si třeba uchovává odpovídající formální strukturu.) Propagace vlastní státní ideologie samozřejmě musí být pozitivní, nesmí podněcovat k nenávisti vůči jiným kulturám nebo národům. Pro vytvoření těchto postojů ovšem musejí být v čele státu charismatické osobnosti, které dokáží lid přesvědčit. Zkorumpovaní politici nepřesvědčí nikoho.

6) Je důležité zaměřit se i na prevenci. V tomto případě bude zřejmě nutné změnit imigrační politiku a udělovat právo na dlouhodobý pobyt nebo občanství jen těm jedincům, u nichž je možné oprávněně předpokládat, že se bezproblémově začlení do stávající společnosti a budou schopni vykonávat stejně hodnotné práce jako jiní občané. Ukazuje se, že přijímání cizinců k vykonávání potřebných, ale neoblíbených či opovrhovaných prací je velmi riskantní a může ohrozit stabilitu státu.

Občané České republiky mohou pro záchranu Francie udělat jen málo. Přesto je důležité o popsaných souvislostech vědět, diskutovat a připravovat se na možnost, že podobným hrozbám budeme jednou vystaveni i my.