  |
Jednou z takových je i Mega procesí Catrin, kterého se každý rok zúčastní v hlavním městě téměř milion umělecky pomalovaných kostlivců a kostlivkyň. Catrina (a s ní i její mužský protějšek Catrín) jsou totiž pro Dušičky stejně ikonické jako třeba cestička z okvětních lístků afrikánů, která ukazuje zesnulým cestu zpět do jejich domovů.
Eva KubátováRáda o sobě říkám, že jsem „sběratelka mexických podivností“, ale formálně jsem soudní překladatelkou a tlumočnicí španělského jazyka a vystudovanou historičkou se specializací na Latinskou Ameriku. Mou skutečnou vášní je ale pronikat čím dál hlouběji do mexické kultury (a hlavně gastronomie, protože láska k Mexiku rozhodně prochází žaludkem). A jsou to právě takové ty každodenní podivnosti, co mi dodnes, po letech žití v Mexico City, zvedají překvapeně obočí anebo koutky úst v úsměv. A alespoň špetku z nich bych Vám ráda promítla do svého blogu na lidovkách, přičemž další špetku pak najdete v knize Mexikopedie, která spatří světlo světa v listopadu 2020, či na webu Mexikopedie.  Eva Kubátová |
Catrina je, stručně řečeno, vyšňořená kostlivkyně s bohatě zdobeným kloboukem. Jejím prapůvodním autorem byl José Guadalupe Posada, který ji stvořil jako litografii pod názvem Calavera Garbancera, tedy „Cizrnářská kalavera“. Odkazoval se tím kriticky k indiánskému obyvatelstvu Mexika, které právě často prodávalo cizrnu na mexických nárožích, ale snažili se překrýt svůj nativní původ evropskými šaty. Pak se téhle litografie chopil slavný muralista Diego Rivera (manžel Fridy Kahlo, jen tak mimochodem), na jedné své malbě ji oblékl do překrásných šatů a bylo to. Catrina, jak ji známe dnes, byla na světě.
A právě inspirace touhle slavnou kalaverou stála u vzniku výše zmíněného procesí Catrin. Je pro mě důležitou osobní vzpomínkou, protože mě každý rok provází prakticky už od počátku mého života v Mexiku. Jednou v neděli jsme se takhle s MMM (mým milovaným mužem) šli projít na avenidu Reforma v hlavním městě a najednou se proti nám naprosto nečekaně zjevil milionový průvod kostlivců. Byla to fakt haluz, to vám povím. Ale nádherně to symbolizovalo celé to surreálno života v Mexiku. Uplynula řada let a najednou jsem seděla na kafi právě se zakladatelkou tohohle dušičkového procesí, Jessicou E. Esquivias Rodríguez. Úžasná ženská. Energická. Kreativní. Boží. Jen jsem lapala po dechu, jak z ní sršely nápady jeden za druhým.
Bavily jsme se o tom, jak o Catrinách psát do tištěné Mexikopedie, a skutečně to najdete v kapitole „D“ jako Dušičky. Ale pár citacemi v knížce to přece nemohlo skončit, no ne? A tak jsem jí zavolala, jak že to letos bude během pandemie. A jak se dalo očekávat, vybalila na mě tunu online aktivit, co chystá. Mega procesí Catrin totiž zrušila už v červenci, kdy se ještě všichni chlácholili tím, že v říjnu bude dobře. Asi vám nemusím říkat, co za vlnu nevole to způsobilo, ale ustála to. A vím, že další rok procesí bude o to větší pecka. A jo, mám k ní naprosto nekritický obdiv (to jen pokud vás to třeba mezi řádky napadlo…)
Jessica dala totiž mimo jiné do kupy překrásnou online výstavu „Catriny za pandemie“. Tahle online výstava je odkazem všech těch, kteří se během pandemie nemohli, nechtěli či prostě nesměli ani na minutu zastavit. Ať už z ekonomických, profesních, osobních či prostě jakýchkoliv jiných důvodů. Anebo i o těch, kteří se zastavit museli. Je ale i o i těch, kteří se kvůli tomu zatracenýmu covidu třeba zastavili navždy.
Ale ať už je pohled nás jednotlivců na celou tuhle světovou pandemii jakýkoliv, ta galerie Catrin a symboliky smrti a života je právě pro rok 2020 podle mě výmluvná ze všeho nejvíc. Protože letos jsme tak nějak všichni, chtě nechtě, Catrinas a Catrines. Ale nezapomeňme na to, že Dušičkami Mexičané neoslavují smrt, ale naopak život. A Catriny jsou v tomhle ohledu právě nositelkami odkazu života, i když pomalované jako smrtky. Opatrujte se.
