Brynda se narodil v Hřebči u Kladna a jako herec kdysi začínal v Uherském Hradišti, pak šel studovat režii.
„Brzy jsem pochopil, že jako herec či asistent režie bych musel fungovat celý život vedle někoho, s kým si třeba nerozumím, tak jsem se ve svých bezmála třiceti letech rozhodl jít na režii. Končil jsem v roce 1968,“ uvedl Brynda v rozhovoru s dramaturgyní Barborou Jandovou.
V Horáckém divadle měl režisér angažmá v letech 1968 až 1981. Pak přijal nabídku na místo uměleckého šéfa činohry v tehdejším Státním divadle Ostrava. V roce 1991 se vrátil zpět do Jihlavy i se svojí ženou, herečkou Evou Kaplerovou. Mimochodem letos je to padesát let, co měli svatbu.
Tehdy při jejich návratu hrál jihlavský soubor v provizorních prostorách Divadla Na Kopečku. Karel Brynda byl následně u toho, když se před pětadvaceti lety otevírala nová budova Horáckého divadla.
Dramatik Josef Bouček napsal pro tuto příležitost divadelní hru Smrt v císařském domě. Do hlavní role Císaře Zikmunda obsadil režisér Brynda Bořivoje Navrátila, který kdysi v Jihlavě začínal.
O spolupráci se známým jihlavským režisérem rádi mluví nejen mnozí herci. Karel Brynda byl například u toho v polovině 70. let, když zdejší rodák Ondřej Vetchý získával první zkušenosti na jihlavském jevišti v inscenaci Jitřní paní.
„Tehdy bylo Ondrovi třináct. V režii Karla Bryndy jsme tam oba hráli tančící omladinu v kulisách andaluské vesnice,“ zavzpomínala herečka a moderátorka Hana Švejnohová.
A právě teď v listopadu je to už 63 let, co se Brynda na vojně (na marodce) v Českých Budějovicích poprvé potkal s Václavem Havlem. Tam začalo jejich přátelství, které časem přerostlo i do divadelní spolupráce.
Filmoví diváci mohli Bryndu zaznamenat i jako herce třeba v detektivce Alibi na vodě.
Vyhýbá se pozám, neříká "kumštýř" a "srdíčko"Byl podzim 1994 a já s čerstvou bakalářskou zkouškou nastoupila do svého prvního angažmá v Jihlavě. Do divadla, které jsem de facto navštěvovala už od svých šesti let – pocházím totiž z nedaleké vesnice. Hned první inscenací, na níž jsem měla spolupracovat, byla francouzská hra Květ kaktusu, herecky i divácky vděčná komedie. A právě při ní jsem poznala Karla Bryndu i jeho ženu Evu Kaplerovou a zrodilo se velmi silné přátelství, které přetrvalo bohudíky dodnes. Vlastně je to skoro zvláštní, po třech sezónách v Horáckém divadle jsem prošla mnohá angažmá, leckde jsem i hostovala, ale zkoušení a zážitky s Karlem Bryndou si pamatuji tak, jako by se staly teprve včera. Divadlo k sobě nenapravitelně přitahuje i hodně přecitlivělých, mnohdy až afektovaných lidí. Jestli mám něco na Karlu Bryndovi obzvlášť ráda, je fakt, že on sám se naopak vždy vyhýbá teatrálním pózám, nepoužívá infantilní zdrobněliny a zprofanované výrazy typu „kumštýř“ či „srdíčko“. Bere režii vážně, ale její poslání nepřeceňuje a úctu k tradici a smyslu divadla projevuje hlavně prací. Na divadle ani v životě nesnáší patetické scény, a pokud je něčeho takového účasten, vždy se pokouší situaci shodit. Jeho lehce cynický smysl pro humor a ironii miluji, i když byl občas až na hraně. Nikdy nezapomenu, jak na schůzi souboru, po oznámení nečekaného skonu jednoho ze slavných (ale možná i částečně přeceňovaných) dramatiků, utrousil do absolutního ticha – přerývaného jen občasnými vzlyky herců a hereček, z nichž většina autora ani neznala –„Aspoň už nic nenapíše.“ Na druhou stranu Karel byl a je nesmírně empatický, a když jsem prožívala dvě vážné životní ztráty, podržel mě. Myslím, že Karel Brynda vždy dokázal velmi dobře odhadnout potenciál a talent jednotlivých herců, a to nejen těch v hlavních rolích. Když jsme zkoušeli Naše městečko, Wilderův text o „životě po životě“, vybrali jsme do role malého Wallyho dvanáctiletého Ondřeje Bauera z místního dramatického kroužku. Poslední dějství inscenace bylo náročné, herci, hrající zemřelé, museli půl hodiny sedět nehnutě na jevišti. Málokdo to ovšem vydržel, a tak se všichni pořád různě ošívali a šklebili. Až na Ondřeje. Právě proto pak na připomínkách Karel Brynda trochu naštvaně řekl: „Ten kluk jako jediný z vás dokáže dvacet minut sedět a nepohnout se. Jednou to ještě daleko dotáhne!“ Měl pravdu – onomu talentovanému „chlapečkovi“ je dnes šestatřicet let a je nepřehlédnutelnou postavou souboru Vosto5 a alternativního divadla vůbec. Ilona Smejkalová, dramaturgyně činohry Národního divadla v Praze |
