Na začátku příběhu byla snaha komunistického režimu prorazit na západních trzích s lisy na plech. Přidala se k tomu možnost zpestřit východoněmecký vozový park, dodat metropoli Berlínu trochu západního šmrncu a dokázat stoupající životní úroveň a kupní sílu obyvatel.
Tak v roce 1977 vznikl plán na výměnný obchod, jehož výsledkem bude dovezení tisíců aut od kapitalistického souseda. Východoněmečtí řidiči se tak měli dostat k tomu, co jim do té doby bylo zapovězeno – k západnímu autu. Ovšem se všemi specifiky plánovaného hospodářství.
Přihlášení u státního obchodního podniku VEB IFA Vetrieb Berlin (kde se registrovali všichni zájemci o jakýkoli nový vůz) nestačilo. Řidič golfu musel být dělník pracující v socialistickém podniku. A cena, kterou vedení země stanovilo, byla velmi vysoká. Golf měl stát až 35 000 východoněmeckých marek, tedy o 15 000 víc než wartburg v provedení kombi a o 25 000 víc než trabant.
Jednoduchý obchod to nebyl ani pro samotný Volkswagen. Automobilka si od exportu deseti tisíc aut východoněmeckým soudruhům slibovala průnik na východní trhy, musela však přistoupit na to, že místo peněz dostane za své produkty zboží v hodnotě 80 milionů marek (západoněmeckých). Nákupčí VW tak projeli NDR a vyhodnocovali, co by se jejich zaměstnavateli mohlo hodit. Do Wolfsburgu nakonec putovaly lisy a další stroje, uhlí, topný olej, pneumatiky značky Pneumant a jako zlatý hřeb planetárium známého výrobce Carl Zeiss z Jeny. Zkrátka nepřišla ani wolfsburská kantýna, kde si pracovníci pochutnávali na durynských klobásách a sladkých drážďanských štólách.
Už pár týdnů po objednávce, v lednu 1978, přijel do východního Německa vlak s prvními dvěma sty golfy. Na vagonech byly tří- i pětidvéřové varianty s benzinovými i naftovými motory od 50 do 75 koní pestré barvy exotických jmen: panamská hnědá, manilská zelená, miamská modrá, dakotská béžová… Obchodní názvy barev z palety VW se skvěle hodily k plánu dodat ulicím Berlína světovosti. Právě do Berlína, výkladní skříně celé NDR, šly dvě třetiny celé dodávky VW Golf.
Východoněmecká média o velkém obchodu mlčela. „Jako téměř každou zprávu, která občany NDR opravdu zajímala, jsem se o tom dozvěděl ze západní televize,“ vzpomínal v roce 2009 pro server welt.de Klaus Zwingenberger na dobu, kdy působil jako redaktor motoristického časopisu v Berlíně. Po volkswagenu toužil, nicméně nedělal si žádné naděje. A to i přesto, že zrovna rvačka o golfy zpočátku nebyla. Pravděpodobně to bylo i stanovenou cenou. Na tu si údajně stěžovaly podnikové delegace u stranických činitelů. Možná ještě podstatnějším důvodem ne úplně obřího zájmu byla obava z nedostatku náhradních dílů a nedostupného servisu vycházející ze zkušeností východoněmeckých motoristů zvyklých měnit pod rukou náhradní díly za pytle cementu a dlouho čekat na přijetí vozu k opravě.
Pak se stalo něco nečekaného, něco, co se nestalo nikdy předtím ani potom v dějinách NDR. Cena golfů byla snížena na přijatelnější úroveň, konkrétně na 22 až 26 tisíc marek. To bylo srovnatelné s Ladou 1500 za 24 tisíc. Štěstí se nakonec usmálo i na Zwingenbergera, který do shánění golfu zapojil své známosti. Dozvěděl o možnosti získat některý z vozů poškozených při transportu a ve finále získal modrého pětidvéřového diesela. Důlky a škrábance na obou náraznících a poškozený blatník znamenaly slevu 150 marek. Redaktor pak s vozem do roku 1985, kdy mohl přesídlit na západní stranu německo-německé hranice a usadit se tam, najezdil 120 tisíc kilometrů a v NDR auto při svém odchodu přenechal synovi.
Když v roce 1989 padla Berlínská zeď, opět se s modrým golfem shledal. „11. listopadu 1989 ráno stál pod mým oknem ve Stuttgartu,“ vzpomíná Zwingenberger na ráno dva dny po faktickém zhroucení režimu NDR. Auto mělo najeto už 250 tisíc kilometrů, nový lak a několik dalších úprav.
Kolik „východoněmeckých“ golfů přežilo do dnešních dnů, kdy se připomíná 30 let od znovusjednocení Německa, je těžké odhadovat. „Pár jich ještě bude,“ odhadl loni pro časopis Auto Bild Dieter Landenberger z historického oddělení VW.
Jeden z golfů dodaných na konci 70. let minulého století ze západního Německa do NDR je každopádně součástí sbírky Volkswagen Classic.
