Ti klučinové z Kroniky se dostali do kontaktu s mimozemským elementem, díky kterému získali nadpřirozené schopnosti. V tomto počinu se tři vojáci vydali v Iráku roku 2010 do podzemní jeskyně, kde natrefili na něco strašlivého, z čehož mají následky i tři roky poté. V Jižním Bronxu, oblasti s velice vysokou kriminalitou, pracuje u policie Ralph Sarchie (velmi dobrý Eric Bana). Spolu s parťákem Butlerem (Joel McHale) mají na starosti speciální případy. Jako ten zmíněný, při kterém se postupně setkají se všemi třemi, z nichž ten nejdůležitější (příznačně pojmenovaný Santino, což není zase tak daleko od Satan) vypadá jako Duchové Marsu a hraje ho Sean Harris, co dělal neplechu v posledních dvou Mission: Impossible. V každém případě stopa vede i do místní zoo, přičemž později bude muset do dění promluvit duchovní Mendoza (Édgar Ramírez). A nedá se vyloučit, že se v nebezpečí ocitnou i Ralphova dcera a těhotná manželka (ztrápená Olivia Munn).

Na začátku, resp. už z DVD obalu se dozvídáme, že se film inspiroval skutečnými událostmi, které musel Sarchie ve službě řešit. Tomu by snad uvěřili jenom manželé Ed a Lorraine Warrenovi. A proto taky desetiminutová (!) scéna vymítání ďábla působí dosti absurdně, což si možná uvědomili i tvůrci, a tak do ní občas prostřihnou přihlížejícího černošského kolegu, jenž utrousí nějakou vtipnou, suchou hlášku. U Emily Rose to byla poněkud jiná situace, neboť jejímu reálnému předobrazu se to doopravdy stalo. Ale jestli někdo z magora Santiniho tímto způsobem v reálu vymítal temné síly, tak to opravdu není dobré. A to ani tehdy, když by údajně mluvil se lvy a když přemluvil ženu k tomu, aby k nim do výběhu hodila svého malého syna. Proč to není dobré? Protože se zvířaty mluvila i Arabela, a Tulsu Soudce ostatní taky slepě následovali. A přitom z nich  nikdo ďábla nevymítal.

Záměrem bylo natočit biják ve stylu „Serpico se setkává s Vymítačem ďábla (a se Sedm)“, což vlastně samo o sobě není žádná pozoruhodná premisa. Největší problém Chraň nás od zlého teda spočívá v té jeho nadpřirozené nedůvěryhodnosti. Čemu se ovšem věřit dá, je „radar“, jak nazývá Butler parťákův šestý smysl, dalo by se napsat. Ten pramení z jeho intuice, která se mnohokrát ukáže jako správná. Někteří lidé určitě takový dar mají. Tento film by zkrátka velmi dobře fungoval jako detektivka či thriller. Avšak zakomponování nadpřirozených prvků, které z něj činí, resp. mají činit horor, mu zkrátka hrubě neprospívá. I když je fakt, že atmosféru si udržuje solidní. 

 










 

O to je všechno zvláštnější, že – a to bych neviděl jako spoiler, jako spíše jako důkaz výše uvedeného – v té jeskyni je neposednula žádná konkrétní (ať už viditelná či neviditelná) entita, ale pouhý nápis napsaný ve směsce latiny s perštinou, ve kterém se píše o "bráně" či "dveřích", a proto občas šibalsky zazní hudba od skupiny The Doors. To už pak klidně může být zdrojem ďábelské moci i obyčejný, od dětí počmáraný hrníček. Zároveň ničemu nepřidává ani skutečnost, že v hororech Scotta Derricksona je tma opravdu černočerná, takže kolikrát není skoro nic vidět. No, a když dospějeme k samotnému finále, tak se pochopitelně nepřekvapivě ukáže, že všechno zlé je pro něco dobré. To je ještě tuctovější než závěr V zajetí démonů 2.

Chraň nás od zlého je jenom dalším příspěvkem na obehrané téma exorcismu, které by přitom stále šlo servírovat originálněji. Zároveň tak znovu potvrzuje, že v součsané době skutečně neexistuje jasná hororová jednička. Tedy tvůrce, jehož žánrové tituly by děsily, znepokojovaly svou úvěřitelností a diváky držely po celou dobu v tenzi (Ari Aster nebo Eli Roth takovými filmaři fakt nejsou). Ona se nabízí otázka, jestli takový vůbec kdy existoval, i když je pravda, že bychom pochopitelně našli režiséry, jejichž tvorba uvedené podmínky do značné míry splňuje. Scott Derrickson k nim úplně nepatří, nicméně to neznamená, že se svými zkušenostmi nemůže někdy příště překvapit. Třeba se tak stane už s filmem The Black Phone.

FOTO: cinema.de