Seznamka
Ilustrační foto: návrat ostatků P. Josefa Toufara do Číhošti
Autor: Petr Neubert
Hovořit o podzemní církvi v dnešním kontextu může být pokusem více historického exkursu než aktuální sociologické či teologické sondy. A přesto se domnívám, že právě takový pohled je pro pochopení sociálních dynamik v české církvi nesmírně důležitý. Odkrývá totiž některé struktury, ve kterých žijeme, ale možná právě bez pohledu na tři desítky let starém (ne)setkávání je uvidíme jen velice obtížně. Pokusíme se poodstoupit od konkrétních příběhů, které podzemní církev definují a vyprávějí velké dějiny tohoto církevního společenství názorněji než cokoli jiného.
Oficiální církev
První věc, kterou si musíme uvědomit, je, že ani v případě církve oficiální (v letech 1948-1990), ani podzemní není možné hovořit o nějaké homogenní struktuře. Na straně oficiální církve se formují čtyři významné sociální skupiny, které budou její fungování – alespoň na úrovni kléru – definovat. Tou první jsou kněží a biskupové předrevoluční, tedy ti, kteří přijali svěcení před rokem 1948. Jde o skupinu kněží, kteří si často s režimem příliš nezadali a tvrdě na ně dopadly velké církevní procesy v padesátých letech. Každopádně ani v této době nebylo v silách státního aparátu, aby represe mohl dotáhnout až do krajnosti, kterou provedou vůči řádům během akce K v dubnu 1950.
Druhou vrstvou jsou kněží přímo kolaborující – není jich mnoho, ale o to jsou viditelnější a pro celé společenství bolestnější. Jsou tvořeni jak členy Mírového hnutí katolického duchovenstva vzniklého v roce 1951, které se postupně rozpadlo a jehož členové byli někdy mediálně exponováni, jako Plojhar či Beneš, tak pozdějšího, podstatně úspěšnějšího, Pacem in terris. To bylo podstatně méně okázalé a manifestující, ale o to zrůdnější a hlouběji integrované do života církve. Pacem in terris je manifestací toho, co se společností v sedmdesátých a devadesátých letech učinila normalizace pracující s kombinací strachu, vydírání, ale především malých osobních nestatečností, korupce, pocitu, že malá chyba není něco, „z čeho by se střílelo“. Tato skupina je zajímavá v tom, že mimo vlastních „mírových“ kněží, kteří byli biskupy tvrdě odsouzeni (byť až v roce 1982), je zde skupina osob, které vlastně sdružení akceptují, ale formálně do něj nevstupují.
Jsou zde ale ještě kněží, kteří nastupují do seminářů v sedmdesátých a osmdesátých letech, bez zjevných politických ambicí – šlo o akt značně společensky ostrakizovaný, ale přesto možný a spojený s poměrně malým množstvím reálných překážek, většinou spočívajících v nutnosti získat nebo prokázat dělnický původ. Tito kněží procházejí postupnou selekcí, kontrolou, normalizačně natolik silným působením, že se z nich stává skupina sice se silnou osobní zbožností a přesvědčením, ale často bez jakékoliv společenské angažovanosti. Jsou tím, co chce režim z církve mít – tvoří v podstatě pasivní volnočasový klub osobní zbožnosti s pochopením pro cokoliv, zajišťující stále populací poptávaný liturgický servis. Často se snaží o pastorační maximum, o maximální zbožnost a opravdovost v mezích a hranicích, které režim skrze církevní tajemníky pečlivě kolíkuje. Jakkoli sem není možné zařadit všechny seminaristy, jde o jejich významnou část.
Čistě sociologicky je zřejmé, že zatímco první skupina postupně slábne, především početně, třetí roste a postupně tvoří klíčový opěrný bod církve na počátku 90. let. Poslední kategorii budou tvořit kněží specifického ražení, často například tajní členové řádů, kteří jsou určení pro to, mít oficiální státní souhlas a oficiální svěcení, ale ve skutečnosti s těmi třetími, tedy svými vrstevníky, netvoří nijak konzistentní skupinu. Z těchto nezařaditelných se rychle rekrutují také ti, kteří přicházejí o státní souhlas, tvoří rebelii, vzdor.
Jakkoli toto načrtnutí samozřejmě není přesné, jsou lidé, kteří mezi kategoriemi postupně přecházejí, do jejichž životů vstupují zlomy s nástupem odvahy nebo naopak s naprostou kapitulací, musíme právě v těchto kulisách chápat to, co znamená být klerikem v oficiální církvi. Tedy reprezentantem toho, s kým se podzemní církev má po roce 1989 spojit. Ona církev utlačovaná je současně tou církví, která má sama v sobě hluboce zakotvenou normalizační mentalitu. Která trpí stejnými problémy, jako celá společnost – také ona nechce vidět své slabiny, chce začít znova, ale současně si s sebou nese všechny své viny, problémy, starosti, nezkušenost, a především „neodvahu“ či přímo strach z odpovědnosti. Jde ale současně o církev lemovanou svědky či význačnými osobnostmi, jako je Toufar, Trochta, Tomášek nebo Bula.
Felix Maria Davídek
Autor: Getsemany.cz
Podzemní struktura
Avšak ani situace v podzemní církvi není o nic přehlednější a jasnější. Také ona musí reagovat na parametry světa, ve kterém žije, útek do podzemí, do ilegality, je vždy na jedné straně heroickým a nebezpečným počinem, aktem vyžadujícím vysokou morální a osobnostní integritu, ale také vytržením ze světa, náporem na psychiku, často cestou k určité izolaci, podezřívavosti až podivínství. A to vše v podzemní církvi samozřejmě také najdeme.
Také zde je možné identifikovat určité skupiny, které spolu tu více, tu méně, tvoří jisté myšlenkově či sociálně koherentní celky, které se ale poměrně složitě prolínají. Je zde například skupina kněží, kteří nemohli po revoluci dokončit studium, prošli PTP a kvůli zákazu biskupů nevstoupili do oficiálních seminářů. Jde typicky o osoby s mimořádnou osobní statečností a vnitřní integritou, kteří budou režimem pronásledováni vůbec nejvíce a nejdéle (pokud si odmyslíme procesy v první polovině 50. let, které se jich reálně většinou nedotkly). Zde je možné jmenovat například Josefa Šika.
Vedle nich zde po roce 1950 vzniká řeholní a komunitní život, který nesmí být veřejný, ale přesto je činnost jezuitů, františkánů či dominikánů v podzemní církvi jasná a patrná. Zajímavostí této skupiny jsou silné sociální vazby, které jednotlivým členům umožňují v komunistickém prostředí přežít a rozvíjet řádovou spiritualitu. Za všechny připomeňme Dominika Duku, Josefa Koláčka, Františka Líznu a další.
Asi nejpočetnější jsou skupiny, které zakládají vlastní „podzemní církev“, tak jako například na Moravě Koinótés kolem F. M. Davídka. Ten získal od svého spolupracovníka Jana Blahy biskupské svěcení a vytvořil vlastní organizaci s biskupy a kněžími. Tato část církve byla na jedné straně spojená se silným společenským a intelektuálním životem, byla aktivním disentem a živým společenstvím, na straně druhé se nevyhnula excesům, které pozdější proces pěstování jednoty velice komplikovaly, jako bylo svěcení žen nebo množství vysvěcených biskupů v ostré disproporci se státní politikou „vymírání“ biskupů veřejně činných. Musíme vnímat, že Davídek a jeho okruh počítá s odsunem na Sibiř.
Současně musíme zdůraznit, že například Koinótés (a situace v Čechách je ještě složitější) jen krátký čas své existence tvoří jednotnou strukturu nebo komunitu. Asi nejviditelnější rozpor přinesl synod v Kobeřicích v roce 1970, ale nešlo jen o závěry synodu, ale i o způsob komunikace v celém společenství nebo o postupné vytlačování názorové nebo autoritativní odlišnosti. Celé společenství se postupně štěpí a vnitřně diferencuje.
Samozřejmě silnou skupinou jsou pak kněží, kteří vlivem společenského působení přijdou o státní souhlas (například Miloslav Vlk, Václav Malý) a žijí někde v šedé zóně – jsou součástí oficiální církve, mají řádné oficiální svěcení, ale současně nemohou vykonávat veřejně své poslání, tajně zpovídají, často slouží mše, duchovně doprovázejí, ale mají jen malou motivaci vstupovat do struktur, jaké budují právě podzemní církevní společenství typu Koinótés, takže častěji pracují ve vlastních křesťanských společenstvích svých přátel.
Pokud přemýšlíme o podzemní církvi, nemůžeme mít na mysli nějakou homogenní skupinu, která alespoň v určitém ohledu je patrná v církvi oficiální. Zájmy jednotlivých aktérů jsou nesmírně rozmanité. Pro členy řádu je hlavním cílem obnova řádového života, pro kněze, kteří přišli o státní souhlas, jeho navrácení (za eticky přijatelných podmínek). Otázkou, která je doposud nerozřešená, je, co bylo cílem například zmíněného Koinótés.
Směrem k revolučnímu roku 1989 je třeba také poznamenat, že kněží, kteří nemohli dostudovat na počátku padesátých let, jsou nyní ve věku čerstvého odchodu do důchodu (nebo těsně před ním) ze svých civilních profesí a jejich „kariéra“ se tak v určitém ohledu často uzavírá. Život v ilegalitě nebo skrytosti nebyl jednoduchý, byl spojený se strachem, s nutností neustále si dávat pozor, s obavami o rodinu, spolubratry, přátele.
Těžké setkání
Čtyřicet let útlaku tak nakonec udělá své v tom slova smyslu, že se potkávají dvě zcela jinak zkušenostně rámované skupiny. První se může konečně nadechnout ke svobodě, rychle do sebe integruje ty, co přišli o státní souhlas, a získává velkou morální autoritu ve společnosti, na kterou – i s ohledem na svoji vnitřní zkušenost s kolaborací, která byla v míře větší než malé – není připravena. Na straně druhé zcela vyčerpaná, podezřívavá a těžce otupená decentralizovaná skupina podzemní církve, která se najednou vynořuje a hlásí se o slovo.
To, na co v této první části naší eseje chceme upozornit, je následující – církev nikdy netvořila homogenní strukturu, ale čtyřicet let totality, silně zesílené předchozím nacistickým terorem, který zničil část katolických elit a druhé části významně podlomil zdraví, stejně jako vyhnání Němců, vytvořilo prostředí, které vedlo k nepřekročitelné fragmentaci celého společenství. Životní zkušenost kněží na jedné a druhé straně se stala zcela odlišnou, stejně jako například způsob provádění liturgie.
Paradoxně se ukazuje, že krok, který režimu pomohl si církev v určitém slova smyslu podmanit, nebyl spojen s tvrdými represemi, ale s normalizací. Normalizace postavená na neustálém vyjednávání se státní mocí, na drobných kompromisech. Do oficiálních seminářů, na místa rektorů, děkanů, kanovníků, biskupů a dalších hodnostářů se jen zcela výjimečně dostal někdo, koho změna funkce učinila novou silnou osobností (jde především o Františka Tomáška). Pečlivý výběr adeptů, jednání, spolupráce a závazky, vědomí toho, co se smí a co se nesmí říkat, bylo natolik významným momentem společenské smlouvy mezi církví a státem, že se z něj současná církev nedokázala vymanit dodnes.
Tento náčrt sociálních skupin v klerikální struktuře církve není samozřejmě absolutní a ani v nejmenším nemám ambici provádět odsudky vůči komukoliv. Pokud ale budeme chtít skutečně seriózně přemýšlet o tom, jakou změnou církev během svého sjednocení po roce 1989 musela projít, musíme chápat onu vrstevnatost, která v obou částech církve nesporně existovala (a která byla jistě i složitější než paralelizované skupiny v této eseji).
Oto Mádr, když uvažuje ve své studii Jak církev neumírá o různých faktorech ohrožení církve, si je vědom toho, že tehdejší církev působí jako umírající, je ohrožena ze všech stran. Přesto ale zůstává optimistický – „církev neumírá, protože žije“. Žije nikoliv nutně na úrovni klerikalizovaných elit, ale v hluboké autentické víře každého jednotlivého věřícího, který spolukonstiuuje ono živé tělo církve.
Domnívám se, že tato metafora či koncept bude pro další chápání vývoje církve zásadní.
