Tentokrát o kronikářích z Starého Města pod Landštejnem a Dolního Třebonína
V první polovině rubriky si poslechněte vážné vyprávění bez kroniky kronikáře Starého Města pod Landštejnem Jaroslava Lorence. Ve druhé polovině odlehčené vyprávění nad kronikou, ale jakou? To už uslyšíte kronikáře Dolního Třebonína Antonína Švece. Připravil Petr Kronika.
Do kroniky zachycuje současnost. V zápisech se k minulosti nevrací
Hlavním zaměstnáním kronikáře Starého Města pod Landštejnem Jaroslava Lorence je údržba pěti židovských hřbitovů.
„Staroměstský je jeden z nejstarších. Zdejší první náhrobky pocházejí z let 1610 až 1620,“ vykládá kronikář a poukazuje na to, že historie Starého Města pod Landštejnem byla se židovstvím spjatá, vždyť po německém osídlení bylo židovské druhé nejmohutnější, pak teprve následovalo české. Dobré soužití narušily až události 2. světové války.
„Místní židovský hřbitov nacisté násilně zničili. Přejeli ho tanky. Jeden náhrobek jsem našel tři nebo čtyři kilometry za obcí u potoka Pstruhovce,“ vzpomíná Jaroslav Lorenc.
Staroměstský kronikář zvažuje význam kronik, když říká, že kroniky nepíšeme pro současnost ale pro budoucí generace. Jsou důležité pro studium a vyhledávání historických dat. „Právě na základě kronik a soukromých sbírek vznikl cenný dokument o tom, jak se tady žilo před válkou a ještě po válce,“ ukazuje knížku Návrat paměti krajiny s podtitulem Staré Město pod Landštejnem 1918 – 1960, která vzešla z projektu občanského sdružení Česká Kanada.
Jaroslav Lorenc však ze své zkušenosti upozorňuje na problém, s kterým se v poslední době, myslí si, potýkají snad všichni kronikáři, a sice že nařízení o ochraně osobních údajů, které je pár let v platnosti a které nedovoluje zapisovat určité údaje, pro budoucnost umenšuje historickou důležitost kronik.
Dvojitý kronikář z Dolního Třebonína
Antonín Švec, bývalý učitel a ředitel vesnické školy, vede nejen obecní kroniku Dolního Třebonína, kde bydlí, ale také divadelní kroniku ochotníků v Hořicích na Šumavě, kde předtím působil.
„V Dolním Třeboníně není vhodná velká místnost, kde by se mohlo hrát divadlo, tak jezdím do Hořic na Šumavě, kde už dlouho máme divadelní soubor Rolnička. Hrajeme pohádky pro děti.“ A dodává, že se podílí na režijní práci ale třeba také na výrobě kulis.
Kronika jiného rázu je tahle, kterou vede v hořické divadelní společnosti. „Je víceméně založena na osobních pocitech, prožitcích a legráckách, které jsou s amatérským divadlem neodmyslitelně spojené,“ zvesela říká Antonín Švec a obrací na další stránky. „Máme v ní mnoho fotografií, novinových výstřižků, ocenění, kterých se nám dostalo na divadelních soutěžích v Českém Krumlově, Trhových Svinech nebo v Prachaticích… Občas se nám taky něco povede, tady výtvarné řešení scény.“
A fakticky doplní: „Ta kronika zaznamenává začátky souboru z 60. let minulého století.“
„Máme v ní také spoustu nepatřičností,“ kronikář s lechtivým pousmáním skoro slabikuje to slovo nepatřičností. „Herec už má být na scéně, a zatím je za scénou ve spodním prádle. Než se převleče, musí se to vyřešit tak, aby divák pokud možno nic nepoznal.“
Víc však Antonín Švec oponu neroztáhne, protože takové osobní až intimní příhody jsou v kronice hořických divadelníků určené jejich očím.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
