Notes: Amerika nebude tématem do Vánoc. Vytlačí ji kapr. Může vůbec dostat covid? Kočka jo

Jsou to nervy, a jestli se nikdo z našeho týmu, který sleduje americké volby, nezhroutí, budu hlasování pokládat za úspěšně zvládnuté, demokratické a legitimní. Každý máme holt svá kritéria. Bez ohledu na to, kdo se ujme řízení Ameriky, řízení naší redakční práce je v tom nejlepším pořádku, a to si ani své šéfy nevolíme. Naštěstí.

Sčítání v posledních pěti státech mě strašně bavilo a mapka, kterou vytvořili naši grafici, mi málem zabránila v napsání tohoto Notesu i čehokoliv dalšího, neboť jsem se na ní stala závislou a zuřivě klikala na Nevadu snad každých pět minut. „Napětí v amerických volbách roste…,“ sděluje titulek, který mi mluví z duše.

A to musím přiznat, že Amerika vůbec není můj obor, mé novinářské zraky jsou stabilně obráceny na východ a chod naší domácnosti se od toho, kdo je za oceánem prezidentem, nějak zvlášť neodvíjí. Přesto teď „americké články“ hltám a asi mi to ještě nějaký ten den vydrží. Nejspíš proto, že to kolegové z amerického týmu spolu s Janou Ciglerovou vyslanou na místo dění a jejími naprosto skvělými průniky do duší obyčejných Američanů dělají výborně.

Jen mám o ni trochu strach. Tohle mi dnes napsala: „Spím střídavě. Třeba včera v poledne hodinu, abych dohnala volební noc, kdy jsem spala čtyři hodiny. Pak večer od devíti, kdy je jasné, že nebudou přibývat žádné další sečtené hlasy. S českou redakcí komunikuju od tří čtyř ráno mého času. A takhle je to teď pořád.“

Ještě že má v Americe kamarádku, která jí prý ráno udělá kubánskou kávu, což je silná překapávaná s našlehaným cukrem. A koupila Janě i sto starbucksových kapslí. My si tady musíme vystačit s energy drinky.

Můj přítel Faltýnek…

Jestliže zámořská dramata mají na běžné životy nás Středoevropanů jen omezený vliv, pokud tedy někdo z té napínavé podívané na našich stránkách nedostal infarkt, dramata domácí už se nám více vtírají pod kůži. Tak třeba to, které se odehrálo v restauraci Rio’s a kvůli němuž padla hlava ministra zdravotnictví, bude provázet naše životy ještě dlouho. Nejenže po něm vyhodili z křesla ministra zdravotnictví profesora Prymulu, ale my matky teď budeme jen těžko vysvětlovat svým potomkům, že kdo lže, ten nekrade, nebo jen někdy.

Jedno poučení z celé té příhody ale přece jen vyplývá a dá se použít i výchovně. Stačí si přečíst článek Lukáše Prchala a Prokopa Vodrážky Salonek chtěl můj přítel Faltýnek. Vyhověl jsem mu. Obsahuje i výpověď majitele podniku Raimunda Špundy, který asi strašně lže, když tvrdí, že nikdo nic nekonzumoval. Nebo usvědčuje ze lži plukovníka Prymulu, který pro změnu vysvětluje, proč nikdo za stolem neměl roušku: „Byla tam káva a další věci. Takže po tu dobu jednání tam roušky nebyly, protože tam vždy byl nějaký nápoj,“ řekl.

Nebo lžou oba. Nebo úplně všichni, kdo na podivné schůzce byli. A to ani nevíme, kdo na ni dorazil, protože to prý je tajné. Zato se prý navzájem odposlouchávali. „Děti, berte si raději příklad z Jana Husa. Pak už to šlo s pravdou v české kotlině dost z kopce.“

Není všechno ale tak chmurné, když se začtete do článku Elišky Černé Americkému fotografovi se zalíbil dřevěný kostel na Petříně, udělal jeho 3D model, který svědčí o tom, že někteří Američané mají dobrý vkus a srdce tam, kde i my. Fotograf Jeffrey Martin žijící v Praze takhle jednou šel na procházku se psem a objevil v Kinského zahradách výjimečnou estetiku kostela archanděla Gabriela. Protože Jeffrey vytváří unikátní megapixelové fotografie (je díky největší fotce Londýna, jaká byla kdy pořízena, zapsán i v Guinessově knize rekordů), rozhodl se zvěčnit i kostel. Byl to nápad shůry. Za pár týdnů objekt vyhořel.

Fotograf Jeffrey Martin teď nabízí 3D sken památky zadarmo městu jako podklad pro obnovení stavby. Nic za své dílo neočekává. A ani ho prý nezapálil. Zdroj: Hasiči Praha, Youtube

Rozhodl se, že udělá dobrý skutek a poskytne svou vizualizaci pražské radnici. Třeba pomůže k obnovení památky. Pražští radní jsou za Martinovu nabídku rádi a ještě mu za ni poděkovali. Není to s námi lidmi tak marné, jak se při pohledu do salonku vyšehradské restaurace Rio’s zdálo.

Zvířátka především, některá k snědku, jiná do postele

Že bude ústředním motivem boje o přežití lidstva otevření vánočních obchodů, to – řečeno slovy zesnulého mistra poetického popu – jsem tedy fakt nečekala. Jasně, však to známe z dřívějška: jak nám vyhlásí nějaké volno určené k rozjímání, duchovnímu obohacení, meditaci či vzájemné komunikaci v rodině, která se jinak omezuje na klikání, posílání si zpráv a udělování příkazů přes WhatsApp, zaplníme parkoviště před obchodními centry do posledního místečka. A koronavirová pandemie v našich duších neudělala ani ten nejmenší zásek ve smyslu pochopení Vánoc jako svátku, kterému je konzum cizí. A tak vláda přemýšlí, zda obchody neotevřít už v půli listopadu. Abychom si to šopíčkování užili a naplnili trochu kasy chudáků obchodníků.

Pochopitelně že jde hlavně o tržby majitelů obchodů, i ti musejí z něčeho žít. Ale jestli vůbec lze hovořit o nějakém přínosu koronaviru, mohly to být Vánoce bez nákupní horečky. Jak to ovšem popisuje Jakub Zelenka ve svém článku Vánoce zažehly rozhovory o rozvolnění opatření, už existují čtyři scénáře otevírání obchodů. Všemu rozumím, jen chci vidět, jak budeme ve frontách na nebohé kapry dodržovat rozestupy. Mimochodem, může kapr dostat covid?

Copak kapři, s těma se moc lidí nemazlí a do postelí si je neberou ani nejosamělejší důchodci. Na rozdíl od koček! Takže důležité zjištění je, že i kočku může napadnout koronavirus. A co se děje pak? Dobře to ví Lukáš Werner, který zachránil svého Pepana skutečně z lopaty kočičího hrobníka.

Je to teda opravdu sága, jejímž hrdinou je dvanáctiletý žižkovský kocour a která s dnešní pandemií hodně souvisí. Poslechněte si tohle zvířecí drama, kterému my Češi rozumíme lépe než kdokoliv na světě.

I autor našich podcastů Filip Titlbach má k tématu koček blízko, sám chová dvě, přiznává, že je spíš jejich otrokem než pánem, a tak porozuměl kolegovi Wernerovi i v tom, co by mě osobně tedy mírně rozhodilo – místo nové kuchyně mají Wernerovi lék sehnaný pokoutně na černém trhu. Jak to dopadlo s Pepanem? Budete koukat. Vlastně poslouchat…

A co zítra na papíru k ranní či odpolední kávě?

To nejlepší a nejdůležitější z našeho webu! Bohužel, zda má, či nemá Amerika prezidenta, jsme v době, kdy se sázela písmenka na stránky, nevěděli, stejně jako to nevěděly miliony amerických voličů. I když naše titulní strana nejspíš zůstane pravdivá i poté, co budou hlasy sečteny. Protože:

– Dramatu v USA ještě není konec

Kdo si ale bude chtít od USA krapet odpočinout, má příležitost:

– Opakované testy zkreslují výsledky
– Peking se vymezuje vůči Kremlu
– Psychika za covidu trpí. Vláda zatím dělá málo
– S obnovou petřínského kostela pomůže 3D model
– Pomáhali jsme dívce, která byla v podstatě skelet, říká šéf humanitární organizace Magna Martin Bandžák

Z východu jako vždy zprávy kořeněné, smutné i veselé

U zpráv z Ruska tedy člověk často neví, do jaké kategorie je zařadit. Zdá se smát, bát, zlobit se, či plakat. Přesně takovou zprávou je tato:

Marija Zacharovová je pojem. Vykonává funkci tiskové mluvčí ministerstva zahraničí, a jak už to u některých tiskových mluvčích bývá zvykem, plete se do věcí, které jí nepřísluší. Teď se například zdá, že zaskakuje za ministra Lavrova, který nastoupil 27. října karanténu, protože se potkal s nemocným covidem. Jak jen je šéf zdravotně indisponován, probouzejí se v Marije jakési běsy. Jinak si nabídku pomáhat Evropě v boji s teroristy z jejích úst nedokážu vysvětlit. Zvláště ve chvíli, kdy ruský opoziční předák Navalnyj otrávený v Rusku jedem novičok ještě nepřijel z léčení v Německu domů.

I tohle je zpráva z kategorie nejednoznačných. Medvěd z Nižního Tagilu má hlad. A tak chodí po místním hřbitově a hledá čerstvé hroby.

Poté co ruská televize NTV zveřejnila tuto nepříliš veselou zprávu, v ruských sociálních sítích to zahřmělo a lidé se jali informaci komentovat. Je jasné, že jestli máme s Rusy něco společného, je to obrovský dar černého humoru.

Ten mne ale přechází, když jako v každém svém Notesu musím vzpomenout osud běloruské opoziční lídryně Mariji Kalesnikavové. Toho času v běloruském vězení.

Na téhle fotce byla Kalesnikavová ještě na svobodě. Poslední zpráva pochází z 2. listopadu. Její advokátka žádá o propuštění na kauci. Trochu málo toho víme o ženě, o které se jednou Evropané budou učit v hodinách historie jako o nejvýznamnějším symbolu velkého pokusu Bělorusů vybojovat si v létě 2020 svobodu. Tak snad příště vám o ní budu moci říct trochu víc.