Když duše opustí tělo, málokdy se pozůstatky mrtvého stěhují vícekrát z místa na místo. V našich dějinách k tomu párkrát došlo a několik významných osobností mělo docela pestrý život i po smrti.

Pražský biskup Vojtěch byl zabit pohanskými Prusy, když je provokoval zaváděním křesťanství v jejich zemi. Byla to od něho poloviční sebevražda. Pohané jeho hlavu uvařili a poslali polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, ten si pak od nich koupil i tělo. Kompletní ostatky uložil v chrámu ve Hnězdně a zavražděný biskup byl brzy prohlášen za svatého. Nastal velký zájem o světcovy kosti. Německý panovník Otta III. odvezl obě ruce do Říma, něco poskytl i kostelu v Cáchách. Na prvního Čecha evropského významu se pak rozpomněl i kníže Břetislav I. V čele vojska vtrhl do Polska, vyloupil chrám ve Hnězdně a Vojtěchovy ostatky slavně přivezl do Prahy. Poláci se však se ztrátou světce nikdy nesmířili a nahradili ho jiným tělem. Třetí hlava se pak objevila i v Cáchách. Jak se říká: Každý má svou hlavu.

Ve 20. století v tom naši vědci chtěli udělat pořádek. Ukázalo se, že pražské ostatky a římské ruce patří k sobě a cášská hlava je zdařilý padělek. Snad se ani nemůžeme divit, že Poláci nám svou hlavu nepůjčili a nikdy nepůjčí! Kdyby do toho sv. Vojtěch mohl mluvit, určitě by zůstal ve Hnězdně, protože Přemyslovci s Vršovci mu vyvraždili veškeré příbuzenstvo.

Král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli a jeho tělo se stěhovalo v celku. Bylo nabalzamováno a vystaveno ve Vídni, aby bylo každému jasné, že velký soupeř Rudolfa Habsburského je skutečně po smrti. Teprve když z něho papež sňal kletbu, mohl být zabitý král pohřben ve Znojmě, pak v Praze. Jeho pravnuk Karel IV. mu v chrámu sv. Víta nechal zhotovit velmi pěkný náhrobek, do kterého však později zatékalo. Hrdinovy kosti, poškozené rozvášněnými nepřáteli v poslední bitvě, tak chátraly dál.

Také Jan Lucemburský zahynul v boji na den sv. Rufa. Do bitvy u Kreščaku proti Angličanům zasáhl až tehdy, kdy už Francouzi prohráli. Slepý král dosáhl v životě mnohé, chyběla mu už jen hrdinská smrt na bojišti. Tak jako někteří dnešní sebevrazi vzal s sebou na věčnost i ty, kteří zemřít nechtěli. Poručil dvěma rytířům, aby ho vzali mezi sebe, a vyrazil s nimi koňmo vstříc záhubě.

Jan Lucemburský je u nás znám jako „král cizinec“, a proto nikoho nepřekvapí, že jeho posmrtná pouť se odehrávala v zahraničí. Nejdříve se tělo stěhovalo mezi třemi opatstvími v Lucembursku. Velké nebezpečí mu hrozilo za Francouzské revoluce, kdy tehdejší pokrokáři nenávratně rozmetali ostatky francouzských králů v bazilice Saint-Denis. Českého krále se ujal sárský průmyslník Boch a zařadil ho do svého zoologického kabinetu. Od něho pak získal kostru následník pruského trůnu (budoucí Fridrich Vilém IV.) a vystavěl slavnému bojovníku pohřební kapli s výhledem na řeku Saar. Ke konci druhé světové války lucemburská armáda odvezla ostatky zpět do své vlasti jako válečnou kořist. Lucemburčané byli k nám mnohem vstřícnější než Poláci a českého krále nám roku 1980 ochotně půjčili na prozkoumání jeho stavu. Bylo zjištěno, že při turnajích a v bitvách utržil panovník mnoho ran.

Jeho vnuk Václav IV. měl rovněž zajímavou posmrtnou cestu, i když jen v blízkém okolí Prahy. S velkým řevem zemřel ve svém oblíbeném Novém hrádku u Kunratic, kdy už revoluční nálada propukla v Praze naplno. S velkými obtížemi byla králova mrtvola dovezena na Vyšehrad, pak na Hradčany a nakonec lodí do zbraslavského kláštera. Tam měl panovník skromný pohřeb, loučili se s ním mniši, pekaři a rybáři. V hrobu nezůstal dlouho. Táborité a pražská lůza v čele s knězem Korandou přitáhli do Zbraslavi a klášter zničili. Někteří lotři se opili mešním vínem, vytáhli mrtvého krále z rakve, položili mu na hlavu korunu ze sena a nutili ho k pití se slovy:

„Proč nepiješ? Vždyť za živa jsi s námi rád popíjel.“

Když konečně chátra odtáhla, přišel rybář Moucha. Zahrabal krále do země a zatížil velkým kamenem. Teprve když v husitské Praze přišli k moci rozumnější lidé, byl panovník důstojně pohřben v chrámu sv. Víta vedle svého otce. Kdyby měl možnost vidět, jak to tam dnes vypadá, určitě by ho naštvalo, že přímo nad ním před oltářem si Habsburkové, kteří ho svého času věznili ve Vídni, pořídili pro sebe mauzoleum.

Albrecht z Valdštejna se českým králem nestal, i když si s takovou myšlenkou pohrával. Zradil císaře, ale jeho důstojníci zradili zase jeho. Probodli ho v Chebu partyzánou. Mrtvolu naložili na vůz a vezli do Prahy, aby tam hlava a končetiny mohly být výstražně vystaveny podobně jako těla povstalců roku 1621. Ve Stříbře je však dostihla zpráva, že císař už nechce případ dále rozmazávat. Pohřbili tedy válečníka stručně tam. Valdštejnovi příbuzní se padlého velikána zřekli a svůj majetek si zachovali. Mohli proto časem přemístit vévodu v tichosti do hrobky ve Valdicích, kterou si nebožtík zaživa nechal pro sebe zbudovat. Když ale Josef II. valdický klášter zrušil, odvezli ho už natrvalo do kostela Tří králů v Mnichově Hradišti.

Takové složité přesuny pak již vymizely, jedinou cestu z hrobu do hrobu absolvovali potom jen někteří významní Češi. Na vyšehradský hřbitov byl po dlouhých letech přemístěn komik Vlasta Burian z Vinohrad, básník Karel Hynek Mácha z Litoměřic, houslista Josef Slavík z Budapešti, dirigent Karel Ančerl z Toronta, publicista Ferdinand Peroutka z New Yorku, politik Petr Zenkl a další odbojáři proti dvěma totalitám z USA a Kanady. Z ciziny se domů vrátili i hudební skladatelé Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů, herci Hugo Haas a Jiří Voskovec, pěvkyně Jarmila Novotná, kardinál arcibiskup Josef Beran… Do jednoho odlehlého hrobu na Olšanech byl z památníku na Vítkově vystrnaděn Klement Gottwald se svými stoupenci.

Dnes už není velký zájem zesnulé přemísťovat, emigranti v nové vlasti většinou zdomácněli. Ubývá i významných Čechů. Zejména v politické sféře – široko daleko nic.

*****************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.