Mýtus Bílé hory posloužil obrozencům, zakladatelům Československa i komunistům

Jiří Hrbek vysvětlil, nakolik výklad národních dějin ovlivňovaly pozdější zájmy české společnosti a jednotlivé politické režimy. V době národního obrození se například ahistoricky vyzdvihoval nacionální rys událostí 17. století: „Vytvářel se mýtus Bílé hory jako české národní porážky. Přitom jak stavovské tak císařské vojsko mělo ve svých řadách žoldnéře z celé Evropy a ani v jednom případě se nejednalo o vojsko národního státu,“ vysvětlil Hrbek.

V komunistickém období se Bílá hora zase interpretovala jako počátek společenského útlaku a nástupu tvrdého nevolnictví:  „Například podle výkladu Zdeňka Nejedlého sem po Bílé hoře přichází ‚zlá šlechta ze zahraničí‘, která více než ta domácí utiskuje poddaný lid a sdírá z něho kůži. Kromě nacionálního chápání je tedy přítomna i tragédie sociální.“

Svůj podíl na tendenčním výkladu pobělohorského období však podle něj měli i demokratičtí zakladatelé Československa: „V době první republiky se Bílá hora stala součástí mýtu nového státu. Tedy státu, který potřeboval ospravedlnit svou existenci a své odtržení od Rakouska-Uherska. Také proto se T. G. Masaryk velmi snažil, aby se Bílá hora brala jako konec slavného věku české reformace a začátek doby temna, téměř ve stylu Aloise Jiráska.“

Na otázku, zda si z tohoto dědictví i nyní něco neseme, David Hrbek odpověděl: „Myslím, že česká společnost se stále upíná k velkým historickým obdobím, které má tendenci vnímat buď absolutně negativně, nebo absolutně pozitivně. Tady je podle mě úkolem historiků přinášet pohled, který není černobílý a vysvětlovat, že i takový Karel IV. měl své stinné stránky a naopak ‚krvavý‘ Ferdinand II. zase stránky světlé. Domnívám se, že vyrovnat se s minulostí dokážeme jedině tehdy, až k ní budeme přistupovat s chladnou hlavou a přestaneme ji používat k ospravedlnění dnešních ať už politických, či společenských proudů.“