Úvod  >  Písecké postřehy  > 

Koronavirová krize uměleckou sklářku přivedla do stylového obchůdku v Písku

Sklářka z Mirotic při práci s kahanem.     Autor: Martin Petřík

Jak jste se ke sklářství dostala?

Mám vystudovanou sklářskou průmyslovou školu v Železném Brodě. Konkrétně obor povrchová úprava skla, což je hlavně malování nebo zlacení vitráže.

Proč jste si vybrala právě malování skla?

Když jsme šli na talentové zkoušky, tak jsme museli mít sebou nějaké domácí práce. Na základě těchto prací mě zařadili na obor bižuterie. Jenže tam byla slečna, která na tu bižuterii hrozně chtěla, ale byla napsána na malírnu, tak jsme se prohodily. Odmaturovala jsem těsně před revolucí a když jsem chtěla začít podnikat, tak jsem zjistila, že peníze, které jsou potřeba na vybavení malířské firmy, prostě nikdy mít nebudu. Kdo by mi dal v devatenácti půjčku milion korun. Naproti mě ale bydlela paní, se kterou jsem do té školy chodila. Byla o rok starší a skleněné výrobky dělala doma. Já jsem k ní občas přišla na kafe a koukala jsem, jak vezme sklářskou tyč a něco konkrétního vytvoří. To mě fascinovalo. Tehdy jsem si řekla, že něco podobného vyzkouším a poměrně dlouho jsem se s tím prala, protože mi to ze začátku nešlo. No a dneska už se tomu věnuji osmadvacátý rok.

Pocházíte od Železného Brodu?

Pocházím asi ze čtyřicet kilometrů vzdálené vesničky v Jizerských horách, která se jmenuje Hejnice. Pak jsem ale šestnáct let přímo v Železném Brodě žila. Je pravda, že když jsem školu volila, tak byla se svým zaměřením jediná v republice. Takže u nás byli i studenti ze Slovenska.

Bavila vás práce se sklem už od samého začátku?

Na malírně určitě. Tam nám vyráběli kluci na huti třeba vázy nebo talíře a my jsme na ně v dílnách malovali nebo pískovali. Zkrátka jsme dělali povrchové úpravy. Bylo to hezké, ale musím říct, že to tam strašně smrdělo, protože tam byla různá ředidla a podobná chemie. Samotná práce však byla opravdu pěkná. Po škole jsem dělala dva roky v továrně na bižuterii, která se jmenovala Estrala, kousek od Železného Brodu. Tam jsme připravovali hlavně pro Jablonex návleky korálků, které pak ženské doma navlékaly. Poté jsem šla na mateřskou a když mi končila, tak jsem uvažovala nad tím, že bych ráda něco dělala doma. Pořídila jsem si vybavení včetně kahanu, nějaké sklo a pustila jsem se do toho. Musím přiznat, že je to dost náročné, i když to na pohled vypadá strašně jednoduše. Když jsem si k tomu sedla poprvé a měla jsem dělat první zakázku, tak jsem zjistila, že sklo se chová úplně, ale úplně jinak, než bych čekala. Jinak než jakýkoliv jiný materiál. Trvalo tři měsíce, než mi zůstala alespoň jedna věc vcelku.

Jak se tedy sklo chová?

Já to zkusím popsat na příkladu. Představte si, že si naberete med ze sklenice a natáhnete ho vodorovně. Musíte s ním samozřejmě nějak otáčet, aby to neukáplo. Jenže ono vám to stéká jak z flašky, tak z té lžičky. Sklo vám však stéká uprostřed. V místě, kde je nejvíc horké, tak tam ho nenatáhnete. Natáhnete ho až v místě, kde už má určitou hustotu a ta je rozdílná podle toho, jaká je teplota. Hrozně to klame, protože vidíte rozžhavené sklo a říkáte si, tady se ohne. Jenže se to ohne o dva centimetry dál. Musíte najít ten správný moment, správnou teplotu a správnou hustotu skla. Je to rozhodně o zkušenostech.

Co nyní vyrábíte?

Hlavně figurky. Těch se dělá úplně nejvíc, v různých velikostech od jednoho centimetru do zhruba patnácti centimetrů. Pak skleněné kytičky, vánoční dekorace, šperky, různé přívěsky. Pro malé děti dělám takovou stavebnici, že si mohou sestavit třeba kytičku. Je toho spousta.

Je o podobné věci v dnešní době zájem?

Ano je, nicméně musím dodat, že už to není, co to bývalo. Do roku 2002 jsem měla práce strašně moc. To kdybych dělala pětapadesát hodin denně, tak to bylo málo. Pak přišlo v roce 2002 období, kdy Rakousko začalo bojkotovat příhraniční prodej. V ten moment mi odpadli zákazníci, kteří prodávali na hranici. V tu dobu ještě klesla hodnota dolaru zhruba o třetinu, takže padl veškerý export a já jsem se snažila dva roky přežít, až jsem nakonec rezignovala a začala jsem jezdit na různé jarmarky, řemeslné trhy a podobné akce. Málokdo se ozve, že by si něco objednal. Zkrátka to zboží musí lidé vidět.

Jak často na jarmarky a trhy jezdíte?

Od ledna do března nebývají vůbec žádné. V květnu a v červnu jich je poměrně hodně, pak zas o prázdninách nejsou. V létě jezdím na Zvíkov, kde to mám domluvené s panem kastelánem. Když je hezky, tak tam sedím a předvádím svou práci. Pak jsou jarmarky ještě na podzim, ale vzhledem k tomu, že mám astma, tak se v této době venkovním akcím snažím spíše vyhýbat. Ono když máte ráno vstávat ve čtyři, naložit půl tuny do auta a jedete někam 200 kilometrů, tam vyložíte stánek, večer to zabalíte a druhý den ráno jedete zpět, tak to není jednoduché. To jsou hodiny, které nikdo nezaplatí. Je ale taková doba, že člověk musí za lidmi dojet.

Kde to pro vás bylo nejzajímavější?

Když jsem začínala v roce 2006 jezdit, tak jsem hodně cestovala se šermíři na historické trhy. Vzpomínám si na Německo. Tam byla jednou hodně zajímavá akce. Nějaký šéf šermířů z vesničky u Berlína slavil narozeniny. Uspořádal moc hezkou soukromou oslavu. Bylo to na pěkném místě, na jednom starém hradě a pojali to úplně postaru, takže nám tam nosili pečená kuřata na dřevěných tácech a podobně. Do toho hrála krásná muzika. To jsem si opravdu užila.

Kdy jste začala prodávat své věci v obchůdku Sklo českých sklářů?

Jsem tady od konce června. Vlastně od chvíle, kdy už bylo zřejmé, že kvůli koronaviru na Zvíkově neotevřou galerii, do které jsem dodávala a tím tam nebudu moci jezdit ani předvádět. Alena Říhánková, která má tento prostor pronajatý a je to moje kamarádka, mi nabídla, abychom moje věci vystavily tady. Mám hodně hotových výrobků a co s nimi, když nemůžete nikam jezdit. Byla to zabitá sezona, která skončila, než vůbec začala. Já zůstala bez prostředků a nebylo co dělat. Takže jsme nakoupily barvy a štětky, natřely jsme nábytek a za tři týdny jsme tady v Sedláčkově ulici u Mírového náměstí otevřely.

Jak obchod funguje?

Otevřeno míváme od čtvrtka do neděle. Snažíme se, aby se tu ve čtvrtek a v pátek něco předvádělo. Naposled jsem to byla já, předtím paní, která dělá drátované věci. V plánu je ukázka vitráží. Měly jsme tady pana Sobotku, který fouká z barevného skla nebo pana Zahradníka, který fouká z technického skla. Jakmile to půjde, chci návštěvníky pozvat. Máme tu hromady ručně dělaných výrobků. Plyšáky, výrobky ze skla, a to jak z ručně dělaného, tak foukaného, různé kamínky z celého světa nebo drátěné výrobky. Máme i facebook, který se jmenuje stejně jako náš obchod, tedy Sklo českých sklářů. Tam lze najít vše podstatné.

Nedávno jste uspěla v jihočeském kole soutěže Živnostník roku. Jak jste se tam ocitla?

Oslovili mě, jestli bych se nechtěla přihlásit. Vyplnila jsem vstupní dotazník, nicméně jsem si od toho moc neslibovala. Nakonec jsem byla na druhém místě a vyhrála jsem titul Srdcař roku. Řekla bych, že to bylo právě díky píseckému krámku, protože takhle řešit situaci, která nastala, to asi málokdo udělá. Jsem samozřejmě šťastná a velice si toho vážím.

Autor: Martin Petřík

Další zprávy z regionu

• V Písku řádili o víkendu vandalové. Dopadli je strážníci

  

  před 15 minutami
  PÍSEK - Čtyři vandalové si o uplynulém víkendu v Písku krátili čas rozbíjením oken, odpadkových košů a lámáním stromů. Tentokrát jim ale…

  1 komentář Více info a fotek (3)

• Zpravodajský portál Jižní Čechy TEĎ čeká technologický rozvoj. Uspěl v celostátní konkurenci

  

  před 17 hodinami
  PRAHA/JIŽNÍ ČECHY - V pondělí 6. května uspořádal Nadační fond nezávislé žurnalistiky za podpory České tiskové kanceláře sedmý ročník…

  8 komentářů Více info a fotek (2)

• AKTUALIZOVÁNO: Zloděj v rychlíku na Budějovice okradl cestující

  

  AKTUALIZOVÁNO - před 20 hodinami
  PRAHA/ ČESKÉ BUDĚJOVICE - Chvilka nepozornosti stačila zloději, který ukradl v rychlíku v jednom z kupé odložený batoh a mikinu. Majitelce…

  2 komentáře Více info
•