Jsou profese, které se bez nácviku neobejdou. Například kosmonauti. Když v roce 1978 vyletěl první československý (a první nesovětský a neamerický) návštěvník vesmíru Vladimír Remek na oběžnou dráhu, většina lidí si ani neuvědomila, že vedle nácviku v letadle, pobytu při vysokém přetížení a dalších dovedností se v těch časech učívali letci do vesmíru, jak nezahynout, kdyby přistáli v nekonečných pustinách Sibiře a dalších nehostinných krajích.
Jak později Remek vzpomínal ve svém kosmonautickém životopise, od svého kolegy ve výcvikovém středisku pochytil třeba to, jak i v největším horku pít vodu, které máte málo, a nevíte, kdy narazíte na další zdroj. Znamenalo to, že i když bylo v hrdle vyprahlo, nelokat, jen maličký doušek chvíli poválet na jazyku, kousek hlouběji v krku a pak Vladimír Remek teprve polknout. Pocit je stejný, jako když člověk vypije celý hrníček tekutiny.
Zlepšit imunitu se Remek, i když zprvu nerad, učil podle kolegy kosmonauta dost drsně. Nahý se položil do velkého mraveniště. Na pár minut. Přežil, i když se takovému cvičení zprvu vyhýbal. Pro pohyb prstů prý pomáhalo i to, když člověk ponořil do mraveniště na chvíli dlaň nebo celou ruku.
Kurzy přežití v přírodě se staly zajímavým byznysem i zábavou Na internetu jsou desítky nabídek, kde školení specialisté (často to bývalí vojáci) zasvětí, jak si poradit mimo civilizaci. |
