Bez ticha by hudba nezněla, říká jeden ze zakladatelů Talichova kvarteta Jan Kvapil
Houslista Jan Kvapil. FOTO: archiv autorů

Bez ticha by hudba nezněla, říká jeden ze zakladatelů Talichova kvarteta Jan Kvapil

8. 11. 2020

Houslista Jan Kvapil, který s Talichovým kvartertetem odehrál více než 1500 koncertů, nerozděluje hudbu na vážnou a „nevážnou“. Muzika musí být podle něj především sdílná. „Při poslechu mi někdy chybí právě ten silný výsledný osobní dojem. Technika je brilantní, ale prožitek se vytrácí,“ říká Jan Kvapil v rozhovoru pro Újezdský zpravodaj.

Hudbě se věnujete celý život. Jak jste se k ní dostal, jaké byly vaše začátky?
Housle jsem studoval na Pražské konzervatoři, mým učitelem byl profesor Josef Micka a ten vybídl své studenty, aby založili smyčcové kvarteto. Od roku 1963 jsme tedy se spolužáky hráli v kvartetu a prvním houslistou byl Jan Talich starší, synovec dirigenta České filharmonie Václava Talicha. Začátky byly obtížné, hlavně finančně, protože jsem ještě studoval AMU. Musím říct, že to byla moje manželka, která mě podporovala a živila rodinu.

Talichovo kvarteto, to je věhlasný soubor, který hrál snad po celém světě...
Ano, asi tak to bylo. Původní sestava se ale obměňovala. Nyní je primáriem Jan Talich – syn a se svými vrstevníky zajišťují kontinuitu. V Kvartetu – v té nejznámější sestavě Petr Messiereur, Jan Kvapil, Jan Talich st. a Evžen Rattay – již nehraju a spočítal jsem, že po dobu 30 let (1963 – 1993) jsme odehráli 1 547 koncertů a kromě toho jsme i hodně nahrávali. Ve Francii jsme dostali ocenění Diapason d´Or a pro firmu Calliope jsme postupně nahráli celé Mozartovo komorní dílo, šestnáct kvartetů Ludwiga van Beethovena a u Supraphonu jsme získali Zlatou desku za nahrávku šesti kvartetů Bély Bartóka. Dostali jsme i ocenění Grand Prix du Disque Akademie Charles Cros za interpretaci dvou kvartetů Antonína Dvořáka.

Když mluvíme o sdělnosti hudby, co máte konkrétně na mysli?
Pro mě jsou noty pomůcka. Pracovní postup. Ale dojem, ten vytváří interpret. Záleží na tom, jak hráč skladbu cítí. Jak je schopen ji přednést. Je to jeho osobní názor. Při poslechu mi někdy chybí právě ten silný výsledný osobní dojem. Technika je brilantní, ale prožitek se vytrácí. Poezie nás asi nemůže dohonit. Žijeme moc rychle. Smysl umění je přenášet lidskou duši do jiného světa. Je to těžké, ne vždy se to podaří.

Vy jste svůj život spojil s klasickou hudbou. Jakou ještě máte rád?

Já mám rád každou hudbu, která má nápad, náladu, chce něco říct. Mám rád country. Slyšel jsem řadu skvělých výkonů. Například na festivalu trampské, country a folkové hudby Mohelnický dostavník. Kapela Malina Brothers tam předvedla v countryovém stylu Skočnou z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany.  A sám jsem asi rok hrál s countryovou skupinou Folklet z Kolovrat. Melodická, radostná hudba. A proto také miluji Spirituál kvintet.

Vy jste ovšem hrál profesionálně i v dalších souborech, že?
V minulém režimu všechny koncerty zajišťoval Pragokoncert. Bohužel za mnohdy nedůstojných finančních podmínek. Komunikace se zahraničím byla přívětivější. Jako kontrast bylo mé působení v souboru Mysterium musicum Praha, společně s regenschorim katedrály svatého Víta, varhaníkem Josefem Kšicou a jeho manželkou, zpěvačkou a hudebním skladatelem Václavem Hálkem. Několik let jsem hrál také v duu s violoncellistou České filharmonie Jiřím Sládečkem. Po třiceti letech v Talichově kvartetu, třech letech v Symfonické orchestru Českého rozhlasu a deseti letech v České filharmonii jsem nyní patnáct let ve „starobním důchodu“.

A dovolte, abych se zeptal, jak je to s Vaší básnickou činností?
Mluvili jsme dosud o hudbě. Jejím pramenem je ale ticho. Je důležité, bez něj se myšlenky nevytřídí, bez ticha by nezazněla řeč, ani hudba. Člověk ho musí hledat a chránit. V tichu přicházejí myšlenky a otázky, které se snažím zachytit. Ty, které zůstanou, napíšu. Pak se k nim vracím, ale na některé jsem „krátký“. Snad příště. Mé básnění není chtěné, je to můj koníček.

K nalezení ticha Vám jistě pomůže i les, který máte za domem...
To je pravda. Dcera se odstěhovala s rodinou do Klánovic a my s manželkou do Újezda nad Lesy. Máme k sobě blízko. Po letech cestování jsme nalezli klid a les za domem. I milé spolubydlící i kolodějský kostel, kde s přáteli hrajeme a zpíváme. A když pak uvažuji o věcech a lidech kolem sebe a jejich životních příbězích – vždyť každý z nás svým životem píše román – vzpomenu na to, co prý říkal Karel Schwarzenberg, když se jej kdosi ptal na jeho rodokmen: Nic zvláštního, rodokmen má každý, ale pouze někteří jej zaznamenávají. A zajímavých rodokmenů je jistě mnoho.

 

Jan Kvapil (77), houslista, absolvent Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění Praha. Spoluzakládající člen Talichova kvarteta a bývalý člen Symfonického orchestru Českého rozhlasu, České filharmonie a komorního souboru Mysterium musicum Praha. Amatérsky píše verše, vydal již dvě sbírky. Je ženatý a má dceru, která má vlastní rodinu.

Pavel Moudrý, Michal Hazdra

 

 

 

 

 

 

hudba vážná hudba
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.