Zatoulánek

V našem paneláku, v přízemí u výtahu, sedělo vystrašené štěňátko. Někdo ho přinesl do domu, protože si myslel, že patří paní Málkové, která bydlí v přízemí, a zazvonil na ni, aby si pro něho došla.

Paní Málková zvědavě vyšla na chodbu, i když se její nový pejsek líně vyvaloval na sluníčku na balkoně.

„Je to krásné štěňátko, ale my už jedno máme,“ usmála se na sousedy, kteří postávali kolem výtahu.

„Jen si ho vemte! Kde se nají jeden pes, nají se i dva,“ přemlouval ji pan Vraný z osmého patra.

„Nenene, jeden pejsek nám stačí,“ odmítla paní Málková. „Ale vy si ho můžete vzít, pane Vraný! Jste v důchodu, budete mít aspoň s kým chodit na procházky!“ Pan Vraný zesmutněl.

„Já bych rád, paní Málková. Ale manželka vidí čím dál hůř. Mohla by přes něj upadnout.“ Sehnul se nad štěňátko a chtěl ho pohladit, ale to se přikrčilo a ustrašeně na něho vykulilo své obrovské oči.

„Neboj se... neboj! Nikdo ti nic neudělá, maličký,“ něžně k němu promlouval pan Vraný, který řve na děti, když si u domu kopou s míčem, nadává na nepořádek v domě a kolem domu, a pečlivě hlídá, jestli někdo z nájemníků neparkuje na trávníku.

Lidé se vraceli z práce a děti ze školy. Dvanáctiletý Pavel z pátého patra, největší lotr z našeho paneláku, který kolem sebe na každém kroku plive, se zastavil u zatoulánka s kamarády.

„Pavle, ať ho táta odveze k babičce do Nové Vsi,“ nabídla mu štěňátko paní Málková, ale Pavel zavrtěl odmítavě hlavou a zamumlal, Míša ještě neumřel. Když se jeho kamarádi rozchechtali, pohrdavě se na ně podíval a bylo vidět, že by si před nimi nejradši odplivl.

„Volové. Kdyby si děda přitáh novou ženskou, babička by to nepřežila. A přitáhnout tohle Míšovi, nepřežil by to taky.“
K výtahu pomalu přicházel pan notář, který se nikdy nezapomněl obloukem vyhnout všem psům. Paní Málková spiklenecky mrkla na sousedy a pak ukázala na štěňátko.
„Pane doktore, nechcete ho? Je to zatoulánek!“

Pan notář, sotva pejska zahlédl, ustoupil o krok a vytáhl bílý kapesník, který si dal před nos a pak teprve omluvně zahuhňal.

„Já bych rád, paní Málková, ale mám alergii na srst! To by byla moje smrt!

A přitom pejsky miluju! Bohužel, jediné, co můžu mít, jsou rybičky. Ale copak si můžu rybičky vzít do postele?“

V tu chvíli vzali všichni pejskaři, kteří stáli u výtahu, pana notáře na milost, ale problém se zatoulánkem se tím nevyřešil. Nakonec jsme zavolali městskou policii, aby si pro štěně přijeli a odvezli ho do psího útulku, a za chvíli bylo místo u výtahu prázdné.

Když jsme se rozcházeli, napadlo mě, jak ten zatoulánek dokázal během půl hodiny sblížit v našem paneláku lidi, kteří se do té doby sotva pozdravili a jak jsme se díky němu hodně věcí o svých sousedech, dozvěděli...

Spustit audio

Související

  • O pejscích a lidech

    Koncem loňského roku jsem si v jednom deníku, v pravidelné rubrice, přečetla komentář, nazvaný: O pejscích a lidech. Novinář popisoval příběh jezevčíka Mildy.

  • Jak žabička přezimovala

    „Naše kytičky už zase pomalu odvážíme z paneláku na letní byt a ony se vyloženě těší! Kdyby mohly, děkovaly by mi,“ básnila nedávno moje kamarádka.

  • Irena Fuchsová: Když vylezou zlí mravenci

    Stalo se vám někdy, že vám setkání s někým připomnělo jiné setkání, které pro vás nebylo příjemné? Nebo že někdo řekl něco, z čeho se vám sevřel žaludek?