Soudce by měl rozsudek umět přeložit do laického jazyka, říká Tomáš Rychlý

Restituční případy bývají složité, říká ústavní soudce Uhlíř

LN: Umějí podle vás čeští soudci, když se jich na to novináři zeptají, srozumitelně a jednoduše vysvětlit, jak a proč svůj případ rozhodli?
To bude určitě velice individuální. Ale není asi součástí běžné průpravy soudců, aby uměli perfektně komunikovat s novináři. V individuálních případech to proto nemusí být ideální.

Problém je nejspíš to staré konzervativní přesvědčení, že soudce s veřejností komunikuje jen prostřednictvím svých rozhodnutí, což si osobně myslím, že je už dávno překonáno. V dnešní společnosti se podle mne není možné omezit na to, že jsem vyhlásil rozsudek, tady ho máte a přečtěte si ho, já už k němu jako soudce nepřidám ani á, ani bé.

LN: Co vlastně soudce, když novinářům odůvodňuje své rozhodnutí, pociťuje?
Pro každého soudce je stát proti mikrofonům, ať už doslovně, nebo obrazně, nepříjemné. Znamená to totiž znovu a tentokrát laicky vysvětlovat, co, proč a jak rozhodl. To není úplně komfortní pocit. Tedy pokud takové situace nevyhledáváte.

LN: Proč vlastně soudci své rozsudky píšou tak odborně? Jsou plné paragrafů, odborných výrazů a literatury, že se v nich nevyznají novináři, natož účastníci řízení.
Rozsudky jsou určené pro nadřízené soudy, a pokud mají nějaký precedenční charakter, tak i pro odbornou veřejnost. Proto takové být musí.

Argumentace, i když je technicky a odborně složitá, třeba když my u našeho soudu rozhodujeme o opatřeních obecné povahy, musí být v rozsudcích úplná.

Soudce by ale měl rozsudek umět přeložit do laického jazyka. A to bohužel není dovednost, která by se na právech vyučovala. Ne každý ji má. Ale za to bych se na něj nehněval. Hněval bych se na něj, pokud by se v tom nechtěl zlepšovat.

LN: Jak by na tom měl pracovat?
Doporučoval bych se tomu nevyhýbat. S veřejností je nutné komunikovat. Žijeme v době, která se vyznačuje komunikací a otevřeností. A i když někdo chce být uzavřený, okolí ho stejně donutí jít s kůží na trh, komunikovat a vysvětlovat. Když to neudělá, hrozí, že si to veřejnost vysvětlí sama a třeba i špatně. A tomu je vždycky lepší předejít.

Když v nějakém sledovaném případu předem připravíte jednoduché a srozumitelné tiskové prohlášení, pak nehrozí, že by si novináři váš rozsudek vyložili špatně.

LN: V 90. letech jste pracoval jako novinář. Máte kromě práv vystudovanou i žurnalistiku?
Ne, to nemám. Chvíli jsem studoval politologii, ale nedokončil jsem ji. Před bakalářkami jsem ji vzdal. Přesto to byla velmi zajímavá zkušenost.

V té době jsem už studoval práva a potřeboval jsem peníze. Měl jsem nějaké prospěchové stipendium a podporovali mne i rodiče, ale ceny na počátku 90. let po cenové liberalizaci rostly. Tak jsem hledal práci. Oslovil mne můj spolužák, který pracoval ve Svobodném slovu (deník vydávaný dnes už zaniklou Československou stranou socialistickou – pozn. red.). Tak jsem si říkal, proč ne? A nastoupil jsem tam na půl úvazku.

LN: Psal jste poláčkovské reportáže od soudů – soudničky?
Ne, to ne. Chodil jsem převážně do Federálního shromáždění a občas psal i komentáře.

LN: To ale nebyly jediné noviny, jimiž jste prošel...
Pak jsem dostal nabídku psát pro Rudé právo, které ale mělo v 90. letech paradoxně velkou profesní reputaci. Tehdy už patřilo soukromému vydavateli a nebylo svázané s politickou stranou.

GLOSA: Mají soudci rozhodovat rychle, nebo spravedlivě?

LN: Jak jste při studiích zvládal věnovat se novinařině?
Pražská práva byla po sametové revoluci v takovém dost zvláštním stavu. Politicky zprofanovaní učitelé odešli. Buď sami, nebo jim to doporučily prověrkové komise. Noví ještě nenastoupili a ti, kteří tam zůstali, naše ročníky moc netrápili.

My jsme na to měli takovou teorii. Mysleli jsme si, že si asi uvědomovali, že si studenti pamatují, co všechno je tam před Listopadem učili...

LN: Čemu jste se věnoval v Rudém právu?
Domácímu zpravodajství zaměřenému na právo a justici. A také politickému zpravodajství.

LN: Na co z té doby rád vzpomínáte?
Upřímně, na chování tehdejších justičních činitelů a poslanců k novinářům. Velké osobnosti, které měly vysokou funkci a vysoký kredit, se k nim často chovaly naprosto přirozeně, skromně a velmi komunikativně. Třeba Otakar Motejl. Nebo Petr Uhl, který nejdříve vedl ČTK a pak byl i mým novinářským kolegou.

Protože jsem měl tehdy v redakci do určité míry na starosti Občanskou demokratickou alianci, tak jsem se stýkal i s Pavlem Bratinkou, Danielem Kroupou a Janem Kalvodou. A přestože jsme třeba měli na různé věci různé názory, vždycky jsme spolu dobře vycházeli a i o nich platí to, co jsem před chvílí řekl o Otakaru Motejlovi a Petru Uhlovi.

LN: Čtete dnes rád zpravodajství o právu a justici?
Určitě. A moc rád.

LN: Jakou má podle vás úroveň?
Zlepšilo se. Nedá se vůbec srovnat s tím, jaké bylo na začátku 90. let. Dnes se mu systematicky věnuje celá řada dobrých novinářů.

LN: Pomohla vám vaše novinářská zkušenost v advokacii, kde je také třeba třídit informace a umět s nimi pracovat?
Určitě ano. Novinář by se měl naučit podat složitý problém tak, aby si o něm ráda přečetla odborná i laická veřejnost. To není úplně triviální a neříkám, že to umím. Ale když se to člověk trochu naučí, je to super, protože v advokacii je to podobné. Klienti nejsou v právu odborně vzděláni. Advokát jim proto musí umět problém vysvětlit, a čím jednodušeji a srozumitelněji, tím lépe.

LN: Co vás po právech zlákalo nastoupit do advokacie?
Práva jsem dostudoval v roce 1993 a z novinařiny v roce 1997 nastoupil k Janu Kalvodovi. Stal jsem se jeho advokátním koncipientem poté, co odešel z vlády Václava Klause. Znal mne z novinařiny a nabídl mi, jestli u něj nechci pracovat, že si otvírá svou vlastní advokátní kancelář.

Insolvenční řízení musí běžet i v době pandemie, říká soudce Kučera

LN: Jan Kalvoda je skvělý společník, řečník i advokát. Na co z doby, kdy jste pro něj pracoval, vzpomínáte nejradši?
To ano, vzpomínám na to moc rád. V tehdejší omezené roli advokátního koncipienta jsem pro něj zpracovával některá podání pro zajímavé spory. Vedle toho jsme se samozřejmě nevyhýbali ani debatám o politice, třebaže se naše názory ne vždycky shodovaly. Ale oceňuji, že se to nikdy nepromítlo do našeho vztahu. Myslím, že tohle se už dnes moc nenosí.

LN: Jak dlouho jste pro Jana Kalvodu pracoval?
Rok. Pak jsem odešel do advokátní kanceláře Allan & Overy.

LN: To tedy musel být náraz, odejít z české advokátní kanceláře do nadnárodní...
Musím přiznat, že první dva roky tam pro mne byly úplné peklo. Asi jako když člověk nastoupí k mariňákům.