Ryzí případ odpudivé komunistické architektury, symbol režimu, arogantní stavba necitlivá vůči okolí. Tak vzpomíná architekt Zdeněk Lukeš na své první dojmy z budovy Nové scény Národního divadla v Praze. Dnes, po téměř čtyřiceti letech, ovšem vnímá on i většina dalších odborníků komplex příznivěji. Je z něj uznávané dílo české architektury, které není daleko od statutu kulturní památky.
Nová scéna samozřejmě není ojedinělým případem. Dříve nenáviděné stavby brutalismu a bruselského stylu se v posledních letech těší razantnímu nárůstu popularity jak mezi laiky, tak i experty. Řada z těchto objektů, jako je bývalé Federální shromáždění v Praze nebo nádražní budova v ostravských Vítkovicích, už spadá pod ochranu Národního památkové ústavu a brzy přibydou další. I přes dobu svého vzniku patří mezi to nejkvalitnější, co tehdy vzniklo.
O jaké objekty půjde, naznačil Aktuálně.cz Petr Svoboda z brněnského pracoviště Národního památkového ústavu. Ten v posledních pěti letech spolupracoval na projektu Architektura 60. a 70. let, jehož výstupem je mimo jiné seznam 600 nejzajímavějších památek tohoto období napříč republikou.
Do užšího výběru patří například hotel Intercontinental a budova Strojimportu v Praze, obchodní dům Labe v Ústí nad Labem, zimní stadion v Plzni, krematorium v Českých Budějovicích, Tábornická škola Lipnice nad Sázavou, smuteční síň ve Svitavách, Ostravar Aréna v Ostravě-Zábřehu, kostel sv. Josefa v Senetářově, vodojem v Brně-Kohoutovicích a mnoho dalších.
Kromě hotelů nebo obchodních center mají šanci se dostat pod péči památkářů i některá bývalá sídla regionální KSČ, jako je třeba takzvaný Bílý dům v Brně. Výběr ze staveb, které se uchází o status památky, naleznete v naší galerii.
"Mladí lidé vidí to, co jsme přes ideologii neviděli"
Podle Lukeše pomohl novému zájmu o stavby jinak kontroverzních stylů zejména nástup nové generace. "Mladí lidé se na to dívají s odstupem a vidí v tom hodnoty, které jsme tehdy my přes ideologii neviděli," komentuje uznávaný historik architektury Lukeš.
Kromě Nové scény zmiňuje také příklad Žižkovské věže. "Říkali jsme si, jak si dovolili postavit věž na tak absurdním místě na Žižkově uprostřed bývalého židovského hřbitova. Ale ta mladá generace si nepamatuje, že tam byl hřbitov," vysvětluje.
To potvrzuje také památkář Svoboda. "Velkorysá sídla místních jednotek KSČ hlavně u starších generací nebudí nejlepší vzpomínky. Mladí ale už umí od ideologie odhlédnout a všímají si jen architektury."
Podle Lukeše si podobnou fází původní nevole ovšem prošla v minulosti většina stylů. K hodnocení je potřeba časový odstup. "Dnes obdivujeme kubismus, ale v jeho době se mu lidé vysmívali. To platí i pro secesi nebo funkcionalismus," popisuje.
Jedovatý azbest
Nově nalezená popularita staveb brutalismu a takzvaného bruselského stylu ovšem nemusí při rozhodování o zápisu na seznam památek hrát roli. Zda některá moderní díla architektů z 60. a 70. let zahrnout do péče památkářů je totiž předmětem dlouhodobých sporů z jiného důvodu. Například kvůli nákladným rekonstrukcím.
Platí to hlavně pro komerční stavby. "To nebyly žádné chrámy. Používal se tam nebezpečný azbest a to se dnes musí pracně odstraňovat. Je potřeba je kompletně 'vykostit', to je velmi nákladné, jsou na to třeba speciální technologie a obleky," popisuje příklady Lukeš. Ohromné množství peněz je třeba také investovat do moderního řešení tepelných ztrát nebo napravení nevyhovujících evakuačních a hasičských norem, které se od doby vzniku staveb výrazně zpřísnily.
Problémy dnes památkáři řeší například v případě obchodního domu Máj v Praze, který vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci. "Tehdy se prodávalo v obrovských sálech, dnes obchodní dům pronajímá sekce firmám, které chtějí mít svou část bezpečně pod zámkem," vysvětluje Lukeš.
Nastává tak choulostivá situace. "Pokud se nepovolí rekonstrukce, tak je možné, že se to zavře a bude to chátrat. Pokud ano, tak to ztratí punc původní stavby," naznačuje hlavní rozpor architekt.
Pokud je již stavba v soukromých rukou, je tak pro vlastníky většinou výhodnější budovu zbořit a na jejím zpravidla atraktivním místě postavit novou než ji rekonstruovat. Ukázalo se to například při nedávné demolici komplexu Transgas na pražských Vinohradech.
"Vlastník to koupil od státu s tím, že to zbourá. Tehdy proti tomu nikdo neprotestoval, naopak se ozývaly hlasy, jaké je to ošklivé," říká Lukeš. "Pak se ale vnímání té stavby změnilo. A teď, kdyby to stát chtěl zapsal jako památku, tak by musel vlastníkovi vyplatit náklady, které do toho vložil. To jsou stovky milionů, to by zruinovalo rozpočet ministerstva kultury a nezbylo by třeba na opravu významných středověkých památek," dodává.
Podle již citovaného Petra Svobody z brněnského pracoviště Národního památkového ústavu nicméně některým památkám dochází čas. Jen za posledních pět let došlo v řadě objektů k velkým necitlivým změnám. "Někde se zatepluje, jinde se konstrukce očišťuje na holý skelet a vše ostatní se mění. Z budov rychlým tempem mizí umělecká díla, detaily z honosných materiálů, jako jsou dlažby, obklady nebo třeba umělecká kování se nahrazují levnými typovými prvky," vyjmenovává Svoboda. "Nedotčených staveb zbývá velmi málo a skutečně riskujeme, že přijdeme téměř o celou tuto časovou vrstvu v české architektuře," dodává.
Ostatně kolosální luxusní hotel Praha připomínající vlnu z pražských Dejvic před šesti lety zmizel. Nový majitel - skupina PPF miliardáře Petra Kellnera - nechala budovu dostavenou zkraje 80. let zbourat.
Architekt jako hvězda? V Česku nikoli
Jak z problému ven? Inspiraci lze podle Lukeše hledat například v USA. "Když tam chcete zachránit takový objekt, tak musíte mít hotový projekt na jeho další využití a musíte garantovat, že máte finanční prostředky jak na opravu, tak provoz. Když se má takový dům zbourat a lidé jsou přesvědčeni, že je to škoda, tak založí nějakou sbírku nebo přesvědčí nějakého bohatého člověka, který do toho investuje svoje peníze a za tržní cenu ten dům koupí," říká.
Situace v západních zemích se liší také v míře důvěry k developerům. "U nás, když se řekne developer, tak je to skoro nadávka a nerozlišuje se, zda je to skutečně darebák. Jsou takoví, kteří dělají kvalitní věci s dobrými architekty," tvrdí Lukeš.
Také v samotné architekty nemají Češi podle něj dost důvěry. Mnoho lidí vlivem minulého režimu nevěří, že když se strhne starší stavba, může na jejím místě vzniknout hodnotnější budova. "V západní Evropě mají architekti větší respekt než u nás, někdy jsou v popularitě srovnatelní s nejslavnějšími fotbalisty," říká historik architektury, který od začátku 90. let působí na Pražském hradě.
Je třeba najít v problému společnou cestu, kompromis. "Na jedné straně jsou tu ti, kteří milují brutalismus a chtějí ho bezmezně chránit, ale neuvědomují si ty náklady. Na druhé pak ti, podle kterých je to hnus, který je třeba zbourat." Podle Lukeše je nutné si říct, že všechno zachránit nejde, ale že jsou památky, které za to stojí. "A řešit to ideálně předtím, než se to někomu prodá," dodává.
