Kresba Tereza Lochmannová
Covidová pandemie odhalila mnoho společenských slabostí na národní i globální úrovni. Neschopnost politiků adekvátně reagovat na infekční hrozbu se přitom ukazuje jako důsledek úpadku politiky jako takové, což z velké části pramení z velmi omezené sociální představivosti politických elit. Za všechny to stručně a jasně vyjádřil český premiér Andrej Babiš, který se omlouval občanům za to, že jeho vláda propásla v létě tu pravou chvíli, aby začala s obranou proti druhé vlně pandemie. „Nedokázal jsem si tehdy představit, že by se něco takového mohlo stát,“ svěřil se sebezpytně premiér.
Nelze říct, že by Andrej Babiš neměl vůbec žádnou sociální představivost, jeho vidění společnosti je však silně ovlivněno marketingovými modely cílových skupin a velkých dat (big data), modelováním společenských nálad, jež přinášejí volební vítězství, a jsou tak nositeli potenciální politické moci, kterou je třeba šikovně kumulovat a také usměrňovat. Český premiér se evidentně umí vcítit do sociologické projekce svého snu o vládnutí, nemá však už cit pro realitu modelovanou jiným viděním světa, jinou logikou, jinou entelechií, například vnitřním programem přežití, kterým disponuje nově objevený koronavirus, zatápějící naráz celému světu.
Premiérova sociální představivost má obchodní charakter – stojí na principu směny, tedy výměny relativního uznání a blahobytu za volební hlasy, přičemž se předpokládá, že formy nabídky a poptávky se prakticky nemění. Že se jako vždy dají vyčíslit penězi nebo poměrem ceny a výkonu, jak je český předseda vlády zvyklý z byznysu. I politika je pak byznys jako každý jiný, který je opět řízen snahou po maximalizaci zisku, tady a teď. V zásadě jde o to vydrancovat societu, dokud to jde, a když už to nejde, najít jiný segment, který se nechá rád vysát.
Babišova politická strategie, která je jen protažením predátorského byznysu do politiky, dnes nicméně naráží na realitu podobně tvrdě jako drancující podnikání v zemědělství, v lesích, ve vodním hospodářství. Realitou, s níž se nepočítalo, však není jen nový virus. Komplikací, která se politickému podnikateli postavila do cesty, jsou totiž zcela nečekaně lidé – a to si český premiér patrně dosud nedokázal představit. S lidmi je najednou zatracená potíž: přestože ještě v létě všichni chtěli vést uvolněný život bez pandemických omezení, v čemž jim premiér vyšel vstříc, najednou si stěžují, že předseda vlády trestuhodně zaspal a začal společnost chránit před druhou vlnou nemoci příliš pozdě. Politické podnikání, na rozdíl od běžného byznysu, je nejisté a tuze nevděčné. Poučky byznysového predátora „Čerpej, dokud to jde“ nebo „Vysávej, luxuj, a když už nic není, začni vysávat jinde“ najednou nefungují. Nejsou lidi. Respektive jsou, ale chtějí víc, než by si podle představ světa prostého obchodu zasloužili.
Koronavirus tak možná i českému premiérovi a jeho marketingovému týmu přinesl zásadní a velmi důležité prozření, že řízení společnosti není nějaká virtuální hra s čísly, penězi a vektory, ale že je to hra s lidmi, která nikdy nemá kladný součet, protože odpad či externalita, s níž se běžně nepočítá, jsou tu lidské životy! Babiš se najednou na vlastní kůži přesvědčuje, že už nestačí jen sbírat peníze, popularitu či hlasy, jak byl zvyklý, nýbrž že všechny okamžité zisky musí vsadit a rozložit v čase. Že v politice jde více než jinde o plány, rozvrhy a strategie, o otevírání možné budoucnosti, nikoli o vytěžování současnosti.
Koronavirus se projevuje v časových paradoxech. Žádají se okamžitá rozhodnutí, na jejichž promýšlení mnohdy není čas, jakkoli jde třeba o rozhodnutí, která mohou mít dlouhodobé negativní důsledky. Situace je vážná, ale dopady rozhodnutí mohou být ještě vážnější. Jak z této nejistoty, z tohoto zmrazení demokratického prostoru, v němž si politika vždy dává načas, vyjít ven?
Díky aktuálnímu „koronaprozření“ premiéra Babiše je to snad o trochu zřejmější. Chce-li politik řídit společnost, musí být schopen sociální představivosti a musí se v této schopnosti, zahrnující i sociální empatii, neustále cvičit. Všechna politická rozhodnutí by pak pokud možno měla od okamžitého zisku mířit k vytváření udržitelné budoucnosti, kterou drancující strategie maximálního vytěžení s bohorovnou lehkostí přehlíží. Ani byznysový darwinismus se neobejde bez tvůrčích linií budoucího času. Doufejme, že i náš premiér dnes už ví, že stejně jako kůrovec požere jenom zanedbané lesy, koronavirus zklikviduje jen vysátou a ubitou společnost.
Autor je publicista.