Úvodem (ukázka)

I já jsem byl ohromen. Co mě ale ohromilo nejvíc, nebyla ta pandemie. Protože katastrofy tohoto druhu existovaly vždycky. Španělské chřipce s jejími padesáti miliony mrtvých padlo před sto lety za oběť víc lidí, než jich nepochybně padne za oběť covidu. Pokud se chci držet naší doby, tedy časů, na něž si vzhledem ke svému věku pamatuji, tak ta zažila po květnu 1968 slavnou hongkongskou chřipku, kdy jeden milion pozemšťanů zemřel s promodralými rty na plicní krvácení nebo na udušení (ve skutečnosti ale zas tak „slavná“ nebyla, protože když jsem jí na samém začátku této krize věnoval jeden ze svých internetových Zápisníků, tak jsem si ověřil, že se na ni téměř zcela zapomnělo!). O deset let dřív řádila úplně stejně z kolektivní paměti vygumovaná chřipka asijská, která, přicházejíc opět z Číny, zasáhla Írán, Itálii, východní Francii a Ameriku a vyžádala si dva miliony mrtvých (z toho sto tisíc ve Spojených státech a pravděpodobně stejný počet i ve Francii, kde se podle svědectví posledních pamětníků na resuscitačních odděleních nedostatečně vybavených nemocnic vršily mrtvoly, které nestíhali odvážet). Ne, nejvíc zarážející je na tom všem nadmíru zvláštní způsob, jakým se tentokrát reagovalo. 

Svět byl zasažen nikoli jen epidemií covidu, nýbrž epidemií strachu. Lidé obvykle smělé nátury byli najednou jako ochromení. Byli jsme svědky toho, jak intelektuálové, kteří zažili války jiného kalibru, převzali rétoriku o neviditelném nepříteli, o bojovnících v první a v druhé linii, o totální zdravotní válce. Viděli jsme, jak se vyprázdnila Paříž jako v Deníku okupace od Ernsta Jüngera. Viděli jsme, jak se ze světových velkoměst staly přízraky s ulicemi oněmělými jako polní cesty, kde den je jako noc, jak psal Victor Hugo. Na videích, která jsem dostával z Kyjeva a z Milána, z New Yorku a z Madridu, ale také z Lagosu, Erbilu nebo Quamishli, jsem hleděl na vzácné exempláře chvátajících chodců, kteří vypadali, že jsou tam jedině proto, aby člověku připomněli existenci lidského pokolení; když se ale objevila jiná lidská bytost, hned se sklopeným zrakem přecházeli na druhý chodník. Od jednoho konce planety na druhý, v těch nejchudších zemích i ve velkých metropolích jsme viděli, jak se celé národy, roztřesené strachem, nechávají zahnat do svých obydlí, občas i za pomoci pendreků, jako zvěř do doupěte.

Demonstranti v Hongkongu zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku. Pešmergové, bojovníci, u nichž už název říká, že se umějí smrti postavit, se zabarikádovali ve svých zákopech. Saúdové a Húthíové, kteří se v Jemenu mydlili v nekončící válce, uzavřeli po oznámení prvních případů příměří. Hizballáh se odebral do lockdownu. Hamás, který v té době oplakával osm případů, vyhlásil, že cílem války je pro něj už jen jedno jediné – získat od Izraele roušky: „Roušky! Roušky! Království za roušky! Když to bude zapotřebí, přijdeme a šest milionů Izraelců bude jen zírat.“ Hnutí Daeš prohlásilo Evropu za rizikovou oblast pro své bojovníky, kteří odpádili kamsi do hlubin jeskyní v Sýrii či Iráku, kde smrkali do papírových kapesníčků s vůní eukalyptu. Panama na základě zjištění jednoho podezřelého případu izolovala v džungli sedmnáct set zoufalců pochodujících k hranici Spojených států. Nigérie, odkud jsem o pár týdnů dřív přivezl reportáž o masakrování křesťanských vesnic fulbskými džihádisty, registrovala podle agentury AFP v polovině dubna 2020 dvanáct zemřelých na virus, ale osmnáct mrtvých, jež zabily bezpečnostní složky kvůli nedodržování lockdownu. Bangladéš, kde jsem pár hodin předtím, než Francie zavřela hranice, též pobýval na novinářské cestě, bojoval s pohromami všeho druhu; lidé tam umírali na horečku dengue, choleru, mor, vzteklinu, žlutou horečku a různé neznámé viry; stačí ale, aby se zjistilo pár případů covidu, a celá země se jako jeden muž uchýlí do lockdownu.

Skutečně celá planeta, země bohaté i chudé, ty, které to mohly ustát, i ty, které to mělo zlomit, všichni se přímo vrhli na tuto ideu nevídané pandemie, která je údajně na nejlepší cestě vyhubit lidský druh. Nuže... Co se to jen mohlo stát? Mohlo snad jít o virální přenos, nikoli jen viru, ale způsobu, jakým se o viru pojednává? Nebo o  kolektivní zaslepení, jako v  jednom románu José Saramaga, kde celé město postihne záhadná epidemie slepoty? Či snad o vítězství kolapsologů, kteří nám už takovou dobu prorokují konec světa a teď cítí svou příležitost a dávají nám poslední možnost k půstu a resetu? Vítězství vládců světa, kteří v tomto velkém lockdownu/ grand confinementu – což je anglický překlad pojmu „velké uvěznění/grand renfermement“, teoreticky rozpracovaného Michelem Foucaultem v textech, ve kterých popisoval mocenské systémy budoucnosti – spatřují generálku nového typu kontrolního dohledu nad lidskými těly a vymezování jejich úkolů? Velký strach, jako ve Francii v roce 1789, se svou vlastní dávkou fake news, komplotů, střemhlavých útěků, a jednoho dne nakonec nepokojů zrozených ze zoufalství? Nebo je to naopak uklidňující známka toho, že se svět změnil, že konečně prohlásil život za  svatý, a  když má volit mezi ním, životem, a ekonomikou, tak se rozhodl pro život? Anebo snad šlo o opak tohoto opaku? O kolektivní splašení, pilně přirozdmýchávané informačními médii a sociálními sítěmi, které nás dennodenně bombardovaly počty resuscitovaných, umírajících a zemřelých, a přesunuly nás do paralelního světa, kde už nikde žádné jiné informace neexistovaly, a udělaly z nás šílence, a to doslova: copak přesně takto nefunguje čínské mučení Ling-čch'? Není snad prokázáno, že zvuk kapky vody, opakovaný donekonečna, se změní v hrozivou saň?

A jak bychom reagovali, kdyby lidi zodpovědné za bezpečnost silničního provozu napadlo umístit na každém kilometru obrovské tlampače nepřetržitě oznamující počet smrtelných nehod v příslušný den? Měl jsem u sebe svůj výtisk Rozpravy o dobrovolném otroctví od Etienna de La Boétie, vždy nesmírně užitečný. Při pokusu vysvětlit tento zcela mimořádný úkaz, kdy se celý svět podrobil události, která – opakuji – byla tragická, ale v žádném případě nebyla bezprecedentní, jsem měl k dispozici i svoje vzpomínky na Reného Girarda a jeho mimetickou touhu, která je také virem, a jako každý vir vyvolává i pandemie. Byl tu ještě Jacques Lacan s tvrzením, že lidstvo v případě, že se ocitne tváří v tvář novému, opravdovému „bodu reálna“, který na nás doráží a na nějž narážíme, který udělá díru do našich vědomostí a o němž nemáme žádnou představu (a neplatí to vlastně pro jakýkoli nový vir?), má volbu mezi popíráním a třeštěním, mezi neurózou a psychózou: mezi podupávajícím Trumpem, který vykřikuje, že je třeba „osvobodit Michigan“ – nebo vládnoucími vrstvami, zneklidněnými hrozbou „norimberského korona-tribunálu“, kterou se ohánějí skupiny advokátů, a které proto uváží, že je rozumnější svět prostě zastavit.

Bylo příliš brzy na to, činit nějaké zásadní závěry. Ještě dnes, ve chvíli, kdy píšu tyto řádky a kdy se lockdown začíná pomalu „rozvolňovat“, je příliš brzy na rozluštění nejen kódu tohoto viru, ale hlavně děsu, který vyvolal. I já mám ve svém okolí mrtvé, po nichž truchlím a ještě dlouho truchlit budu, a nemám tudíž moc odvahy rozesmát se brechtovským smíchem, který v nás jednoho dne možná vyvolá ono nesmírné, se zcizovacím efektem inscenované divadlo, jež před našimi užaslými zraky vyprodukovalo volání po společenském odstupu. Nastal však čas mluvit o tom, jaké to vše má dopady na naše společnosti a našeho ducha.

................................