Jak polští dělníci vyhráli nad komunistickými tyrany

Ten totiž potvrdil stanovy Nezávislého odborového sdružení Solidarita. Bylo to něco neskutečného v socialistické zemi, kde vládnoucí komunistické strany nepřipouštěly existenci jakýchkoliv organizací, které neměly pod kontrolou. K ovládání společnosti sloužily organizace typu československé Národní fronty, které existovaly v každé zemi sovětského bloku, a žádná instituce nesměla existovat, pokud nebyla jejich členem. A nepohodlným žadatelům se členství jednoduše neudělilo, což se rovnalo jejich zákazu. O to je kapitulace komunistů před polskou společností cennější.

Při protestech v roce 1970 desítky mrtvých

Nebyly to první masové protesty proti socialistickému režimu u našich severních sousedů. Rozsáhlé stávky vypukly proti zdražení potravin na mnoha místech již v prosinci 1970. Jedním z ohnisek demonstrací se staly gdaňské loděnice, jejíž pracovníci sehrají klíčovou úlohu i v událostech o deset let později. Komunistická moc tehdy nepokoje brutálně potlačila, 45 lidí bylo zabito, na 1000 zraněno a asi 3000 účastníků zatčeno policií. Tyto události vedly k výměně na nejvyšším postu - prvního tajemníka s Polské sjednocené dělnické strany (PSDS), v podstatě se jednalo o jiný název pro komunisty, na němž Edward Gierek vystřídal Wladyslawa Gomulku.

Sedmdesátá léta sice zpočátku znamenala pro část obyvatel zvýšení životní úrovně, i když za cenu masivních půjček ze Západu, ovšem situace se později změnila k horšímu. Nevyšel ani Gierkův plán, že tyto úvěry budou spláceny prostřednictvím prodeje konkurenceschopného zboží v západních zemích. To mělo být vyráběno za vypůjčené peníze v polských továrnách na špičkových moderních technologiích zakoupených na Západě . Tento úmysl však zákonitě zkrachoval kvůli těžkopádnosti a byrokratickým překážkám centrálně řízené a plánované socialistické ekonomiky.

V druhé polovině sedmdesátých let se začala ekonomická situace zhoršovat a projevoval se nedostatek potravin. Situace Poláků byla daleko horší než v okolních socialistických zemích Československu a Německé demokratické republice. V červnu 1976 oznámilo polské vedení zdražení několika druhů potravin (například ceny cukru se měly zvýšit o 100%), což mělo za následek stávky v některých městech. V Radomi dokonce vyhořel vojvodský (krajský) výbor PSDS, došlo k tvrdým střetům mezi protestujícími a bezpečnostními složkami s dvěma stovkami zraněných a šest set zatčených lidí. Zvýšení cen nakonec úřady odvolaly, ale pro některé druhy potravin byl zaveden přídělový systém. To se týkalo například cukru, na který se stály dlouhé fonty. Viděl jsem je na vlastní oči, kdy jsem byl krátce po skončení nepokojů v Polsku na harcerském (skautském) táboře. Jeli jsme společně s polskými kamarády autobusem na výlet do Varšavy a zástupy lidí čekajících před obchody s potravinami byly v každém městě a vesnici, kterými jsme projížděli.

O dva roky později jsem o jarních prázdninách tuto zemi opět navštívil. Naše výprava mladých lidí z Brna tehdy mířila do Poznaně a byla rozdělena na ubytování mezi rodiny harcerských vrstevníků, kteří předtím navštívili Brno a bydleli v našich domácnostech. Pamatuji si, jak otec mého kamaráda Grezogrze si při společném povídání posteskl, že u nich se stojí na obyčejné klobásy i několikahodinové fronty. Je fakt, že u nás to v té době tak hrozné nebylo. Pak se ještě zamyslel a dodal. „Němci válku prohráli, my vyhráli, a jak je možné, že oni mají všechno, a my nic?“

Svobodnější polská kultura

Navíc Polsko bylo zemí socialistického bloku, oficiálně lidovou republikou, se všemi represemi, které z toho vyplývaly, tedy cenzurou sdělovacích prostředků, zákazem opozičních politických stran a jakýchkoliv nezávislých sdružení, která by nerespektovala tzv. vedoucí úlohu strany. Omezována mocenskými zásahy byla i kultura. I když je fakt, že v Polsku mohli umělci přece jenom tvořit svobodněji. Vycházely knihy Czeslawa Milosze, hrály se divadelní hry Witolda Gombrowizce a točily filmy proslulého režiséra Andrzeje Wajdy, které by v jiných socialistických zemích, třeba v Československu, asi neměly šanci.

Poláky však silně dusila hospodářská krize, která se na konci sedmdesátých let stupňovala a neexistovalo řešení. Polské hospodářství bylo jako každé socialistické nevýkonné a komunistické vedení země si nemohlo na Západě půjčovat donekonečna. Tato finanční závislost a silná zadluženost země byla jistě také důvodem toho, proč se tehdejší režim neodvažoval zasahovat proti nepokojům s přehnanou razantností.

Situace se vyhrotila v létě roku 1980, kdy vláda ohlásila v červenci další zdražení potravin. V mnoha městech proto opět vypukly stávky. Ty však byly zpočátku nekoordinované a stranické vedení věřilo tomu, že se s nimi stejně jako dříve rychle vypořádá. V tom se však spletlo.

V půlce srpna vstoupili do stávky i zaměstnanci loděnice V. I. Lenina v Gdaňsku. Kromě tradičních požadavků na zvýšení platů a vybudování pomníku obětem represí z roku 1970 k nim přibyl i další, a to opětovné zaměstnání vyhozených pracovníků Anny Walentynowiczové a Lecha Walesy. Walentynowiczová byla propuštěna po třiceti letech práce v loděnici a pět měsíců před odchodem do penze. Její spoluzaměstnanci ji měli ve velké úctě a ona také podporovala myšlenku na vznik svobodných odborů. Dělníci obvinili ředitelství loděnic, že v jejím případě nedbá na obecné mínění a porušuje platné právní předpisy. Pracovníci loděnic zvolili v tomto případě okupační formu stávky, kdy zůstali na pracovištích, a nevyšli do ulic jako v sedmdesátém roce. To z toho důvodu, aby se vyhnuli střetu s pořádkovými silami zvanými Milicja obywatelska, obdobě tehdejší československé veřejné bezpečnosti, nynější policie.

Druhý den stávky byla neděle a tak v silně katolickém Polsku sloužil na nádvoří loděnic kněz Henryk Jankowski mši svatou, které zúčastnilo na pět tisíc zaměstnanců, převážně dělníků. Duchovní rovněž zmínil šedesáté výročí tzv. Zázraku na Visle, při kterém polská vojska porazila před Varšavou Rudou armádu a zachránila tak Evropu před vývozem bolševické revoluce. Do té doby byly tyto události tabu a nesmělo se o nich beztrestně mluvit.

Zázrak! Komunisté povolili nezávislé odbory

Během několika dnů vstoupili do stávky pracovníci několika desítek závodů na baltském pobřeží. Proto byl 17. srpna vytvořen Mezipodnikový stávkový výbor v čele s Lechem Walesou. Ten předložil vládě 21 požadavků. Jako první mezi nimi byl uveden souhlas vládnoucí komunistické moci se založením svobodných odborů nezávislými na PSDS v souladu s Úmluvou č. 87 Mezinárodní organizace práce ratifikované též Polskou lidovou republikou. Mezi dalšími byly právo na stávku a bezpečnosti stávkujících a také umožnění návratu do dřívějších profesí lidem propuštěných z práce v letech 1970 a 1976. Stávkující dále žádali o zajištění svobody slova, tisku, publikování a také zpřístupnění rozhlasu a televize opozici. Propuštěni měli být političtí vězni a zrušeny tresty za politické názory.

Stávky se postupně rozšířily do celé země a tak režimu nezbylo než se stávkujícími vyjednávat. Silovému řešení se chtěli soudruzi vyhnout, jistě také proto, že chtěli ukázat vlídnější tvář veřejnému mínění v západních zemích, u nichž bylo Polsko silně zadluženo.

Polská vláda vyslala na jednání delegaci vedenou zkušeným vyjednávačem Mieczyslawem Jagielskim, a nakonec se stal zázrak. Vedení země souhlasilo se všemi jednadvaceti požadavky protestujících zaměstnanců včetně práv na založení nezávislých odborů. Poslední srpnový den to obě strany potvrdily písemnou dohodou. Komunisté zřejmě předpokládali, že se stávkujícím dělníkům se nepodaří spojit jednotlivé odborové svazy pod centrální vedení, zůstanou roztříštění, a oni je tak budou moci lépe eliminovat. V tom se však přepočítali.

Polským opozičníkům se přes všechny obtíže a překážky podařilo ustanovit centrální vedení Nezávislých samosprávných odborů Solidarita v čele s Lechem Walesou.

O možnosti povolení na státní moci nezávislých odborů ovšem pochybovali i někteří opozičníci, například jeden ze spoluzakladatelů Výboru na obranu dělníků (KOR), později přejmenovaného na Výbor společenské sebeobrany KOR Adam Michnik. Tato organizace byla založena v roce 1976 a dala si za úkol chránit práva pracujících, kteří byli zatčeni a vězněni kvůli účasti na stávkách. V knize Pilsudski...Katyň...Solidarita… o tom maďarský autor István Kovács píše. ...„I já jsem věděl (Michnik), že je to nesmysl (nezávislé odbory v komunistickém státě), a chtěl jsem jet do Gdaňské loděnice, abych přesvědčil tamní lidi, že trvat na tomto bodě nemá význam. Jelikož mě znali a měli mě rádi, je možné, že bych je o tom byl přesvědčil. Naštěstí mě zatkli, nikam jsem nejel, a nemohl jsem nikoho o ničem přesvědčovat...“

Po dlouhých průtazích a obstrukcích ze strany vládní moci byla nakonec Solidarita Nejvyšším soudem zaregistrovaná. Měla zhruba devět milionů členů a zastupovala většinu polských zaměstnanců. Je jasné, že komunisté to považovali od začátku za dočasné a nikoliv trvalé řešení. To se potvrdilo v prosinci 1981, kdy komunisté vyhlásili v Polsku výjimečný stav a Solidaritu zakázali.

Pomlouvačné kampaně řízené komunisty

Hned od začátku byly proti Solidaritě vedeny masivní dehonestující mediální kampaně nejen v samotném Polsku, ale i v ostatních socialistických zemích včetně Československa. Komunistický deník Rudé právo psal své tradiční články o samozvancích a ztroskotancích, snažil se přesvědčit národ, že stávky v Polsku nemají žádný smysl, a Poláci jenom nechtějí pracovat. To všechno byly samozřejmě nesmysly, Poláci pouze žádali to, na co měli nárok. Umí být velmi pracovití, což dokazují třeba masivní výstavbou dálnic, které budují daleko rychlejším tempem než Češi. Je ovšem fakt, že někteří jednodušší jedinci těmto hloupostem věřili.

Ve skutečnosti komunisté dostali strach, že by pracující i v jiných východoevropských zemích mohli požadovat založení skutečně svobodných odborů a nespokojit se pouze s převodovými pákami mezi stranou a zaměstnanci, což byla tamní oficiální odborová sdružení.

Vítězství polského socialistického vedení však mělo jenom dočasnou platnost. V dubnu 1989 úřady Solidaritu znovu povolily. Ta se pak podílela na jednáních u „kulatého stolu“ a na červnovém vítězství opozice v polosvobodných parlamentních volbách, které znamenaly začátek konce velkou většinou Poláků nenáviděného komunistického režimu.