Mnozí se s tím setkali. Na parkovišti u obchodního centra, u dálnice, kdekoliv. Někdo se tiše přiblíží, osloví, nabídne výhodně zboží, které má obchod vedle za dvojnásobek ceny. Nebo „zoufale“ stopne na silnici, protože nemá na opravu, ale prodá zlaté řetízky. Zlaté jsou, ale kočičí.
Podvodníci tohoto druhu byli mezi námi vždycky, i když se jejich zboží proměňuje a způsob nabídky mění. Bývali tu i podvodníci velmi naléhaví, útoční – dnes například obviní z rasismu nebo přiběhne někdo jejich známý.
Přesto věřte, že to není úkaz dnešní doby, protože tohle před „sametkou“ nebylo. Ale bylo, to si pište! V roce 1932 se v Praze takový případ již soudil.
A jak to tehdy bylo?
Nejdříve si dovolím připomenout, že před Velkou říjnovou socialistickou revolucí, která se kvůli starému ruskému kalendáři odehrála až evropského 7. listopadu 1918, uteklo ze země mnoho lidí. Byla to především šlechta, kterou by nečekalo nic dobrého. Leckdy zachránili holý život a potom se museli protloukat všelijak.
Ženy velmi často provozovaly nejstarší řemeslo, takže zlí jazykové komentovali, že nikdy předtím nebyly bordely plné kněžen a hraběnek. Samozřejmě si leckdo něco přimyslel, protože dojímal a lépe prodával tklivý příběh.
Všichni v té době věděli, kdo je „ruský běženec“. Mnozí za dost nízký peníz ochotně pracovali a snesli i horší zacházení, než místní dělníci. Však už práce ubývalo a řady nezaměstnaných rostly. Mnozí té nerovnosti a nejistot mívali plné zuby a koukali, jak si život zlepšit. Pokud toho moc neuměli a v práci nic extra nepředvedli, zkoušeli alespoň vymýšlet.
A tak si jeden truhlář Konstantin Zubov řekl, že si chce trochu užít života a připravil se. Už byl sice jednou z republiky vyhoštěn, ale líbilo se mu tu, dorozuměl se, tentokrát věřil, že na to kápnul.
Na konci listopadu 1931 kráčel Prahou a rozhlížel se, díval na domy, popocházel. Každému muselo být jasné, že něco hledá. Nesměle oslovil jednoho chodce, dobře oblečeného pána, snaživě ruskočesky: „Prašu vas, promiňte mjeňá, něznájete, kdě Russkaja bánka?“
Oslovený pán nevěděl, ale protože otázce dobře rozuměl, bloudící Rus jej požádal, ať se zeptá někoho dalšího. Panu Tussovi ho bylo líto anebo byl prostě zdvořilý, přikývl, že mu vyhoví. Tehdy k nim totiž jako na zavolanou kdosi cizí přistoupil a sám se zdvořile ptal, ptal, co se děje, co hledají. Zaujalo ho, že hledají banku, a co tam prý ten človíček chce? Uměl totiž náhodou rusky a věděl, že pro tohoto človíčka znamená možnost překládání velkou pomoc.
Zubov vytáhl z kapsy zlatý rubl, že ho tam chce prodat, aby měl, z čeho žít. Pánové se nijak nedivili, běženci tehdy postupně prodávali, co kdo měl. Někdy naoko velmi chudý člověk pečlivě chránil celé poklady, před útěkem zašité do šatů.
Neznámý pán nabídl Zubovi padesát korun, rubl na místě výhodně koupil a samozřejmě se zeptal, má-li ještě něco na prodej, že mu s tím pomůže. Zubov by očividně takto jednoduše rád cosi prodal, ale váhal, pánové ho přívětivě pozorovali. Po chvíli přiznal, že má ještě patnáct briliantů.
Onen neznámý pán vycítil dobrou příležitost a hned pana Tussu přesvědčoval, že pro něho je to moc, ale kdyby brilianty koupili společně, hodně by na nich vydělali. Zubov jim jeden kamínek svěřil, ať se pánové přesvědčí, ať ho dají ocenit u klenotníka. To bylo zárukou přímého jednání, na tom se oba Češi shodli a společně zašli ke zlatníkovi. Zubov čekal venku. Zlatník sdělil cenu deset tisíc korun, potvrdil pravost kamene. Zubov venku byl ve veliké nouzi, jim navrhl, když prý dostane pět tisíc korun, bude za ně vděčný.
Pan Tussa na naléhání druhého pána se nakonec rozhodl kámen na místě koupit, těch pět tisíc měl u sebe. A tomu neznámému vyplatil ještě pět stovek jako provizi, že nakoupil tak dobře. Sice mu nebylo jasné, proč ten Zubov neprodal zlatníkovi kámen sám, ale dobrý obchod ho v tu chvíli příliš oslnil. Sám se vrátil do krámku a hned chtěl briliant nechat zasadit do prstenu.
Ale co to? Klenotník jen vrtěl hlavou. Bylo to pouhé sklíčko, i když broušené a stejně veliké jako onen briliant před chvílí. Pan Tussa po chvíli dohadování a hrůze, jak byl oklamán, už na ulici neviděl ani Zubova, ani neznámého Čecha. Podal tedy trestní oznámení.
Zubova skutečně dopadli, ale až o Vánocích. Nebyl to jeho první kousek, podobně byl přesně o rok dříve podveden v Panské ulici jistý pan Kusý. Ten přišel dokonce o celých čtyřicet tisíc korun! Nakoupil za ně také „brilianty“ – velice drahá, bezcenná sklíčka.
Co se však nestalo…
Zubov zapíral, že by podvedl ještě někoho jiného. Prý má na to loňské prodávání alibi, byl tou dobou zavřený v Berlíně! Odtamtud skutečně došla zpráva, že ho měli měsíc ve vazbě, takže podvod mu mohli dokázat jen jeden, ale také s přestupkem nedovoleného návratu do ČR. Za obojí byl odsouzen na sedm měsíců těžkého žaláře nepodmíněně a po odpykání trestu byl vyvezen do Ruska.
Ptáte se, co ten druhý pán, který uměl rusky? Byl to společník, to jste jistě poznali. Něco jako kouzelníkův asistent v publiku. Vzhledem k tomu, že tu proběhl podvod velmi podobný již dříve, byl možná spíše hlavou celého toho podvodu.
Zubov trval na tom, že pána nezná, nikdy ho neviděl a nic o něm neslyšel. Bál se ho? Čekal odměnu nebo výhody, pokud bude držet jazyk za zuby? Možná o tom neznámém pánovi z ulice prozradil cosi další čas, ale my máme po ruce pouze záznam případu rok starý, ze soudních spisů roku 1933.
Zatím si tedy ten hlavní podvodník užíval kdesi zisku a své podvody organizoval až s odstupem roku a možná i delším. Vždy, když poplach kolem minulého trochu utichl.
Plyne z příběhu ponaučení? Ano. Tentokrát se podvodníci spokojili s prodejem jednoho kamínku za pět tisíc, protože oběť, pan Tussa, zřejmě během konverzace prozradil, že má u sebe právě takovou hotovost. Nemohli čekat, když v Praze už podobný podvod proběhl.
A jak mohl pan Tussa nalítnout? Lehce. Pokud se při takové „výjimečné“ příležitosti zapovídáte a máte pocit, že je to bezpečné, protože to neslyší ten, kdo by mohl chtít peněz víc, nemusíte odhalit, že člověk „náhodný“, který se vám zdá být spřízněný (je to také Čech, slušně vypadá, dokonce by vám ten výhodný obchod mohl vyfouknout) je ve skutečnosti s tím ňoumou v nouzi předem domluvený. A vyměnit například briliant za sklíčko? To přece vůbec není problém, může to udělat i ten společník.
Lidé rádi vrtí hlavou a smějou se podvedeným a obelhaným, mnohé oběti podvodu se i dnes stydí přiznat, jak nalítly. Starší lidé se bojí přiznat i rodině, že by ještě nedostali vynadáno, přitom je ztráta doslova bolí, protože znají velikou cenu svých úspor.
Proti letům střádání, odříkání a škudlení staví udivené a nevěřící otázky, jak někdo mohl prostě přijít, tvářit se mile, napovídat historku a třeba nenápadně sáhnout do šuplíku nebo přislíbit cosi nesmyslného.
Osamělí lidé slyší na milé povídání a zájem cizích i tehdy, když je rodina navštěvuje třeba každý týden, volají si – ale když právě cizí mluví ke starému člověku laskavě a může se mu povídat, co rodinu dávno nezajímá nebo co rodina stokrát slyšela?!
Pro podvodníka jde o zisk pro pár příjemných dnů, týdnů, protože lehce nabyl, snadno pozbyl, peněz si nepotřebuje vážit. Pro oběť podvodu znamená událost šok a dlouhé trápení.
