STARÁ ŠUMAVA: Lidové pohádkové postavy, které upadají v zapomnění – šumavský skřet Stilzel
Ty, kdo kráčíš strašidelným lesem, za nic na světě nepomysli na Stilzela! Bah, už jsi to jméno vyslovil! A už to také praská ve křoví, dusot slyšet tu i onde, dřepí ti to za krkem a pohání tě to jako koně. Bůh ti buď milostiv, nedosáhneš-li brzy lidského prahu či alespoň vrátek v plotě nebo nejbližšího polního kříže! Užene tě to až zprahneš jako uštvaná zvěř, až se ti rozskočí supící hruď, až se ti podlomí kolena a klesneš k zemi.
Po staletí šlo to čarodějné jméno Stilzel, svědčící o tom, že jde o skřeta, od úst k ústům mezi šumavským lidem, než ho učení badatelé uložili do knih. Tvrdili, že vábí nenáviděné hraniční celníky jako bludička, při čemž i napodobí bučení a chrochtání pašovaného skotu a bravu, že se pak také takto oklamaným za vřeštivého a jízlivého smíchu sám tělesně zjeví, když už jsou ovšem až po břicho v bažině a není jim rady ani pomoci…
Stilzel vyrostl na odlehlém mlýně. Jeho prvým ouřadem bylo posluhovat svému otčímovi s dřevěnou nohou, čertovu zaprodanci, kolem něhož se pořáde ometal. Díky svým zlomyslným kouskům byl však ze mlýna otčímem vyhnán. Sedláci si ho najímali za pastevce, a měl na starost dobrých sto koní. Aby si ulehčil opatrování tak velkého stáda, vzal si do služby samého čerta. Když ten na něm chtěl, aby se mu upsal, vyzrál na něj Stilzel tím, že si čerta ruče ocejchoval třemi křížky na zádech. Pekelník dumal o pomstě a omámil smysly pastevcovy.
Stilzelovi jednou při návratu z pastvy jako by chyběl jeden z koní. Znovu a znovu je počítal, zapomněl však vždy připočíst toho, na kterém právě seděl. Vyrazil se zoufalým zaklením do divočiny a hledal zaběhlé zvíře, až se k smrti uhnán nakonec v záchvatu hněvu a beznaděje sám oběsil na řemínku svého biče. Sebevrahové však nemají v hrobě klidu. Tak Stilzel obchází kolem a bič, na kterém si upletl oprátku, visí mu kolem hrdla.
Dá se tak potkat v kraji mezi Královským hvozdem a Čerchovem, nejvíc doma se zřejmě však cítí v Brůdku u Všerub, odkud šíří neklid bavorským i českým pohraničím. Říčka Úhlava je jednou z hranic, za níž jeho čáry končí: pustil se alespoň hned jednoho řezníka, jemuž seděl na zádech, sotva ten muž vstoupil na most zvaný Bělidla, který vede přes Úhlavu do města Nýrska.
Stilzelův duch vábí a děsí. Krhavě hledí v noci do oken samot, odtahuje s sebou do bouře furiantské ochmelky beroucí jeho jméno nadarmo, láká lidi i povozy do neschůdných močálů a mizí po spáchaném šibalství s pekelným smíchem. S jeho bytostí je spojeno cosi, co jako tíživá můra dosedá na šíji lesního chodce či pro změnu roztančí nůši s trávou na zádech báby ze vsi.
Někdy si zase někdo s velkou námahou dotáhne domů pařez na zimní otop a když ho pak chce rozpoltit sekerou, odvalí se začarované dřevo a zmizí v dáli s úšklebky a vřeštěním, poněvadž to nebyl nikdo jiný než náš potměšilý čtverák. A jindy opět najde čeledín v podrostu těžký lesklý řetěz a vleče se s ním ke dvoru, když už je však málem u cíle, ucítí náhle prudké trhnutí a řetěz je pryč. I takové podivné příhody byly ovšem připisovány Stilzelovi.
Nikde však nevystupuje ten, kdo se vozí na cizích zádech, tak tělesně a hmatatelně, obdařen tolika barvitými rysy, tak prolnut s krajinou a lidmi Šumavy a Českého lesa jako v postavě Stilzelově. Naše střízlivě rozumová a vychladlá doba zásadně skoncovala s přízraky: Stilzel však dodnes nevyhuben trvá.
Zdroj: HANS WATZLIK, Jihočeská vědecká knihovna
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Ilustrace: archiv autora