Seznamka
Václav Konzal
Autor: Pametnaroda.cz
Václav Konzal se narodil jako čtvrté dítě ze šesti sourozenců ve věřící, angažované katolické rodině. Neměl pocit, že je rodina „bigotní“. Doma zakoušel svobodu – když splnil své úkoly (např. mytí nádobí, úklid místností, krmení králíků), měl dost volna. Ve škole neměl problémy, byl nadprůměrným žákem. Instituci církve a její projevy vnímal pozitivně. Pouze mu vrtalo hlavou, proč, když jeho otec koncem 40. let ve Zbuzanech umíral, jej odmítl farář z 1 km vzdáleného Ořechu zaopatřit. Jeho starší bratr ale došel do 10 km vzdálené Hostivice a tamní farář posloužil.
Ministrant na Svaté hoře
V letech 1941–43 byl ministrantem na Svaté Hoře v Příbrami. Následoval tak své starší bratry Pavla a Antonína. Kluci zde bydleli, chodili do školy, ministrovali, hráli v orchestru, který vítal přicházející procesí. Po dvou letech Václav vstoupil do redemptoristického juvenátu. V Příbrami zůstal až do roku 1945. Koncem Václavova pobytu přišel na Svatou Horu i jeho mladší bratr Jan. Jan zde onemocněl. Lékař řekl, že má chřipku, ale Jan chřadl a chřadl. Václav (bylo mu tehdy 14 let) Jana zabalil do deky a na saních sjeli ze Svaté Hory do nemocnice v Příbrami, kde Janovi diagnostikovali těžký zánět ledvin, hospitalizovali jej a vyléčili.
Juvenát
V letech 1945–48 Václavův juvenát pokračoval na zámku v Libějovicích u Vodňan. Juvenalisté zde navštěvovali soukromé gymnázium, ale zkoušky vykonávali na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích. V r. 1945 celé jedno patro Libějovického zámku obývali američtí vojáci. Ti naučili české kluky hrát baseball, dávali jim potraviny i různé pamlsky. Na Jirsíkově gymnáziu se Václav seznámil s Miloslavem Vlkem. V roce 1948 spolu absolvovali v tělocvičně jakési komunistické školení jistého řečníka Ripoty. Miloslav Vlk to už nemohl vydržet, tak silně zakřičel „Ripota ven“ a přitom byl schovaný za Václavovými zády. (Z pozdější doby si Václav pamatoval, jaký byl Vlk atlet – jak dokázal lézt do korun holých stromů, jak dokázal nalámat klády velkými kameny atd.)
Internace a překážky studia
V roce 1948–9 pokračoval Václavův noviciát v Července u Litovle. Ve školním roce 1949–50 se přestěhoval do Českých Budějovic a studoval septimu na Jirsíkově gymnáziu. Tam jej zastihla likvidace klášterů v dubnu 1950. Byl odvezen do Broumova, odtud hned do Králík, kde byl internován až do konce léta. Koncem srpna 1950 byl přesunut do Hájku u Prahy, kde se podílel na přípravě kláštera pro internaci starších řeholníků. Potom pracoval na stavbě přehrady Klíčava.
Koncem května 1951 byl propuštěn, ale musel podepsat, že nebude studovat, ale pracovat v zemědělství či ve stavebnictví. Našel si tedy práci na stavbě školy v Řeporyjích. Jako „dělnický kádr“ byl doporučen zaměstnavatelem ke studiu. Obcházel školy, zda by mu neumožnili dokončit středoškolské vzdělání – ve Vančurově gymnáziu na Smíchově mu řekli, že jednoho Konzala je až dost (studoval tam již jeho bratr Jan).
Nakonec jej vzali do Drtinova gymnázia, kde Václav absolvoval jakousi zkrácenou oktávu. Neučila se zde ale němčina, tak si Václav k maturitě doplnil angličtinu. Po maturitě v r. 1953 chtěl Václav studovat klasickou filologii na FF UK. To mu však nebylo umožněno. Jediný obor, který mu nabídli, byla ruština a gruzínština (u prof. Šmilauera). Zájmu StB neušel ani během studia - ve vyšetřovacím spise „Brigáda“ jej charakterizovala takto:
„V osobě Václava Konzala se koncentruje nepřátelství vůči našemu zřízení spolu s přímo jezuitským náboženským fanatismem. Na filosofické fakultě kolem sebe soustředil skupinu studentů - Františka Picha, Miloslava Vlka, Alžbětu Blažkovičovou a Václava Jankovícha. Dle všech poznatků byl Konzal jedním z hlavních organizátorů výletové činnosti a pracovních brigád katolické mládeže. Sám je vytvářel a v průběhu jejich konání byl ideovým vůdcem, který usměrňoval ideologickou výchovu ostatních. Dle dosavadních rozpracování bylo zjištěno, že Konzal byl vedoucím brigád v roce 1954, 1955, 1956, v roce 1957 se spolupodílel na jejich organisaci.“
Obtíže sehnat práci
Filosofickou fakultu UK absolvoval v r. 1958 s výborným prospěchem (s červeným diplomem), ale nedostal za trest umístěnku. Sháněl práci, pracoval jako skladový dělník a na podzim 1958 nastoupil na rok a půl na vojnu. Nikdo z církevních představitelů se o něj nezajímal – nakonec se ozval (tajný) provinciál Jaroš infantilním dopisem. (Po roce 89 vyšlo najevo, že Jaroš byl spolupracovníkem StB.)
Po vojně byl Václav nějaký čas nezaměstnaný, až jej přijali do dokumentačního oddělení Výzkumného ústavu mlýnů a pekáren. Jedna ze svazaček dostala za úkol, aby mu pomohla zbavit se náboženských pověr. Výsledkem bylo, že jí Václav pomohl uvěřit… Po třech letech byl vyhozen, protože se zastal děvčat, která byla nucena k práci v neděli.
Prokurátorská důtka a příchod lepších časů
V letech 1960–63 byl pro náboženské aktivity zavřený Václavův bratr Jan. Václav dostal „jen“ prokurátorskou důtku. Václav svého bratra ve vězení navštěvoval. Návštěvy nebyly příliš časté, jednou za tři měsíce), a hovory byly monitorovány (obvykle jeden bachař poslouchal dva vězně). Přesto se (Václavovi dařilo (ve spolupráci s bratrem Pavlem) předávat Janovi informace o připravovaném a později probíhajícím II. vatikánském koncilu. Zprávy čerpal ze Svobodné Evropy, literatury z NDR, částečně i z Duchovního pastýře (z pera prof. Merella).
Od října 1963 byl opět bez práce. Zaměstnal jej od února 1964 prof. Miloš Pick, ředitel Geofyzikálního ústavu, který musel „přehlédnout“ mimořádně obsažný kádrový materiál.
Důležitý byl pro Václava redemptorista Jaroslav Saller, který v r. 1968 začal misijně působit na Žatecku, v místech, kde již 10 let nebyl žádný kněz. Václav byl skaut, milovník přírody. Jeho bratr Antonín vzpomíná, jak jej i s manželkou spolehlivě vyvedl na Gerlachovský štít.
Od února 1970 se Václav začal věnovat paleoslovenistice v Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Pracoviště bylo postupně součástí čtyř institucí, naposledy Slovanského ústavu AV ČR. Zde pracoval až do pozdního věku, pokud to zdraví umožňovalo. V roce 1975 se Václav oženil s Jiřinu Velkoborskou, profesorku klavíru na AMU, se kterou vychovali dceru Danielu. Ta se o Václava vzorně starala v posledních letech jeho života.
Václav vždy zůstal životním optimistou. Bral život tak, jak přicházel. V tom viděl velký dar Hospodinův.
Ediční a překladatelská činnost
Václav desetiletí redigoval vydávání čtyřsvazkového Slovníku jazyka staroslověnského. V roce 2005 vydal nejrozsáhlejší církevněslovanskou písemnou památku „Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevně-slovanském překladu“.
Spolu s Bonaventurou Boušem a Miloslavem Mášou přeložil většinu nyní užívaných římskokatolických liturgických textů. V 90. letech redigoval Souvislosti, revue pro křesťanství a kulturu. Řadu kvalitních teologických a jmenovitě liturgologických titulů přeložil a k vydání připravil v nakladatelství Vyšehrad[1]. Nakladatelství Síť vydalo jeho úpravy či překlady liturgických textů.
K překladům liturgických textů jej přivedl chelčický farář František Srubek, který byl členem překladatelské sekce Liturgické komise. Václav Konzal mu v polovině šedesátých let poslal kritiku překladu orace po Anděl Páně. Srubek jej seznámil s Miloslavem Mášou, který jej v r. 1966 pozval do sakristie u sv. Kříže na pražských Příkopech, kde již byl Bonaventura Bouše. Také se prostřednictvím Máši seznámil se Zdeňkem Švédou a Josefem Myslivcem. Trojice Bouše – Máša – Konzal začala pracovat na revizi překladu Římského kánonu nejprve v bytě Bonaventury Boušeho. Všechny práce byly prováděny ve volném čase, bez nároku na odměnu, v určité skrytosti. Když dal Bonaventura svůj byt k dispozici jedné řeholnici, která se v něm starala o jeho nemocnou matku, tak se hlavní překladatelskou základnou stal byt Stojánků v Havelské ulici na Starém městě. Od r. 1976, po rezignaci Bonaventury, dal k dispozici svůj byt Jan Matějka. Zde Máša s Konzalem pracovali až do r. 1986.
Po skončení práce na překladech lekcí breviáře se těžiště zájmu Václava Konzala přesunulo k přípravě Mešních zpěvů. Po velmi špatné zkušenosti z kancionálové sekce liturgické komise Konzal vytvořil soubor liturgických písní na každou neděli a svátek, který respektuje zásady liturgické reformy. Tzv. „mešní písně“ nejsou zařazeny. K výběru byla využita rozsáhlá sbírka staročeských písní, kterou sestavil František Šmíd. Muzikolog Václav Plocek upravoval melodie a Jan Matějka vybíral sloky z jednotlivých písní. Dílo vyšlo těsně po r. 1989.
[1] Pesch O.H., Druhý vatikánský koncil, Vyšehrad, 1996
Adam A., Liturgický rok, Vyšehrad, 1998
Adam A., Liturgika, Vyšehrad, 2001
Bouše Z.B., Malá katolická liturgika, Vyšehrad, 2004
Berger R., Liturgický slovník, Vyšehrad, 2008
[2] Liturgie sv. Jana Zlatoústého, Síť, 2002
Eucharistické modlitby západních ritů, Síť, 2004
Eucharistické modlitby Alfreda Schillinga, Síť, 2009
[3] přeložil Římský misál na neděle a význačnější svátky, Křesťanská akademie, Řím 1967
