Vize v Třebíči? Cílem je dostat se s dorostem do extraligy, říká šéftrenér Čech
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Patrik Eliáš, Martin Erat, jeho bratr Roman, Michal Mikeska, Leoš Čermák, Vladimír Sobotka, Ondřej Němec, Lukáš Nahodil, Vilém Burian, Pavel Kubiš, Marek Laš, Filip Pyrochta, Martin Dočekal, Karel Vejmelka, Tomáš Vondráček…
To je výčet nejslavnějších odchovanců Horácké Slavie. V posledních letech už ale vyhlášená třebíčská líheň do světa tolik hokejistů neposílá.
Změnit to chce šéftrenér mládeže Martin Čech, další z řady známých třebíčských rodáků a někdejší kapitán týmu.
Máte v Třebíči s mládeží nějakou konkrétní vizi?
Vize určitě je – já bych znovu chtěl, tak jako jsme to dřív zažili já a další kluci, abychom tady zase vychovali nějaké hráče pro extraligu, případně pro první ligu. Aby se tady začali objevovat mladí kluci z dorostu a juniorů, co by už v brzkém věku mohli naskočit za áčko. Protože poslední dobou se to tady docela vytratilo. Takže určitě chceme, aby se to zase nastartovalo tímhle směrem. Když se nám to bude dařit, tak to bude jedině dobře, protože si budeme vychovávat své hráče. Samozřejmě vím, že je to složité v tom, že spousta hráčů odchází, protože nehrajeme extraligu dorostu nebo juniorů. Právě proto doufám, že se nám tam s dorostem povede nějak skočit. I když v tuhle chvíli nikdo moc neví, co bude – jak bude vypadat formát soutěží a podobně. Ten cíl tady ale určitě je.
„Já bych chtěl, abychom tady zase vychovali nějaké hráče pro extraligu."
První vlaštovkou je Zdeněk Vedral, který z Třebíče nikdy neodešel a teď hraje za áčko.
Znám jeho tátu. Chodil jsem se na něj totiž dívat, když tenkrát s Třebíčí postupovali do první ligy. To jméno registruju už delší dobu, Zdeněk byl vždycky šikovný. Podle mě je jedině dobře, že se mu ta šance dala. Doufám, že tady bude každý rok někdo takový, kdo se posune do áčka. To je jediná cesta.
Ono se ale těžko brání hráčům odcházet do větších klubů. To je asi přirozené.
Jo, je to tak. Z malých klubů chodí hráči do větších, z takových těch středních zase do těch nejlepších. Je to asi logické a přirozené. Bránit se tomu nedá, a vlastně ani nikdo nechce. Tak by to asi mělo být: když má někdo ambice a je dobrý, tak prostě musí jít do vyšší soutěže, aby se tam otrkal. Pak může vyvstat otázka ohledně případného návratu – protože když by tam třeba hrál málo, tak je dobré udělat krok zpátky, aby potom mohl udělat zase větší krok dopředu. Je to ovlivněné i ambicemi – a v mládeži bych řekl, že je to také o ambicích rodičů. Tahle cesta z menších klubů do větších tam ale asi musí být.
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Jak hektické dny jste teď vlastně v Třebíči prožívali?
No...
Nebo spíš týdny.
Asi týdny bych řekl. Bylo to hodně hektické. Vždycky jsme museli reagovat na situaci, co byla, a vždycky jsme se s tím nějak museli vypořádat. Nešlo z toho utéct. Doufám, že jsme se s tím vypořádali. Teď už se to trochu uklidnilo, tak snad to bude lepší.
Nejhorší asi bylo, že se pořád něco měnilo a nevěděli jste, na čem jste.
Je to tak. To na tom bylo nejhorší. Člověk nevěděl, co bude. Když se něco vyhlásilo, tak den nebo dva trvalo, než se vůbec zjistilo, co to vlastně pro hokej nebo konkrétně pro mládež znamená. No a za dva dny to třeba už zase neplatilo. Nevěděli jsme, na čem jsme. V tom je tahle doba specifická.
„Hektické dny? Spíš týdny bych řekl. Bylo to hodně hektické."
Jak bylo složité komunikovat s rodiči? Předpokládám, že často volali, co a jak.
To je pravda. Tuto sezonu jsme ale nasadili nový klubový informační systém, který nám v tom docela pomohl. Je to výborná věc, hodně nám to usnadnila. Ale jak už jsem říkal předtím, šlo hlavně o to, že když se něco vyhlásilo, museli jsme nejprve počkat. Pak jsme to tedy rozeslali rodičům... No a za dva dny to bylo úplně jinak.
Dá se říct, že jste mleli z posledního? Třebíč je malý klub.
Museli jsme se tomu přizpůsobit. Ale že bychom mleli z posledního, tak to bych určitě neřekl. Sice je nás v klubu málo, ale nějaké síly tam byly.
„Jsou to kluci, kteří jsou s tím klubem spjatí, což je podle mě strašně důležité."
Trenérský tým u mládeže je poměrně úzký, ale zato jsou tam osobnosti jako Rostislav Malena, David Dolníček nebo Zdeněk Sedláček. To je záruka kvality, ne?
Určitě. Navíc jsou to kluci, kteří jsou s tím klubem spjatí, což je podle mě strašně důležité. I proto, že se mezi sebou známe. Všechno jsou to hráči, kteří měli bohaté kariéry. Samozřejmě kariéra neznamená, že pak budeš zákonitě dobrý trenér, to určitě ne, ale předpoklad tam je: hodně situací si jako hráči prožili, a to je výhoda.
Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz
Teď se ale nehraje, netrénuje. Může ta pauza ovlivnit hokejový vývoj dětí?
Těžko říct, protože s tím nikdo nemá zkušenosti. Takže nikdo moc neví… Teď dětem posíláme, co mají dělat. Těm menším posíláme videa, jak mají cvičit. U nich je to spíš na dobrovolné bázi. Starší pak mají plány, které už plnit musí. Ale led vám nic nenahradí. Teď je tedy otázka, jak moc to ty děti ovlivní. Já si myslím, že to možná ovlivní víc ty menší. Protože z toho vypadnou: byly zapojené do kolektivu a teď jsou doma... Přece jenom ti větší kluci už ví, o co jde, a rychleji se do toho dostanou. U mladších to možná bude trvat maličko déle.
Ovlivnila ta situace i nábory?
Měli jsme připravenou akci Pojď hrát hokej, která bývala dvakrát ročně, letos měla být jen jednou. V klubu jsme tak měli připravenou i vlastní náborovou akci. Měli jsme už nachystané letáčky... Jenže to vyšlo na víkend, než to všechno zavřeli. Takže jsem to týden předtím raději stopl, protože jsem si říkal, že by sice děti došly na náborový trénink, pak by ale vlastně na ty další tréninky stejně nemohly chodit. Mělo to být v sobotu a v pondělí se úplně všechno zavřelo, takže to padlo. Teď se navíc potvrdilo i to, že nebude ani oficiální akce Pojď hrát hokej. Probíhat tentokrát bude jen online formou. Doufám, že se to snad všechno nějak rozjede. A až budeme vidět, že se to trošku uvolňuje, tak zase něco zkusíme udělat. Uvidíme.
„Já si myslím, že to možná ovlivní víc ty menší. Protože z toho vypadnou."
Nyní pomáháte i s administrativou u áčka po sportovním manažerovi Romanu Mejzlíkovi. Jak to zvládáte?
Naštěstí toho teď moc není. V tom je to lepší. Nejvíc se toho musí řešit v období letní přípravy, než se jde na led. V srpnu a začátkem září je toho nejvíc. Jinak u mládeže už jsem to dělal a od áčka se to moc neliší. Akorát tam jsou hráčské smlouvy a tak, ale třeba potvrzování v systému je podobné.
Práce s dětmi je určitě zábavnější než ta kancelářská, co?
No, to stoprocentně. Každopádně někdo by si mohl říct, že trénování je krásná a super práce na ledě, ale ono je to i o spoustě hodin a hodin mimo led. Zvlášť tahle administrativní práce. Ale musíte to brát tak, jak to je.
„Člověk si může říct, že trénování je super práce na ledě, ale ono je to i o spoustě hodin mimo led."
Do budoucna by vás nelákalo být u áčka v nějaké stálé pozici?
Abych pravdu řekl, tak teď nad tím ani nepřemýšlím, protože mě mládež naplňuje. Hodně mě to baví. Na druhou stranu nikdo neví, co bude. Je možné, že si za pár let řeknu, že udělám krok jinam a půjdu směrem těch mužů. Zatím mě ale naplňuje práce u mládeže.
A co říkáte na svého bývalého spoluhráče Davida Dolníčka, který teď jako trenér pomůže áčku?
Je to určitě dobrá volba. Dolňa je super trenér. Myslím, že s pár hráči byl i v kabině, když ještě hrál. Vždycky to byl lídr, vždycky ho ti hráči brali. A myslím, že ho to bude i bavit, takže je to dobrá volba.
Foto: Jiří Koutník, hstrebic.cz
Teď je každopádně těžká doba pro profesionální sport. Asi se teď musí hokejisté uskromnit, že?
Nejde jenom o Chance ligu, ale co jsem v kontaktu s nějakými kluky z extraligy, tak se to děje víceméně všude. Není to jen o hokeji, ale všeobecně o sportu a potažmo o celé společnosti. Myslím, že hráči to většinou pochopí.
Asi se potvrzuje, že když někdo hraje první ligu, měl by raději vedle toho mít i něco jiného. Studovat, rozjet nějaký byznys…
Určitě. Řekl bych, že první liga je na to celkem ideální. Trénuje se dopoledne.
„Kromě hokeje studium? Do hlavy mi to vtloukala máma."
Sám jste vystudoval vysokou školu, ze spoluhráčů potom třeba Karel Vejmelka, Tomáš Vondráček nebo Marek Laš. Vtloukal vám to někdo v Třebíči do hlavy?
Mně to tam vtloukala máma. (usmívá se) Nevím teda, co ostatním klukům. Možná jsme tady v Třebíči nějací chytří nebo ctižádostiví. (směje se) Ale neřekl bych, že to tady do nás někdo přímo vtloukal. Když měl někdo možnost, tak do toho prostě šel. I teď spousta kluků studuje.
Určitě to jde skloubit, když se chce…
Tak, tak. Když se chce, tak to jde. Člověk si to samozřejmě v té škole musí nějak uzpůsobit, ale určitě to jde.
Svaz teď hodně klade důraz, aby mladí hokejisté mysleli i na vzdělání.
Na školu samozřejmě klademe důraz i my, určitě to opakujeme. V Třebíči je velká výhoda, že spolupracujeme s místní základkou. Jsme tam domluvení, že i když jsou třeba v té škole nějaké problémy, tak se tomu dají uzpůsobit tréninky. A zase naopak. V tomhle to funguje dobře. U těch dorostenců a juniorů je to samozřejmé: někteří junioři už mají po škole a míří třeba ještě na vysokou.
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Sám jste příkladem, že kariéru může ovlivnit jedno blbé zranění. Říkáte si často, co by, kdyby se to nestalo?
Že bych si to říkal nějak často, to určitě ne. Někdy mě to napadne, ale spíš to beru tak, jak to je. Už se to stalo, člověk už to nezmění. Je pravda, že zranění tam bylo a ovlivnilo mě, ale stejně už to člověk nezmění. Není na tom moc co řešit. Spíš se musíte vypořádat se situací, která přijde pak.
Limitovalo vás koleno na konci kariéry hodně?
Zrovna tu sezonu, kdy se mi to stalo, jsem se cítil hrozně dobře, silnej. Dobře se mi bruslilo a hrálo, měl jsem velké sebevědomí. Po tom zranění už to takové nikdy nebylo. Ať chcete, nebo ne, tak na to myslíte, ubývá vám sebevědomí. To se pak všechno nabaluje.
„Po tom zranění už to takové nikdy nebylo."
Každopádně hezká kariéra, ne? Starty za mládežnické reprezentace, zápasy za Zlín, zažil jste i semifinále s Třebíčí…
Na kariéru si nestěžuju. Jak jste říkal, když jsem byl v dorostu, tak jsem pár zápasů odehrál i za reprezentaci. Podíval jsem se do Ruska. Nebo do Kanady na velký turnaj, kde jsme byli dlouho. To bylo super. Pak jsem zažil super roky ve Zlíně, kde se hrála mládežnická extraliga. Tam to také bylo skvělé. Když jsem se potom vrátil do Třebíče, tak jsem tady ještě stihl zažít super lajnu Kaňka–Žiška–Holý. Ta byla vyhlášená, opravdu výborná. Potom se sem začali vracet kluci, kteří třeba hráli druhou ligu a pak se tady uchytili: jako třeba Lukáš Sláma nebo Petr Zahradník. Bylo to skvělé, měli jsme super partu a zážitků jsme měli spoustu. Pak přicházeli i jiní kluci: třeba David Dolníček, Rosťa Malena nebo Roman Erat. Další skvělí hráči. Bylo to super.
Foto: Jiří Mokrý, hstrebic.cz
Býval jste kapitán. Myslíte, že to třeba napomohlo k tomu, že vám později klub nabídl práci u mládeže? Že vás lépe znali jako člověka.
Je to možné. Ani nevím proč, ale i v žácích jsem byl kapitán, ve Zlíně zase zástupce. Jak říkám, ani nevím proč, asi to nějak vyplynulo. Pamatuju si, že tehdy se nám s Třebíčí na začátku sezony moc nedařilo. Po měsíci nebo dvou za mnou přišli, že teď budu kapitánem já. Vím, že jsem z toho byl docela vykulený. Na tréninku jsem ani nemohl zpracovat puk, jak jsem čuměl. (usmívá se) Pak si na to člověk ale nějak zvykne. Později se vrátil David Dolníček, takže to byla jasná volba, že kapitánem bude on. Ale jestli to něco ovlivnilo do budoucna, to abych pravdu řekl nevím.
Třeba Jiří Vykoukal hráčům opakuje, ať si kariéry co nejvíc užívají, protože hokej je nejlepší práce. Dá se s tím souhlasit?
Stoprocentně. V tomhle má pan Vykoukal pravdu, že je to nejhezčí období. Když člověk hraje, tak si to ani moc neuvědomí. Ale když to pak srovná s normálním životem, tak je to pravda. Já třeba nikdy nezapomenu na větu, co nám říkal pan Horešovský, když nás v Třebíči trénoval. Ten také říkal, že to je nejlepší práce. A ještě dodával, že úplně nejlepší období pro hráče je letní příprava. Spousta kluků ji nesnáší, on nám ale vždycky opakoval, že pro hokejistu je to naopak nejkrásnější období, protože na něj nejsou kladené žádné nároky, netlačí na něj diváci. To bylo hrozně zajímavé, a to jsem si z toho vždycky odnesl.
Partneři SK Horácká Slavia Třebíč
Share on Facebook
