„Za těch posledních několik desetiletí se u nás citelně zmenšoval systém sociální podpory, je dnes navíc extrémně stigmatizovaný,“ popsala v podcastu Kolaps sociální antropoložka Lucie Trlifajová. „Dnes už nikdo nemá pochybnosti, že tento podzim bude pro Českou republiku pádem na sociální, ekonomické i energetické dno. Nepůjde zdaleka jen o přetížení zdravotnické péče a klesající ekonomiku, ale také o nepříznivou situaci všech, kteří se již na jaře ocitali na pokraji propasti,“ psala ve svém textu o dopadech distanční výuky na nízkopříjmové rodiny a rodiny samoživitelek Tereza Vohryzková, která pro matky samoživitelky na jaře uspořádala obří sbírku a zajistila jim na tisíc počítačů. „Vážení Twittřané, hlavně ze Zlína a okolí, dovoluji si vás požádat touto cestou o pomoc. KNTB, a.s., Zlín potřebuje posílit své řady v boji s covidem. Potřebujeme sestry, ošetřovatele, sanitáře,“ napsala 10. října na svůj Twitter předsedkyně odborů zdravotních sester Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně Martina Hvozdenská. „Na jaře jsem se nebála, teď se bojím,“ dodala Hvozdenská v jednom z dalších tweetů. „Situace ve Zlíně. Včera otevřeno 21 covid+ lůžek. Zbývají poslední tři,“ oznámila odborářka koncem října. Zlínská nemocnice přitom byla předvojem dalších zdravotnických zařízení. Ve druhé vlně koronavirové pandemie se Česko vydalo italskou cestou, nemocnice hlásí rostoucí počty nakažených i mizející kapacity lůžek a vláda prosí o pomoc sousední země. Počty lidí, kteří dnes umírají, se každý den pohybují nad hranicí stovky. Z nemocnic se ozývá zoufalé volání: počty nakaženého personálu stoupají, síly docházejí. Na jaře jsme zdravotníkům a zdravotnicím tleskali, v posledních týdnech jim jejich tvrdou dřinu spousta lidí ani nevěří. „Lžete!“ vykřikl taxikář, když z rozhlasu hlásili, že se v Praze plní nemocnice. A potom nám raději na cestu pustil Kabáty. Česko je stát v rozkladu. A bude hůř.
Sud s prachem
V počtech mrtvých jsme rekordmany. „Best in covid“, ne v Evropě, ale na celém světě. V Ostravě a Jihlavě už museli ke krematoriím přistavit chladicí boxy, tak rychle se hromadí mrtví. Sledovat vládu, jak v létě nezvládala správně vyhodnotit informace o pandemii koronaviru, byla tragédie, která by nás měla znejišťovat doslova existenčně. Nejen kvůli stovkám lidí, kteří každý den umírají. Tato krize ukázala, jak moc neumíme čelit krizím. A nejde zdaleka jen o zanedbaný systém hygienických stanic, které nebyly na epidemii podobného rozsahu připravené, ale prakticky všech klíčových institucí státu. Skutečná nouze, do které se propadli okamžitě pracovníci ve službách, pohostinství nebo v kultuře, obnažila slabiny systému, který je pro statisíce lidí v Česku rizikový i při běžném provozu.
Tak jsme se znovu ocitli v bezčasí: jediná současná politika budoucnosti je ta, která si za cíl klade zakonzervování současnosti, anebo rovnou slibuje návrat minulosti.
Kolik OSVČ si nemůže dovolit onemocnět, kolik domácností si nemůže dovolit žádné výdaje navíc, kolik lidí v exekuci se nestihlo za sedm let konjunktury dostat ani do insolvence? „Neviditelní“ lidé v exekucích, žijící v šedé zóně z brigád a příležitostné práce na černo, se žádné vládní podpory nedočkají. Jak v textu pro Alarm upozornil filosof a aktivista Extinction Rebellion Martin Vrba, spousta lidí v Česku už další kolo hospodářského přiškrcení zkrátka nezvládne a „ekonomicky deprivovaná populace představuje sud s prachem, který se vznítí i s docela malou jiskřičkou“. Že ekolog Vrba považuje covid-19 za problém mnohem menšího rozsahu oproti nadcházející klimatické krizi, asi není třeba dodávat. Nemluví o tom sám. Ve chvíli, kdy Česko nedokáže zvládnout epidemii, stávají se vyhlídky na klimatickou katastrofu ještě depresivnější. Budeme schopní v nejtěžší zkoušce 21. století obstát?
Už dávno jsme si zvykli o České republice uvažovat jako o ukradeném státu, který „pomáhá“ někomu úplně jinému, než těm, kdo pomoc potřebují. Současný politický konflikt je v tomto ohledu především sporem o to, kdo nám naši zemi vlastně ukradl. Byli to tuneláři a privatizační podnikatelé v devadesátých letech? Neoliberální vlády, které v časech finanční krize společně s „kmotry“ hodili vinu za krizi na chudé a obnovili rétoriku přísnosti na lid, který si žije nad poměry? Anebo nám Česko ukradl až oligarcha Babiš? Ať už si o tom myslíme cokoli, důvěra ve stát, jeho instituce a jejich schopnost v krizi pomáhat občanům je po třiceti letech demokracie na minimu. Zdánlivě nahodilé a nepředvídatelné výpadky koronavirového ekonomického režimu, který teď vládne v Česku, nejsou pouze důsledkem působení zákeřného viru, ale systémových procesů, při kterých stát rezignoval na vytváření inkluzivního systému a institucí pro vlastní občany.
Zhroucený stát
Politolog Sayeed Iftekhar Ahmed ve svém článku pro server Bussines Standard otevřel otázku, jestli bychom neměli začít považovat i vyspělé země jako USA v čase koronaviru za „zhroucené státy“. Ve chvíli, kdy země není schopna zajistit kvalitní zdravotní péči svým obyvatelům, je jedna z definic „failed state“ naplněná. Samozřejmě se může jevit přehnané používat pro bohaté západní mocnosti termín běžně vyhrazený pro země jako Súdán, Jemen, nebo Mali, často postižené kombinací několika dlouhotrvajících katastrof. S covidem je ale potřeba některé předpoklady o zhrouceném státu znovu promyslet. Neschopnost některých západních vlád účinně se postavit covidu v kontrastu s mnohem chudšími zeměmi, které naopak pandemii zvládly, podle Ahmeda umožňuje i některé západní země vnímat částečně jako „zhroucené“. Stačí si vzpomenout na českého premiéra, který se fotí u polní nemocnice a tváří se, že má věci pod kontrolou, a dojde nám, že stát se dá řídit i jako firma v likvidaci, a ani není potřeba měnit formu marketingu.
Podobné úvahy by nás měly konečně vytrhnout z mentálního pohodlí prvního světa (v českém případě jeho periferie), kdy pořád ještě věříme, že to nejhorší se vždy dotkne zejména lidí žijících někde jinde. Možná nás covid v tomto ohledu donutí zbavit se zbylých iluzí o povaze naší společnosti. Postupnému přibližování kvality západních institucí těm ve třetím světě se dlouhodobě věnuje polský sociolog Jan Sowa. Ve středovýchodní Evropě demodernizace, jak Sowa tento proces nazývá, znamená odklon od fenoménů spojených s modernitou, jako jsou sekularizace, urbanizace a industrializace – tedy procesy, kterým jsme říkali vznosně pokrok. Tento jev se v Česku aktuálně projevuje na podobě institucí, jako jsou školství, zdravotnictví a systém sociální podpory. Ty ztratily schopnost vytvářet inkluzivní společnost a postupně zlepšovat životní podmínky všech. Každodenní problémy už roky, nebo spíš desetiletí, zametáme pod koberec. Masově rozšířené „podnikání“ v podobě švarcsystému ani dnes už běžné bydleníé chudých rodin na ubytovnách nepřišly s koronavirem. Koronavirus pouze vyjevil hned několik zcela zásadních dlouhodobých selhání státu naráz.
Ať žije manažerismus
Covid ukázal neschopnost Babiše skutečně vládnout. V tomto ohledu jde o selhání politiky jako nástroje ke kolektivnímu řešení hrozeb – starých i nových. Babišovo vymlouvání se na nejnovějšího ministra zdravotnictví Blatného jen kopíruje jeho osvědčenou taktiku vyhýbání se politické zodpovědnosti. Babiš je spíš než manažerem pouhou figurkou manažera. Logika marketingu v politice znamená upřednostnění krátkodobých politických zisků před jakoukoli smysluplnou představou o směřování společnosti a jejím prosazování. Premiér pózující u polní nemocnice jako figurka premiéra, který je sice u všeho, ale za nic nemá odpovědnost, protože covid řeší Blatný, dokládá, že aspoň jednomu principu je Babiš věrný – zvyku předstírat kompetenci.
Při pohoršování se nad premiérem bychom se ale měli zamyslet nad tím, jaká představa tu byla před ním. Dojdeme ke smutnému závěru, že víceméně žádná. I když Babišovi pravice vyčítala i těch pár drobečků pro zaměstnance a důchodce, také jeho vláda sloužila zejména bohatým. Ani v nejmenším se nesnažila vytvářet inkluzivnější společnost a instituce sociálního státu, které by dnes byly schopné zajistit přežití společnosti bez zásadnější újmy. Sociální demokracie se coby koaliční partner hnutí ANO spokojila s nápravou po neoliberálních vládách, a vedle Babiše tak byla její existence voliči jednoduše zapomenuta. Instituce, které by v obecné rovině měly zajišťovat základní podmínky fungování státu, ale přestaly naplňovat své poslání už dávno. Nejde o to, že by byly zcela nefunkční. Naopak, školství i zdravotnictví díky obětavosti tisíců lidí, dokáží i v krizovém čase pandemie plnit svou roli, jak jen to jde. Výrazně se ale ukazuje, že instituce nefungují v oblastech, kde jsou desítky let zanedbávány.
Státní sociální politika už se ani nesnaží předstírat, že by jí šlo o vytažení nízkopříjmových rodin z bahna exekucí a absolutně nevyhovujícího bydlení. Školství pro nízkopříjmové rodiny v odlehlejších regionech Česka nedokáže předat dalším generacím ani totéž vzdělání, které dostali jejich rodiče, a distanční výuka cestu k návratu částečné negramotnosti ještě prohloubí. Stagnující křivka dožití ve zdraví, která se za posledních padesát let v Česku vůbec nezvýšila, je jen dalším smutným důkazem nenaplněných aspirací Česka stát se prosperující společností. Pokud si toho nevšímáme, je to především proto, že jsme si na tento stav už zvykli. Už ani nečekáme, že by se svět měl za našeho života zlepšit, a už vůbec ne, že by k tomu mohlo přispět veřejné vzdělání, kultura nebo jakákoli organizovaná aktivita. Politika nabízí už jen předstíranou ochranu toho, co z veřejného zbývá.
Bez levicové opozice
Česká sociální demokracie přitom ještě v nedávné minulosti několikrát dokázala vycítit lidový odpor proti privatizaci institucí určených k tomu, aby sloužily všem. Za bezprecedentním úspěchem ČSSD v krajských volbách v roce 2008 a takzvanou oranžovou tsunami stál masový odpor vůči třicetikorunovým „regulačním“ poplatkům u doktora a zpoplatnění pobytu v nemocnici. Málokdo v Česku tehdy toužil po tom vydat se cestou postupného regulování a privatizování něčeho tak důležitého, jako je všeobecně dostupné zdravotnictví. S odporem se o pár let později setkaly také pokusy Nečasovy vlády o zpoplatnění veřejného vysokého školství. Neoliberálové při příliš zjevných pokusech o osekání veřejných institucí vždy narazili na tuhý odpor veřejnosti. Pravice se poučila a o nic podobně symbolicky významného se už s takovou upřímností nepokusila. Postupný rozpad inkluzivního státu mohla v klidu ponechat na volném trhu, agresivní rétorice a postupných škrtech. Sociální demokracie přitom nedokázala nabídnout vizi společnosti postavené na lidské důstojnosti a zůstala u defenzivní taktiky obrany zbytků sociálního státu, navíc jen pro ty, kteří si jeho výdobytky zaslouží. Permanentní snaha českých „socialistů“ oddělit chudé, kteří se snaží, od těch, kteří se nesnaží dost, je už jen epilogem levicové politiky v Česku.
Když vstupovala sociální demokracie do Babišovy vlády, mělo to být i proto, aby k případným Babišovým asociálním návrhům tvořila levicovou brzdu. To se ale neděje, naopak: sociální demokracie se ani u tak zásadních ekonomických otázek, jako je reforma daní, nedokáže postavit za své (někdejší) voliče. Navíc jí unikají témata v oblasti proměny světa práce, nerozumí problémům prekarizovaných lidí, ignoruje zásadní hrozbu klimatické katastrofy a ani se nesnaží o modernizaci uchopení klasických levicových témat. Radovat se z úpadku strany ale nemá smysl. Voliči, pro které je polistopadový vývoj zklamáním a na které ekonomická krize spojená s pandemií udeří nejtvrději, nikam nezmizí. A bude důležité, kdo jejich témata zvedne.
Peníze jako princip
Manažerský étos správy věcí veřejných ale přišel dávno před Babišem. Vnucoval nám představu, že nejen stát samotný, ale veškeré jeho instituce a infrastruktura mají v prvé řadě prosperovat, a že to zařídí ti, kteří rozumějí penězům. Takřka v každé myslitelné oblasti se do popředí draly otázky po tom, jestli je nový ředitel, ministr nebo vedoucí „dobrý manažer“, a ne, jestli rozumí svému oboru, má dostatečnou kvalifikaci a sílu na to, aby mu šlo o veřejný zájem, a ne o privatizaci zisků. Na místa ředitelů nemocnic nebyli dosazováni lidé, kteří by rozuměli péči, ale lidé, kteří se snažili podřídit zdravotnictví diktátu peněz. Totéž platí o kultuře, vzdělání, práci, životním prostředí a mnoha dalších odvětvích, které zásadně ovlivňují náš život. Zvykli jsme si, že ten, kdo rozumí penězům, rozumí všemu – jak se pak divit, že v takovém prostředí Babiš zvítězil?
Mýtus o tom, že jsou to peníze, které určují chod věcí, se spolu s postupnou demontáží státu jako obtížného, nepružného a veskrze zbytečného aparátu přelil i do politiky. To sice neznamená, že by za současný rozklad Andrej Babiš a jeho vláda nenesli odpovědnost, ale dokresluje to realitu, ve které už po desítky let žijeme. V ní byla bazální důvěra v chod státu nahrazena předstíranou důvěrou v sebe samé. Ta ale bez potřebné infrastruktury pozbývá smyslu. Ano, stát se o nás nepostará. Jenže my sami také ne. Péče o seniory, vzdělání, zdravotnictví, pracovní podmínky i kultura se nedají budovat bez kolektivní organizace. Právě instituce a s nimi související infrastruktura mají tvořit páteř moderního státu a společnosti. Měly by být dostupné všem, a tím – mimo jiné – naplňovat ideál demokracie. Nejen v řadě českých periferií, ale i v samotném jádru státu jsou přitom dávno v rozkladu. Pandemie koronaviru tento rozklad odkryla v té nejvíc zničující nahotě.
Nevidíme ovšem rozklad, který by se svou povahou podobal postapokalyptickému filmu, ale „jen“ pozvolný úpadek naší společnosti, přítomný v naší každodennosti. Vidíme saniťáky přehazující pacienty z jedné sanitky do druhé na kopci mezi Děčínskem a šluknovským výběžkem, protože ani 55 000 lidí v kraji si nezaslouží vlastní nemocnici. Patnáctileté sedmáky, kteří vzdělání a budoucnost jednoduše mít nebudou, protože jediné další vzdělání, které se jim nabízí, jsou učňovské obory typu „pomocník truhláře“, které byly kdysi do školního systému přidány ve snaze integrovat do společnosti lidi s různými hendikepy. Senioři se stěhují do chatek za městem bez teplé vody, protože nájmy ve městech jsou vyšší než jejich důchody. Někteří mají to štěstí, že skončí na některé ze sto padesáti pražských ubytoven… To nejsou výjevy z budoucnosti, ale ze současného Česka po sedmi letech ekonomické konjunktury. Pro spousty lidí je těžké uvěřit, že se trajektorie úpadku někdy obrátí. Rozklad státu jako určitého typu jistoty rozkládá i naši víru ve všechno ostatní, co nás obklopuje. Tak jsme se znovu ocitli v bezčasí: jediná současná politika budoucnosti je ta, která si za cíl klade zakonzervování současnosti, anebo rovnou slibuje návrat minulosti. Když zmizí vize, zmizí i naděje a spolu s tím i ochota snažit se o „to lepší“. A právě v tomto stavu se dnes nacházíme.
Pomozte si sami
Když se na pražském Staroměstském náměstí před pár týdny sešli vedle fotbalových chuligánů i lidé, pro které stávající vládní opatření znamenala další krok k hluboké životní nejistotě, mohli si to mnozí z nás vykládat jako další důkaz lidské, potažmo typicky české hlouposti. Něco takového by ale bylo krátkozraké: pocit, že se v pozdním kapitalismu nikdo o nikoho nepostará, je totiž pravdivý a těžko ho klást za vinu těm, pro které tu stát jako poslední instance pomoci přestal fungovat už dávno. Tyto lidi jsme přes palubu hodili už v období nástupu ideologie, která pomyslnou ekonomickou stabilitu nadřadila důstojnosti lidského života a omlouvala jí masivní umenšování sociálních jistot. I proto se nacházíme ve stavu, kdy se tlak na individuální sebezáchovu jednotlivců stal poslední možnou cestou, jak jako společnost přežít.
„Kdo nešije roušky s námi, šije proti nám“ – na jaře to věděl každý. Zvládli jsme se disciplinovat, zvládli jsme se semknout. Žádné individuální nasazení ale nemohlo překonat propast mezi třídami. Zatímco část společnosti se mohla uklidit do nepříliš pohodlných home officů, jiná část společnosti pracovala, jako by žádná pandemie nebyla. Výpovědi lidí, kteří navzdory krizi „roztáčeli kola české ekonomiky“, měly jasný podtón: všichni jste na nás zapomněli. I tím jsme si v Česku pomohli vyrobit druhou vlnu pandemie: důsledným ignorováním nákazy v dole Darkov, uzavřením a veřejným pranýřováním Karviné jako regionu ochlastů, svalováním viny na ty, kteří nemohli jinak než chodit každý den do práce. Zaměstnavatel (v tomto případě stát) si totiž s ohledem na své zisky nic jiného nepřál. S druhou vlnou tak žádná solidární reakce nepřišla. Proč taky? Většina lidí už byla vyčerpaná, byť na chvíli uvěřili iluzi, že věci fungují, jak mají. O kompenzacích vláda mluví mnohem méně než na jaře a trapné ticho nastává i při každodenním informování o zvyšujícím se počtu mrtvých a nakažených.
Totální opozice
„V krizovém štábu musí sedět lidé, kteří vědí, jaká je realita v terénu. Roman Šmucler je denně v kontaktu s lékaři a vidí dopady rozhodnutí štábu v praxi. Byl by určitě velkým přínosem pro zlepšení fungování krizového řízení,“ komentovala na jaře nominaci známého českého stomatologa Šmuclera do krizového štábu předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. „Ti praví hrdinové se objevují právě v krizových situacích. A paní doktorka Peková patří nepochybně mezi ně,“ zdůvodňoval nominaci bioložky Pekové na státní vyznamenání senátor Zdeněk Hraba ze STAN. „Není žádný důvod pro to, aby se plošně zaváděly roušky. Toto říká řada odborníků. Čísla jsou pořád lepší,“ kritizoval návrh Adama Vojtěcha na opětovné zavedení roušek koncem léta předseda ODS (a dle svého názoru aspirant na budoucího premiéra) Petr Fiala. Strategie, kterou některé opoziční strany zvolily, se nedá nazvat jinak než „totální opozicí“.
Pekarovou Adamovou uprostřed pandemie nenapadlo nic lepšího, než přijít s možností propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Ačkoliv tento návrh stáhla, už samotný fakt, že ji něco podobného napadne zrovna ve chvíli, kdy se další a další sociální skupiny potápějí na ekonomické dno, značí nejen chybějící empatii, ale i absenci politického citu. Podobně šokující byla snaha pravicových politiků hnát k Ústavnímu soudu vládní návrh na zastavení splátek nájemného – zatímco na jaře země překypovala solidaritou a lidé si pomáhali, jak jen to šlo, jedna skupina zůstala úplně mimo jakýkoliv solidární apel. Byli to vlastníci bytů, pronajímatelé, o kterých se navíc často mluvilo jako o chudácích, kteří přece z pronájmů financují splácení další hypotéky.
„Sledujeme velký nárůst dluhů za bydlení,“ upozorňuje antropoložka Lucie Trlifajová a dokládá to příběhy matek samoživitelek, které v důsledku uzavření škol musely zůstat doma s dětmi, avšak s pouhými 60 procenty původního platu nebo s částkou 400 korun denně. Tito lidé dnes dluží na nájemném, nebo – jak dokládají výpovědi matek samoživitelek – si na nájem půjčují, aby nepřišly alespoň o příspěvky na bydlení. Ty dnes tvoří základní páteř politiky bydlení u nás a vyrovnávají propast mezi nízkými mzdami a vysokými nájmy. Lidé, kteří na hypotéku nikdy nedosáhnou a kteří už dnes dávají 40 procent rodinných příjmů na nájem, do žádných kompenzací zahrnuti nebyli. Nájem se platit musí, i kdyby na nic jiného nebylo – bydlení si přece musí udržet každý za jakoukoli cenu. Ve státě, kde by vůči takovému typu politiky existovala reálná levicová opozice, by to z hlediska ideologického soupeření byla možná i zajímavá podívaná. Ve chvíli, kdy tu koncept státu nehájí ani ti, pro které kdysi býval určující, je to jenom k pláči.
Když se populisti vzdalují lidem
Muž, který se při první prezidentské volbě zaklínal podporou „dolních deseti milionů“ se už ani nesnažil zastírat, že mu na lidech na okraji záleží. „Zkrachují ti neschopní,“ oznámil Miloš Zeman veřejnosti. Od prezidenta čekal slova pokory a vzájemnosti málokdo, takto vyhrocený slovník nenávisti a rozdělování ale během pandemie překvapil i od něj. Zeman mohl využít situace k potopení Babiše, ale neudělal to – útočil na své klasické cíle a doufal, že se to setká s pochopením. Nestalo se. Jeho chování působilo najednou extrémně nepatřičně. Jak Zeman, tak Babiš ztratili tváří v tvář nečekané krizi tradiční protivníky a odhalili se jako politici, kteří nemají co říct – není totiž proti komu vystoupit. Polarizace je dnes politice vlastní, pracují s ní všichni, tentokrát ale sázka na ostřelování „neschopných“ Zemanovi nevyšla. Na rozdíl od premiéra však nemá prezident moc co ztratit. Jeho éra se tak jako tak chýlí ke konci. O éře Andreje Babiše se však totéž říct nedá – postcovidová doba pro něj bude bojem o politické přežití a rozšířený pocit, že se na obyčejné lidi vykašlal stejně jako politici před ním, ho může ještě hodně mrzet.
Andrej Babiš dokázal vyvolat nebývalou vlnu občanského odporu. K dvakrát zaplněné Letné není v tomto ohledu co dodávat. Role Milionu chvilek v tomto ohledu byla ambivalentní. Chvilkaři sice dokázali zapojit v nebývalé míře i aktivizující se regiony, zároveň ale masový odpor sami utlumili tím, že si v obrovském politickém kvasu ponechali zcela výlučné místo a chápali svoji roli jako nezastupitelnou. Tím částečně zablokovali možnost vzniku masovějšího hnutí bez lídrů, respektive s celou řadou osobností vynořujících se z ekologických, antikorupčních či sociálních konfliktů, které mohly být na antibabišismus navázané. Druhým, zásadnějším problémem pro občanský odpor proti Babišovi bylo jeho snadné zarámování do základního politického konfliktu mezi úspěšnější a liberálnější částí společnosti a tou méně úspěšnou a celkově skeptičtější.
Odpůrci Babiše, vystavující na odiv podporu českých celebrit, mohli být celkem snadno bráni jako elitáři neschopní se smířit s výsledkem voleb, ve kterých lid jasně a opakovaně dal důvěru Babišovi i Zemanovi. To ale do budoucna nemusí platit. I když Češi sami sebe stále považují za spíše pasivnější občany, aktivity kolem Milionu chvilek, krátké vzedmutí studentů v rámci Fridays for Future a dalších ekologických a klimatických skupin společně s frustrací vyvolanou tvrdými ekonomickými dopady pandemie covidu vytváří podhoubí pro vstup nových politických aktérů. A nemuselo by jít jen o další politické strany a oligarchická „hnutí“ jednoho muže, ale o skutečné sociální hnutí, které si svou relevanci vydobude na ulicích a náměstích při demonstracích a dalších masových akcích.
Můžeme jen hádat, kam se zklamaní voliči od Babiše přesunou. Při pohledu na současnou politickou mapu ale moc nadějí nezbývá. Předejít tomu, aby skončili v síti fašizujících stran, bude důležité pro všechny. Zatímco v období globální finanční krize tu pořád ještě byla sociální demokracie, která zastupovala hlasy těch, na které politika škrtů nejvíce udeřila (a o které se tehdy otíral celý mediální mainstream), dnes není možné najít politickou stranu, která by se o lidi v nouzi, na okraji nebo „jen“ v těžší životní situaci ucházela. Přitom jich bude přibývat. Jedním z témat srozumitelných pro většinu může být i tvorba dostupných a kvalitních institucí sloužících všem. Jsme totiž na cestě k mnohem většímu ohrožení – klimatická katastrofa a její dopady se začínají nemilosrdně projevovat a nejvíce dopadá na lidi na okraji. Je jasné, že třídní propasti se ještě prohloubí. Jak říká šéfka Hnutí Duha Anna Kárníková, jakákoliv ekologická transformace musí být ekonomicky spravedlivá a musí mířit na ty, kteří jsou v ohrožení. Úspěch tohoto spojení je pro naši budoucnost naprosto zásadní. Bez demokraticky udržitelné politiky totiž hrozí skutečný nástup zničující dystopie. Krize ale nemusí být příležitost jen pro Petra Kellnera.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.