Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Arizona Trail Race, 9. díl: Velikonoce v dobré společnosti

13.11.2020 07:29

Takže jsem si v poledním horku pořádně zakufroval a zrovna před obávaným nejtěžším stoupáním první půlky trasy. Jsem tedy pořádně zahřátý, rozjetý a nasr… vlastně namotivovaný.

Bookmark and Share

Stoupání na Picket post


Zatímco skupinka jde filtrovat vodu, já jdu do trháku. Po dvou zatáčkách konečně najíždím do očekávaného nekonečného stoupání a nasazuji maximální rychlost. Je skoro poledne, slunce žhne, ze mě leje, ale nepolevuji. Vyjíždím úseky, které bych jindy určitě tlačil. Kašlu na šetření sil, tu tříhodinovou ztrátu musím nějak odčinit! Vyjíždím 300 výškových metrů. Padám zase 100 m dolů a dalších 400 nahoru. A tahle nějak znovu a znovu.
 
Po 10 km se dostávám na 1100 m a mám za to, že jsem na vrcholu, ale po dlouhém sjezdu se škrábu na ještě vyšší vrchol, pak dolů a ještě výš a střemhlav dolů a po kozí stezce ještě výš… Trvalo to čtyři hodiny a na konci jsem byl tak vyčerpaný, že jsem si musel sednout a najíst se.

Kozí stezka pod vrcholem


Jenže ouha, sednout se mi podařilo mezi dva kameny, kde v mezeře číhal malý skákající cholla kaktus. Ten má tu úžasnou vlastnost, že se doslova lepí na šaty i kůži a po jeho odstranění zůstává v místě přilepení spousta ostnů uchycených miniháčky. Jenže ani vyndat ten malý chuchvalec ze zadku není jen tak. Snažil se mi uchytit na ruku i rukavice. Nakonec jsem ho po pěti minutách pokusů odstranil zalaminovaným profilem trasy. No a ty ostny jsem vybíral kleštičkami z kalhot i popíchané zadnice dalších dvacet minut. Ty menší a lépe ukryté pak zbytek dne.


Jídlo mi kaktusová bitva výrazně zhnusila. Navíc někde níže v dálce, vidím dva jezdce jak se hrnou nahoru. Jedu raději dál, ale i další trasa je vysilující, takže najíst se nakonec musím. Sednu si na důkladně prozkoumaný kámen, vyhlížím na kopce pod sebou a láduji se zbytky jídla. Tím pádem mě dvojice dojíždí.

Jdou po mně, jdou....


Překvapivě to nejsou mí tři druzi z peletonu, ale jen Paul a Izraelec Hanoch Redlich. Tak o tom jsem si myslel, že je daleko přede mnou. Líčí mi, jak dostal hned první den úpal a zůstal 12 hodin v Tucsonu. Hmm, takže je opravdu rychlostně úplně jinde. Letí dolů jak šílený. Jsem naštvaný na své zdržení, takže se ho snažím držet.


Po chvíli mě ta šíleně krkolomná jízda začne bavit. V jednom protikopci najednou Hanoch seskakuje, couvá a křičí. „Snake, snake!“. Chřestýš! Už ho taky slyším. Vytahuji foťák a hrnu se před Hanocha. V tu chvíli vidím hada se vztyčenou hlavou, jak se rychle plazí ke mně a chřestí kmitajícím ocáskem. Je ode mě metr a půl. Na fotky zapomínám a už i já svižně couvám zakopávaje o šutry pode mnou. Had naštěstí po pár vteřinách marného lovu dvounožců odbočuje a chřestí naštvaně v křoví. Z fotky nic nebude.


Křoví uctivě obcházíme a pelášíme znovu dolů. Jdu do toho po hlavě a předjíždím Hanocha. Kilometr dva se drží za mnou, ale po sérii ostrých zatáček, který jedu fakt na hraně, ho odpárám. Vydržím v tempu další hodinu a půl až do cíle kratší trasy na parkovišti pod Picket post. Zde jsou opět vyskládané kanystry s vodou určené pro závodníky. Jeden otevírám. Piju dlouho a hodně, zbytkem vody se polévám. To je úleva.


Pak plním bidony a flašku pod rámem. Přijíždí Hanoch, chválí mě a obdivně se ptá, jaké mám ambice a kolikátý chci skončit. „Počítej se mnou na bednu, nejhůř třetí.“ Po těch minelách, co jsem dosud každý den vyrobil jsem aktuálně na 6. místě. Nicméně hodně unavený a se čtyřmi vlčáky za zadkem. Takže je to ode mě spíše vtip a dráždění evidentně vyhecovaného Hanocha. Ten se ptá jestli pojedu pro zásoby do městečka Superior.

 

Odmítám, obchod v Superior je vzdálený skoro 7 km od trasy i po asfaltu je to v mém stavu minimálně hodina časové ztráty. Navíc vidím v mobilních Locus mapách benzinku přímo na trase a navíc s celodenním provozem. Hanoch však už nemá zásoby a nechce nic riskovat, takže se rozdělujeme.


Za hodinu jsem ujel po solidní polňačce solidních 15 km, takže moje rozhodnutí se zdálo správné. Pak se mi podařilo v plné rychlosti přejet chřestýše. Ani nechřestnul, když jsem ho přejel oběma koly v půlce. Ukázkově, přesně dle Denisova doporučení, které brždění důrazně nedoporučovalo. Při pomalejší jízdě se had zvedá a může uštknout, já ho přefičel čtyřicítkou a nestačil jsem reagovat ani já, natož chudák vyhřívající se had. Plaz se dokázal odplazit ke krajnici a já si ho v klidu vyfotil z uctivé vzdálenosti.

Chřestýš


Pak jsem chytnul haďáka. Tedy ne já, ale můj zadní plášť najel v zatáčce na nějaký trn. Naštěstí mlíko v plášti odvedlo dobrou práci a po vytáhnutí trnu otvor utěsnilo. Ale jen na chvíli, po nafouknutí a sto metrech jsem jel opět na měkkém. Tak jsem tam vrazil těsnící knot. Jenže blbě, tak jsem si to po dalším nafouknutí/sfouknutí zopakoval. Úspěšně, knot tam drží dodnes.


Po další hodině jsem dojel do Queen Valley a už za šera našel benzinku. Měla skutečně otevřeno 24 h denně. Jenže jen tak, že tam byl automat na kartu, tím bylo možné zaplatit za benzín a ten si z jediného stojanu sám načepovat. Ale to bylo všechno. Žádný obchod u benzinky, což jsem bral v USA už za standard. A safra, jídla mám opět pramálo a do Apache Junction je to skoro 40 km, tam to do zavíračky stěží stihnu.


Velikonoce v dobré společnosti


Namířím si to k nejbližšímu osvětlenému stavení. Na zahradě je plno lidí. Obchod ve vesnici prý je, ale je zavřený. A pochybují, že bych něco mohl koupit i jinde, vždyť je neděle večer a k tomu Velikonoce. Ale mají tam rodinný večírek a zvou mě.


Rázem se stávám atrakcí. Dospělí se mě vyptávají na trasu, musím jí ukazovat znovu a znovu na mapě. Nemohou uvěřit, že jsem se opravdu 520 km držel pěší trasy trailu a už vůbec ne, že jsem tam dojel za necelé 4 dny.

Snášejí mi spoustu dobrot. Stejky, klobásky, salátek, dokonce i pivečko. Děti (4-7 let) se mnou také konverzují a snášejí mi (znovu a znovu) čokoládová velikonoční vajíčka. Za chvíli jich mám plnou brašničku na řidítkách. Žaludek naplněn, nálada mi po příjemné i veselé konverzaci silně stoupla. Jen je mi smutno, když vidím ty vřelé rodinné vztahy kolem a já jsem od svých blízkých vzdálený přes 9 časových pásem a spát budu zase sám někde v prachu cesty v divočině.

Snášejí mi spoustu dobrot


No nic, podle informací z mobilu se ke mně znovu blíží Hanoch a kousek za ním Líza, Paul a Josh. Znovu na cestu, za vesnicí odbočuji vpravo. Je tam psáno, že průjezd národní rezervací je možný jen s povolením. To jsem si nekoupil, ale silně pochybuji, že ho teď v noci po mě bude někdo vyžadovat. Otevírám bránu a po vyschlých polních cestách mizím ve tmě.


Po deváté se mi chce opět spát. V deset už je mi jasné, že na benzínku v Apache Junction do zavíračky o půlnoci dojet nedokážu. Navíc je cesta přes velikánské pláně čím dál hrbolatější a několikrát se mi z ní povede špatně zabočit. Před jedenáctou mě dojíždí Josh s Liz. Oba toho mají evidentně také dost. Takže když vidí, jak se ve 23 h na nejbližším kopci odpojuji a chystám ležení, balí to také a bivak si staví 200 metrů ode mě. No aspoň, že na ty Velikonoce nejsem až tak úplně sám. Je úplněk a miliardy hvězd nám opět svítí na dobrou noc.


Žranice v Apache Junction


Ráno opět několikrát uspávám budík a oddaluji vstávání. Nakonec se kolem páté vyhrabu a v šeru začínajícího dne překvapeně zjišťuji, že Elizabeth i Josh ještě leží. Urychleně balím a v 5:20 jsem v sedle. Ještě si tedy na památku vyfotím jejich ležení se vstávající Lízou.


Ležení se vstávající Lízou.


Následuje sjezd po cestě a odbočka na překrásný singltrek mezi kaktusy v oblasti Gold Canyon. Po 10 km se blížíme k předměstí Apache Junction (česky křižovatka). Čeká tam na mě zkouška vůle a férovosti. Navigace ukazuje odbočení o 90 stupňů vpravo a souběžný kilometrový technický trail podél plotu a silnice. Přitom z GPS jasné, že touto silnicí se zase budeme vracet zpátky do městečka a plot je s trochou snahy překonatelný v nějaké té díře, kterou už někdo méně férový (a určitě místní) v plotě vytvořil. Prostě na sever a na jih, akorát že dvakrát 1 km.


No nic, ustál jsem to nutkání, projel se dvakrát podél plotu a prohlédl si ho z obou stran. A pak hrdý na svou férovost proletím zbývajících 7 km po asfaltce a jsem konečně u dálnice. Pravá emerická křižovatka s velkým parkovištěm, velkou benzinkou, velkým megaobchoďákem Bashas a celkem malým motorestem Jack in the Box. Je sedm a tedy čas snídaně. Beru tác a za chvíli ho mám plný – dvojitý hamburger, dvojité brambůrky, velký kafe a velká kola.

Snídaně v Apache Junction


Slupnul jsem to jako malinu a kontroluji jak se mi nabíjí mobil a kde jsou ostatní. Hlavně tedy Mirek Indián – je 64 km za mnou, tedy před Gilou a velkým stoupáním na Picket post. Mezitím dorazil Paul.  Dáme řeč a já mezitím vymyslel, že si snídani zopakuji.
 
Tak opakuji objednávku a servírka se jen culí a nic nepřipravuje. Paul s ní mluví a vysvětluje mi, že mi prostě nevěří a má za to, že si z ní dělám legraci. Tak tedy zvážním a  důrazně jí vysvětluji, že to myslím vážně a že po takové štrece si prostě dvojitou pořádnou snídani zasloužím. OK, sorry.

 

A už je tác zase plný a já zase baštím až mi praská za ušima. Samozřejmě, že Paul byl v nákupu a hlavně jídle rychlejší a odjel dříve než jsem se přežraný vykolébal ven. Zastávka 1h 40 minut, hmm. Měl bych to dohnat zpátky, říkám si a velmi pomalu vyrážím hrbolatou stezkou podél dálnice.

Baštím až mi praská za ušima

 

Kompletní fotogalerie »

 

...pokračování příště....

 

Pavel "Margl" Macháček

 

Diskusní fórum pro: "Arizona Trail Race, 9. díl: Velikonoce v dobré společnosti"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |