„Působil jsem tam tři roky a tu halu znám nazpaměť. Líbí se mi. Pro mě to byla výhoda, že se hrálo právě tam. Vím, že se tam neprohrává, máme tam štěstí - a je jen škoda, že u toho nemohli být fanoušci. Dosáhli jsme obrovského úspěchu a prožívat ho společně s nimi by bylo ještě intenzivnější,“ vyprávěl Seidler, který národní tým na šampionát dovedl jako kapitán.
Sebevědomí ukázal hlavně v závěru nervy drásajícího penaltového rozstřelu, který český tým za postupem posunul. Kopalo se poté, co odveta skončila - stejně jako první duel v Chorvatsku - nerozhodně 2:2 a ani prodloužení postupujícího neurčilo.
V páté sérii musel Seidler proměnit, aby vyrovnal skóre a udržel domácí mužstvo ve hře. Dokázal to bez zaváhání.
„Orientační bod, podle kterého bych mířil, jsem v hale neměl, ale věřil jsem si. Nepřipouštěl jsem si, že bych penaltu neproměnil. Vždycky chodím jako pátý, tak jsem šel pátý i v Brně,“ řekl.
Michal Seidler v utkání české futsalové reprezentace proti Madarsku.
Radost si společně se spoluhráči vychutnal nejen na palubovce bezprostředně po duelu, ale ještě jednou na hotelu, kde tým bydlel.
„Sedli jsme si na jednom pokoji, dali jsme si pivo, podívali jsme se na zápas a už jsme se jenom smáli. Zároveň tam byly i emoce. Už na začátku penalt jsem věřil, že je zvládneme a vyhrajeme,“ popsal kapitán, bývalý hráč Tanga, netradiční oslavu, úměrnou tomu, co momentálně dovolují přísná vládní opatření.
Ze stejného klubu se do reprezentace dostali ještě Radim Záruba, po jehož akcích padly v brněnské odvetě obě české branky, a Jan Homola. Ten nastoupil jen v prvním duelu v Zadaru.
Záruba však nakonec mohl být i smutným hrdinou baráže, protože v rozstřelu svůj pokus neproměnil, a otevřel tak favorizovanému soupeři cestu na mistrovství světa.
Brankář Ondřej Vahala však dveře zase zabouchl.
„Radimově penaltě jsme se zasmáli taky. Když nedáte penaltu, pořád jde jen o sport, nejde o život. Stát se to může komukoliv. Jsem rád, že jsme tady vystupovali jako tým, což bylo vidět i na hřišti. Uvědomovali jsme si, že Chorvaté jsou individuálně daleko lepší, my jsme navíc měsíc nehráli a místo tréninku s míčem jsme běhali v parku, a ještě jsme se střetli s tak silným mančaftem. Ale vytvořili jsme tým a ten porazil individuality,“ radoval se Seidler.
Tak trochu jako v domácím prostředí se trio zmíněných reprezentantů mohlo cítit i při přípravě na baráž, pro kterou vedení reprezentace zvolilo halu v Hodoníně. Právě tam se Tango před několika lety z Brna přestěhovalo.
„Pořád je tam šéf klubu Jiří Štěrba, ale tým se hodně obměnil. Zůstalo tam jen minimum hráčů, se kterými jsem se v Tangu v jeho brněnské éře potkal. Borci jako Pepa Havel, Dimostenis Chadzidis nebo Michal Belej tam už nejsou, takže jsem Tango v Hodoníně jako svůj mateřský klub už nebral. To Tango, v němž jsem se toho tolik naučil, bylo to brněnské. Skvělý tým se skvělými trenéry. Je škoda, že v Brně nepokračovalo,“ přiznal Seidler.
Nebránil by se tomu, kdyby se příští rok před cestou do Litvy reprezentace na stejných místech, v Hodoníně nebo v Brně, sešla znovu. „Na Moravě to asi bude, protože si myslím, že do Litvy pojedeme autobusem. Tak ať to není daleko. Můžeme si zatrénovat, nasednout a rovnou jet.“
