Stále ještě působíte jako evangelická farářka v Dvoře Králové nad Labem?
Letos 1. prosince tam ukončím částečný úvazek. Sbor bude mít svého faráře, takže má výpomoc už nebude nutná.

Jakým způsobem nyní v čase různých opatření proti koronaviru s věřícími komunikujete?
Od ledna, kdy zde působím, je to už druhé období nekonvenční farářské práce. Nedělní bohoslužby uveřejňujeme písemně na sborových webových stránkách. Doporučujeme i jiné nabídky církve, třeba bohoslužby na Facebooku. Členové sboru jsou v telefonickém kontaktu, zajišťují si navzájem služby nákupů, odvozů k lékaři. Zkrátka co je třeba. Do naší diakonie ve Dvoře Králové píšeme dopisy, abychom klientům ulehčili izolaci. Mládež ve sboru dokonale využívá technické možnosti, mají online schůzky s programem.

A jak tu dnešní složitou dobu snášíte?
Současnou situaci snáším dobře, chybí mi samozřejmě nedělní návštěva kostela i práce s lidmi. Teď zrovna jsem v karanténě, poněvadž dcera Alena, lékařka interny ve zdejší nemocnici, spolu se všemi pěti dětmi má mírnou formu covidu-19. Já jsem zůstala negativní, takže se nyní na čas nestýkáme. Samota mě netíží, hodně čtu, sleduji zprávy a telefonuji. V rodinách, kde jsou školáci, je řada problémů kvůli distanční výuce, ale rodiny ve sboru si vypomáhají ve všem, co je zapotřebí. Starší generace přijímá situaci bez hysterie, chrání se a využívá nabídek pomoci.

Pozorovala jste letos v létě po jarních událostech, že chodilo více lidí do kostela?
Víc lidí než běžně v roce do kostela nechodilo. V létě sbor navštěvují letní hosté, kteří mají v okolí chalupy. Těch bylo i letos v létě dost. Bylo však vidět, že lidem nedělní bohoslužby scházely, takže chodili docela pilně.

Řekněte, jak čelit té negativní smršti různých statistik?
Řada mých přátel a známých ví, že nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Stačí si přečíst něco o nemocech v historii světa, o jejich následcích, o bezmoci učenců i lékařů, a dojde vám, že se neděje nic, co by tu ještě nebylo. A že my starší máme opotřebovaný organismus a různé nemoci, že jsme víc ohrožení, to by nás také nemělo šokovat. Pro sebe si říkám, že některé skutečnosti musím brát tak, jak jsou. Umřít se nebojím, jsem vděčná za pestrý život, který mi byl dopřán.

Když od jara posloucháte prezidenta republiky, vládní i opoziční představitele, vyjadřující se k pandemii, co vás napadá?
Ano, pandemie a politika, to je celosvětově pozoruhodné téma. Sleduji, jak se svlékají ega, na povrch vyplouvá sebestřednost, touha po moci, popularitě, hrabivost i lhostejnost. Je to zřejmé u nás i ve světě. A za vším tím je obrovská bezradnost. Tu politika nerada přiznává. Všechny pokusy o zvládání pandemie mi naznačují, že se mocensky zvládnout nedá. Asi by se na pandemii mělo jít zdola, od selského rozumu jednotlivců, od odpovědné ochrany vlastní i svých nejbližších. Respektovat doporučení roušek, distance, trochu se zapřít v touze po absolutní svobodě, na čas s pokorou přijmout, že nemohu vše, co bych chtěla.

Proč nejsme jako národ semknutí v této těžké době?
Semknutí nejsme. Důvod vidím právě ve srážce pokusů zdolat pandemii shora mocenskými postupy a na druhé straně snahou selského rozumu prosadit něco jiného, svého, odlišného, co ale také neví, jaká cesta by to měla být. Přináší to vzájemnou nedůvěru, nepochopení, nespokojenost.

9 fotografií

Co s českou společností letošní rok udělá?
Nejsem vědma. Člověk může jen na základě životních zkušeností odhadovat, že na politické rovině zřejmě dojde ke změnám. Mohu jen doufat, že se prosadí spíš selský rozum než jen chtivost moci.

Pojďme do Jihlavy. Ještě tu máte přátele, s nimiž jste v kontaktu?
Několik přátel ve městě mám, víme o sobě, pravidelně v kontaktu nejsme, ale pokud je příležitost se setkat, vidíme se rádi.

Teď máme v Jihlavě opět primátorku ženu, Karolínu Koubovou. Sledujete, jak si vede?
Vím, že Jihlava má primátorku. Nesleduji, jak se jí vede. Žiji od Jihlavy už ve třetím městě. Sleduji vždy spíš dění tam, kde zrovna jsem. V každém případě primátorce Jihlavy velmi fandím.

Politika je stále spíše mužské prostředí. Jak se v něm žilo vám před těmi třiceti lety ve funkci starostky?
S mužským prostředím jsem osobně nikdy problém neměla. Na strojní průmyslovce jsme byly tři dívky a třicet chlapců ve třídě. Při studiu teologie jsem byla v ročníku jediná. Vést sbor znamená starost o úřad a stovky lidí. O vedení města jsem ovšem měla představu jen rámcovou. Roli v politice jsem od počátku pojala jako jisté provizorium. Kolegové živili rodiny. Věděli, že při prvních komunálních volbách devět měsíců po rekonstrukci obecních orgánů může být vše jinak. Co by pak bylo s jejich zaměstnáním? Tento problém jsem neměla, tak jsem funkci přijala.

Necítila jsem ani výhrady, ani posměch. Jestli byly, nevšimla jsem si jich. Práce byla zajímavá a dobří spolupracovníci nechyběli. Nenudila jsem se, ale ani jsem se nehodlala v politice zabydlet. Nakonec jsem politice svůj díl práce odvedla a vrátila se k farářování, jehož smyslu věřím víc než politice. Farář může povzbuzovat lidi k osobní kvalitě a odpovědnosti. Když toho dosáhnou jedinci, bude kvalitnější i politika a společnost.

Co je obecně důležité, aby žena v takové docela vysoké funkci obstála? Po té vaší zkušenosti...
Nechce se mi hlásat nějaké obecné rady. Každá žena je jiná a má vlastní předpoklady. Začnu raději u sebe. Při „šéfování“ ve sboru církve jsem prošla několika psychologickými cvičeními. Odborníci zjistili, že jsem schopná správně analyzovat problémy a najít vhodné řešení. Neměla jsem však dost trpělivosti, abych vedla spolupracovníky k samostatnému odhalení problémů a nalezení způsobů, jak je zdolat. Trpělivost mi prostě chyběla. A taky jsem špatně snášela pomalejší myšlení jiných. Nicméně jsem uměla naslouchat a ocenila jsem, když někdo našel lepší řešení než já sama. Když chcete obecně, tak tedy: je potřeba mít nadhled, rozhled, koncepční myšlení, výhled do budoucna, trpělivost a dobré spolupracovníky.

Rok 1990 byl plný překotných událostí. Kdybyste měla vybrat ty, které vám nejvíce utkvěly v paměti, jaké by to byly?
Nejvíc mi utkvěla akce – skládka komunálního odpadu pro Jihlavu ve Velkém Beranově. Nastoupila jsem do úřadu a vedení technických služeb mi vzkázalo, že pokud se nerozšíří skládka ve Velkém Beranově, přijedou auta a vysypou odpad před radnici. Dnes bych si zavolala vedení technických služeb a zeptala se jich, na co je město má, když skládku nedovedou vyřešit.

Tehdy jsem to vzala, jako že je to můj úkol. S několika pracovníky městského úřadu jsme jeli na shromáždění občanů do Velkého Beranova. Skládku nechtěli, vítr z ní jim do obce zanášel předměty a zápach. Ukázalo se, že není jiná možnost než rozšířit stávající skládku. Slova mnoho nezmohla. Pár občanek Velkého Beranova vyhrožovalo, že si lehnou před vozy s odpadem. Schůzek bylo několik a vzedmuté emoce hrozily výbuchem.

Jak to dopadlo?
Stalo se pak něco, co mi osvětlilo, jak se takové věci asi odjakživa řešily. Přišel za mnou tehdejší předseda, už nevím čeho, v Beranově a vysvětlil mi, jak se to má dělat. Protože jsem byla v podstatě idealistická naivní káča, sám se celé akce ujal. Domluvil s městským úřadem, že se v Beranově udělá silnice, kterou tam občané chtěli, kolem skládky se vybuduje vysoký plot, a bude souhlas s rozšířením skládky. Všechno se povedlo a já jsem zírala.

Ještě nějaká vzpomínka?
V paměti mi také utkvěly neshody s KDU-ČSL, které vyústily v mé odvolání. Je to poměrně dlouhá a nepříjemná historka, ke které se vracet nechci. Pozoruhodné však je, že se tehdy členové KDU-ČSL spojili se Sládkovými republikány, aby se jim záměr podařil. Po odvolání jsem navštívila schůzi sládkovců a vylíčila jim zákulisí svého sporu s KDU-ČSL. Když mě vyslechli, říkali, že by se nepřidali, kdyby bývali měli zmíněné informace. Já jsem jim však poděkovala, protože odchod z funkce už byl pro mne vysvobozením. Poslední měsíce se nepracovalo, ale jen politikařilo. Tížilo mě jen, že v době mého působení nebyla zralá doba na zřízení vysoké školy v Jihlavě. To se však později podařilo.